Lazebnice Markéta a šílený levoboček. Záhady života

V tu deštivou noc vzbudil všechny obyvatele českokrumlovského zámku strašlivý křik. Ozýval se z hlavní věže, která byla domovem a zároveň i stísněnou celou prvorozeného (byť nemanželského) syna císaře Rudolfa II. Habsburského, Julia Caesara d´Austria.

A právě jej, mladého Julia, našli sluhové nad zohyzděným tělem jeho oblíbené lazebnice. Když poddaní vstoupili, uviděli děsivou scénu. Celá podlaha byla zalitá krví a vražedný nástroj svíral mladý pán křečovitě v ruce. Tímto činem se císařův levoboček zapsal do historie jako nelítostný vrah, násilník, tyran a schizofrenik. Jenže co když to bylo všechno trochu jinak? Je možné, že tu za nitky tahal někdo jiný?

Ačkoliv měl Julius Caesar velké skony k násilí, někteří historikové naznačují, že by to nebylo poprvé, kdy došlo k rafinovanému odstranění možného královského zástupce. A ačkoliv měl císař svého syna velmi rád a měl s ním velké plány, pověst psychopata se nakonec Juliovi stala osudnou. Ale nepředbíhejme a začněme hezky od začátku…

Byl starý rod odsouzen k zániku?

Evropská větev rodu Habsburků byla po generacích blízkých příbuzenských sňatků již dočista suchá a neplodila už zdravé ovoce. Habsburkové v tom měli jasno. Sňatky byly dopředu plánované a oba milenci měli být pokud možno z vlastní rodiny, aby se zbytečně nekrájel nastřádaný majetek. Sám Rudolf II. byl synem, vzešlým ze sňatku bratrance se sestřenicí, a oba jeho dědové byli dokonce bratři. A snad právě proto neměl on ani pět jeho bratrů dostatek „mužných sil“ ke zplození oficiálního dědice a nad habsburským rodem se náhle začaly objevovat temné stíny, které šeptaly, že habsburský rod vymře po meči…

Rudolf II. nikdy nebyl ženatý, přestože měl dlouhá léta v Madridu snoubenku. Jmenovala se Isabela Klára Evženie a císaři byla zaslíbena již ve svých dvou letech. Dospívající panna čekala dlouho a čekala marně. Rudolf II. měl daleko větší zájem o své milenky, aktivně obdivoval jejich krásy i mladistvé vášně. Císař se věnoval svým milenkám natolik, že po sobě nakonec nezanechal žádného právoplatného nástupce rodu.

Naděje tady byly

Býti levobočkem neboli přímým potomkem panovníka bez dědických a nástupnických práv mělo i své výhody. Zvláště pokud byl váš otec sám císař a král Rudolf II. Tento vladař uměl být ke svým milenkám a nemanželským dětem velmi štědrý. Doživotní renta, pravidelná apanáž, placená studia, jisté zaměstnání na nižších postech u dvora a k tomu i šlechtický titul, přízvisko d´Austria. S Kateřinou Stradovou, svojí nejmilejší společnicí, přivedl na svět šest (a podle některých zdrojů až osm) dětí. A už jméno prvorozeného napovídá, kolik nadějí do svého levobočka císař vkládal. Jak už bylo řečeno, pojmenoval jej Julius Caesar d´Austria.

Rudolf II. si i při svém opojení vášněmi jistě dobře uvědomoval, že další „rodový sňatek z rozumu“ nemůže vyústit v narození zdravého dítěte. Habsburkové prostě potřebují novou krev. A i když nastavený model předávání a dědění vladařských postů neumožňoval jmenovat přímým nástupcem levobočka, byl si císař dobře vědom možností, které by mu zdravý a silný potomek nabízel. Ve Španělsku si už totiž v podobném případě nemanželský potomek Karla V. Habsburského, Juan d´Austria, své nástupnictví nakonec vydobyl. Když v roce 1571 porazil flotilu tureckého sultána, stal se díky svým vojenským úspěchům hvězdou křesťanského světa a mohl se stát oficiálním královým nástupcem.

Svítá naděje na změnu

Pro císaře sídlícího v Praze, daleko od klevet a dvorských úkladů velkopanské Vídně, maloměstského Prešpurku nebo studeného Salcburku, by mohl být podobně schopný levoboček spásou. Usilovně totiž hledal někoho, kdo by nahradil jeho závistivého bratra Matyáše, uherského krále, na postu obránce Evropy před tureckým nebezpečím.

Julius Caesar d´Austria mohl s jeho pomocí konečně zahnat Turky zpátky do Asie, zatočit s uherskou odbojnou šlechtou a protestanty, zaujmout místo správce sedmihradského knížectví a postupně odsunout císařova bratra Matyáše až do propadliště dějin. Rudolf II. si mohl dovolit nespěchat, trpělivost byla, navzdory vypodobnění ve filmu Císařův pekař, jeho výsadou.Svého nemanželského syna, tajnou zbraň v boji o přerozdělení rodové moci v Evropě, proto poslal na studia do světa.

Sadista schizofrenik?

Příběh psaný historiky, zaznamenaný v kronikách, je jasný a přehledný, přesto se zde nabízí prostor pro spekulace. Nehodný a zvlčilý potomek císaře si mohl dovolit všechno, co si jen zamanul, a mezi bujarými pitkami s kumpány a nočním proháněním děvčat se brzy projevily i jeho specifické povahové rysy. Po Rudolfovi zjevně zdědil několik geneticky podmíněných degenerativních znaků, které postihovaly jeho psychickou stránku osobnosti. Trpěl prý maniodepresivní psychózou, jež přecházela až ve schizofrenické záchvaty, které nakonec vrcholily do podoby sadistické mánie.

Tento tragický a smutný příběh velmi hezky popisuje i Josef Veselý (Krvavý masopust na krumlovském zámku), ve svém pořadu Toulky českou minulostí. My se ale pokusíme o alternativní výklad dostupných zdrojů, protože životní příběh prvorozeného císařského syna může být také vyprávěn i úplně jinak. 

Klášterní vězeň

Markýz Julio Caesar d´Austria (1586-1609), upřímně řečeno, nebyl tím pravým naplněním otcových plánů. Studium ho nebavilo a mnohem raději flámoval po nocích. Na tom by ale nic tak mimořádného nebylo, dělal to skoro každý zámožný synek z movité rodiny. V jeho případě však o jeho koníčcích i sklonech k násilí informovali „místní zpravodajové“ o poznání častěji. Z chování Césarova okolí se dá totiž vypozorovat značná snaha mladého pána odklidit někam do bezpečí, mimo císařův dozor. A díky pravidelným hlášením o jeho nočních dobrodružstvích, často značně přibarvených, se to skutečně podařilo.

V roce 1606 prý Julius zabil svého sluhu, a tak byl poslán do kláštera v Gamingu, aby se tam naučil lepším mravům. On sám si ale útok na svého pobočníka vůbec nevybavoval, ležel opilý v bezvědomí v krčmě. Čistě teoreticky, nebylo by možné mladému a veselícímu se Juliovi nalít něco do jednoho z mnoha korbelů, uspat jej a následně se dýkou zbavit jeho sluhy? Ostatně v případě mladého pána by možná nebylo ani zapotřebí uspávadla z makového odvaru, do bezvědomí by se zvládl opít i sám.

Z Gamingu Julio psal Rudolfovi II. žalostné dopisy, v nichž přesvědčivě obhajoval svou nevinu. Otec po čase jeho úpěnlivým prosbám vyhověl. Ze střídmého kartuziánského kláštera se vrátil pod ochranná křídla císaře, do Českého Krumlova. Pokud někdo chtěl mladého pána zdiskreditovat a politicky znemožnit, jeho úklady nevyšly. Alespoň prozatím.

Chtěli se ho zbavit?

Člověk nemusí být historickým badatelem, aby si mohl položit klasickou detektivní otázku: Komu to prospěje? Uherský král Matyáš byl jistě dobře informován o podrobnostech „sedmihradského plánu“, a tak pro něj politicky korektní odstranění císařova favorita mohlo být jasnou volbou. Nemohl si přitom dovolit dvorskou klasiku, dýku a plášť, neboť probodnutí mladého pána najatým kordem někde v temné uličce a nepřirozená smrt Rudolfova oblíbence by zřejmě vyvolaly řadu otázek.

Klášterní zdi už utlumily nejednu nadějnou politickou kariéru, a tak by byla snaha přesunout Julia do kláštera více než pochopitelná. A když nezabraly stížnosti na jeho noční eskapády, milenky ani pitky, pomohl těžší kalibr, nahraná vražda. Plán ale nefungoval tak, jak měl, a Julio Caesar d´Austria byl znovu na svobodě, a navíc na dohled císaře. Matyáš musel jednat rychle…

Andílek to rozhodně nebyl

Nedělejme si ale o markýzi d´Austriovi žádné iluze. Byl to dvacetiletý mladík, který se po příjezdu do krumlovského města zajímal jen o dobré jídlo, pití a pochopitelně i děvčata. Vyprávělo se o něm, že má sklony k sadismu, výstřednostem, zvrhlosti a trýznivá bolest druhých ho dělá neskonale šťastným. Podle zpráv z tehdejší doby mnohokrát znásilnil manželky nebo dcery vážených měšťanů.

Císařův syn moc dobře věděl, že nemá dobrou pověst, a stále častěji sahal po alkoholu. Přesto to všechno mu na dveře zabušila Lucie Pichlerová, spolumajitelka zdejší lazebny v podhradí, a sama mu „vnutila“ svou šestnáctiletou dceru Markétu. Mladý pán se příslibu laciného dobrodružství rozhodně nebránil a pozval ji do svých komnat. Tady s ní vesele obcoval po několik nocí, než došlo k nečekané tragédii.

Markéta byla jednoho dne ráno nalezena na hromadě smetí, přímo pod okny Juliových komnat, šeredně pobodána a zohyzděna. Celý Krumlov nemluvil o ničem jiném. Jen Julio zase nevěděl nic, znaven milováním a vínem usnul. Stalo se to poté, co údajně poslal svou milenku domů (do domu, který se nachází na Latránu, fakticky pod zámeckou věží s jeho komnatami).

Kdo Markétu zohyzdil? Všichni ukazovali na císařova levobočka a nebrali si žádné servítky. To ostatně potvrzuje i rožmberský kronikář Václav Březan: „Jsouc všecka zkatována a zpíchána, že celého oudu na těle jejím nebylo. Tak zrasovanou ji z okna vyhodil jako umrlou na skálu. Nepřišla však hodina její, aby se zabila, neboť upadla na smetí a svezla se po něm dolů.“  Ano. Markéta nezemřela, jak se její vrah domníval – žila.

Když se to mladý pán dozvěděl, přímo šílel, aby se k ní dostal. Tady opět můžeme být na pochybách. Chtěl své dílo dokonat? Nebo u ní hledal útočiště? Vždyť ona jediná by teoreticky mohla okolnímu světu říct, co se vlastně přihodilo a kdo je vinen jejím napadením. Rodiče však zmrzačenou dívku skrývali a balili se k odchodu z města. Za žádnou cenu ji nechtěli k císařskému synkovi znovu pustit. Rozhněvaný Julius nechal uvěznit Markétina otce a hrozil, že bude popraven. Za každou cenu chtěl znovu vidět Markétu a přesvědčoval její matku, aby mu dceru vydala. Té nakonec, při strachu o manželův život, nezbývalo než souhlasit a o masopustní neděli v roce 1608 přivést dceru na zámek.

Dokonáno jest

Co se dělo dál? Přesně to neví nikdo, v této pasáži se historici i alternativci znovu rozcházejí. Tehdy však nikdo nepochyboval o tom, že šílený Julio své dílo dokonal a choval se přitom jako zkušený řezník. Jan Nigrin, krumlovský hejtman, který se tehdy ujal vyšetřování, do své zprávy napsal:

„Don Julius v tom loži hrozně nekřesťansky, mnohými ranami bodnými a sečnými jak na hlavě, tak i po celém životě ji zdělav, ze světa ji zprovodil. Uši uřezal, oko jedno vyťal, zuby s dásněmi dolními do úst vrazil, lebku hlavy rozvrátil, až hned mozek z hlavy její s kusem kordu v hlavě její v témž loži zůstal. Ruce tak hrozně posekal, že rána vedle rány jakoby naschvál nožem řezána byla, a spatřily se kusy masa jak na těle, tak na loži jeho zůstaly a po smrti její ještě se viděti mohly.“ 

Historické prameny uvádějí, že don Julio opět dostal záchvat zuřivosti a v noci napadl strážného, který jim do pokoje přinesl světlo. Probodl mu ruku a zranil ho na hrudi. Poté strážný utekl a Julio se poté ve svém vzteku vrhnul na svou milenku. Alternativci však připomínají, že se to mohlo udát i úplně jinak a že se mladý zhýralec mohl stát obětí promyšleného spiknutí…

Než mu mladá milenka dopověděla celý svůj příběh a než se dozvěděl, že její matce někdo zaplatil značnou sumu za pronájem intimních služeb vlastní dcery, vtrhl do komnaty někdo, kdo ji chtěl navždy umlčet. Mladý šlechtic ji sice bránil, ale než dorazila zámecká stráž, bylo dílo dokonáno. Od té chvíle mu už nikdo nevěřil ani slovo…

Prohlášen za blázna

Otec přestal mít slitování a souhlasil s celoživotním uvězněním syna a od toho momentu se už Julio na svobodu nikdy nedostal. Jeho komnaty byly uzavřeny, uzamčeny a hlídány. Stal se vězněm, který nemá povolený kontakt s vnějším světem. Lidé nemluvili o ničem jiném – je to krutý šílenec a blázen! Za zamřížovanými okny občas slyšeli hlas mladého muže, který volal po svobodě a snažil se upoutat jakoukoliv pozornost házenými předměty.

Julio se po čase přestal holit i mýt. Usuzuje se, že samotou se začala prohlubovat jeho schizofrenie. Oblečení, které měl, trhal a nakonec chodil úplně nahý. Zařízení pokoje zcela zdemoloval, na sluhy křičel, házel po nich nádobím a jako na truc ucpal suchý záchod peřím z roztrhané peřiny. Poté začal kálet do vlastního lůžka a z jeho komnaty prý vycházel takový puch, že se ho poddaní velice rychle začali štítit. Obyvatelé Českého Krumlova jej často vídávali, jak sedí nahý u zamřížovaného zámeckého okna a pokřikuje na kolemjdoucí, kteří raději dělali, že ho nevidí ani neslyší. Stejně jako to udělal Rudolf II., který nad ním definitivně zlomil hůl.

Vrah, nebo oběť?

Tuto otázku si klade hodně lidí. Přesto převládají ti, kteří jej pasují do role krvelačné bestie. Někteří ale jeho bláznovství na sklonku života chápou zcela jinak. Julio Caesar d´Austria ve své cele odmítal přítomnost kohokoliv, nevěřil už totiž nikomu. Vždyť mu přímo před jeho zrakem zabili milenku a nikdo mu to neuvěřil. Ano, jeho psychika byla otřesena na nejvyšší možnou míru, ale skutečného blázna z něj dělali všichni okolo.

A jeho odborná léčba? Pouštění žilou v horké kádi. Není tedy divu, že se lékařům urputně bránil. Po dvouleté internaci v cele, v roce 1609, za podmínek, které by odnesl šílenstvím každý zdravý člověk, umíral. Lékaři mluvili o prasklém abscesu v hrtanu a zápalu plic, obhájci alternativní historie tvrdí, že měl na krku temně rudé až načernalé rýhy, které se až nápadně podobaly ranám po škrcení.

Tělo císařova syna bylo pohřbeno v minoritském klášteře v Českém Krumlově, ale přesné místo jeho uložení není dosud známo, takže o pitvě nemůže být zatím ani řeč. Jen ta by však mohla definitivně potvrdit, nebo naopak vyvrátit všechny pochyby.

Mgr. Radomír Dohnal

Převzato z časopisu Záhady života

 

Vložil: Redaktor KL

HP, Záhady života, Julius Caesar d´Austria,