Záhada zapečetěné rožmberské hrobky. Záhady života

Když byl geofyzik Jiří Šindelář osloven, aby se pokusil nahlédnout do dosud neprobádaného podzemí kláštera ve Vyšším Brodě, neměl ani tušení, že se jeho týmu povede rozkrýt jednu z největších záhad české historie.

Geofyzik Jiří Šindelář, spoluautor knihy Rožmberská hrobka, příběh hledání, již prozkoumal více než 250 šlechtických rodových hrobek včetně hrobu Karla IV. v chrámu sv. Víta. Když byl před čtrnácti lety osloven, aby se pokusil nahlédnout do dosud neprobádaného podzemí v klášteře ve Vyšším Brodě, neměl ani tušení, že se jeho týmu povede rozkrýt jednu z největších záhad české historie.

Pane Jiří, byl jste vedoucím projektu, když se v roce 2009 prováděl první moderní výzkum hermeticky uzavřené hrobky posledního Rožmberka, Petra Voka. Připomeňme našim čtenářům, že spolu s ním vymřel celý 400 let starý rod, protože šlechtic neměl potomky. Můžeme si popovídat o tom, proč byla hrobka tohoto významného šlechtického rodu tak dlouho nezvěstná?

Samozřejmě je to krásný příběh, opředený mnoha záhadami. Vraťme se tedy o čtyři století zpátky, do 17. století. Petr Vok zemřel na počátku listopadu roku 1611 v Třeboni na svém milovaném zámku. V prosinci 1611 bylo jeho nabalzamované tělo pečlivě uzavřeno do dřevěné rakve. Posléze uloženo a z hygienických důvodů zaletováno do krásně zdobeného cínového sarkofágu, o němž předpokládáme, že vážil kolem 350 kilogramů. Dokumenty praví, že poté byl sarkofág opatrně snesen na nádvoří, kde jej nejméně měsíc nepřetržitě hlídali dvořané. Důvod je prostý. Do Třeboně přicházeli ze široka daleka poddaní, aby se mohli svému nejvyššímu pánovi naposledy poklonit. Na konci ledna 1612 bylo tělo Petra Voka převezeno do kláštera ve Vyšším Brodě a 1. února pohřbeno do rodové hrobky.

Jak je možné, že po dlouhá staletí nikdo neměl ani tušení, kde hrobka je? Dokud jste ji, jak už dnes víme, nenašli vy.

Rožmberská hrobka je nesmírně zajímavý objekt hlavně proto, že vyšebrodský klášter měl a dodnes má silnou ochranu v podobě komunity bratří cisterciáků. Mnohokrát se zasloužili o to, aby hrobku nikdo nevyraboval a neznesvětil. To ale trochu předbíhám… Pokorná služba a nadčasové uvažování bratří cisterciáků je jasným důkazem, že je na počátku 17. století vedl někdo geniální. Člověk, kterého správně napadlo, že hroby jejich urozených pánů, do nichž byly po staletí ukládány i osobní cennosti, bude třeba účinně chránit mnoha způsoby. V první řadě se samozřejmě muselo zařídit, aby se časem zapomnělo, kde slavná hrobka, o jejíž existenci se obecně vědělo, přesně je.

A tak se stalo.

Kronikář zapsal, že již není nikoho, kdo by měl mít v budoucnosti právo do rožmberské hrobky vstupovat, a tak byla komora zcela znepřístupněna. Dále byla v relativně krátké době po posledním pohřbu pohřební komora Rožmberků zavalena velkými kamennými deskami a vstupní část i se schodištěm zasypána. Nejbližší okolí hrobky bylo dokonce nově předlážděno, aby už nebylo možné spatřit původní půdorys stavby a případní vykradači hrobů nemohli jít na jistotu. Veškeré stopy byly zameteny. A nejen to. Ještě dnes, po čtyřech staletích, má hrobka své věrné ochránce, bez jejichž souhlasu se v podzemí nehne ani kamínek. Vyšebrodští bratři cisterciáci stále sami sebe považují za duchovní strážce svých někdejších pánů Rožmberků a jejich úcta je bezbřehá.

Jak je možné, že výzkum podzemí bratři cisterciáci umožnili vašemu týmu? Museli ve vás mít velkou důvěru.

Když jsme byli v roce 2009 vyzváni k výzkumu vyšebrodského kláštera, naším úkolem rozhodně nebylo, abychom vyřešili záhadu ztracené rožmberské hrobky. Byla to ryze praktická záležitost, protože se právě připravovala velkolepá rekonstrukce kostela. Očekávalo se, že se tam bude pohybovat těžká stavební technika a uvnitř stavět těžké lešení. Z tohoto důvodu samozřejmě existovala obava, aby se dělníci nezřítili do skrytých podzemních prostor, o nichž se s jistotou vědělo, že tam někde jsou.

Zkrátka měli jsme nedestruktivní cestou detekovat veškeré neznámé podzemí v kostele i v přilehlých částech kláštera. Najít, popsat je a zjistit, v jakém je stavu. Eliminovat nebezpečí, že by se někde něco neočekávaně propadlo a došlo ke zranění lidí. To jsme tedy udělali a na základě našeho vyšetřování byl vytvořen přesný plán veškerých podzemních dutin, ale ani přes veškerou snahu se nám stále nedařilo určit to zásadní.

Předpokládám, že máte na mysli místo posledního odpočinku Rožmberků.

Přesně. Z mnoha písemných pramenů jsme totiž bezpečně věděli, že v hrobce by mělo být pohřbeno asi čtyřicet lidí, a zůstávalo nad slunce jasné, že zatím nikdo včetně nás tak rozsáhlý podzemní prostor ve vyšebrodském klášteře dosud neobjevil. Bylo to divné, a tak jsme se znovu zahloubali do písemných záznamů. Museli jsme začít tipovat místa, kde by tak rozsáhlá podzemní dutina vůbec mohla být, protože prostor kláštera samozřejmě není nekonečný. Výsledek našeho kontrolního pátrání byl jednoznačný. Nenašli jsme žádnou anomálii a všechno nasvědčovalo tomu, že se točíme v kruhu. Už jen toto zjištění pro nás bylo velmi zajímavé.

V čem?

Když jsme totiž do plánů zanesli všechny nám známé podzemní kobky, došlo nám, že na významných místech v kostele už nezbývá ani kousek volného místa pro to, aby se tam tak velká hrobka ještě někde skrývala. A v kostele bylo jen jediné místo, které bylo možné bez nejmenších pochybností spojovat s Rožmberky, protože tam byl prokazatelně pohřbený poslední Rožmberk, Petr Vok. Věděli jsme, že budeme muset udělat průzkumný vrt, přestože jsme bezpečně věděli, že v této podzemní místnosti nic zásadního být nemá. Hovoří o tom záznam z roku 1902, kdy byla tato kobka objevena a znovu zapečetěna s tím, že se vzhledem k její malé rozloze určitě nemůže jednat o rodovou hrobku. A tak jsme provedli průzkumný vrt a do komnaty zavedli minisondu, která nám prostor dostatečně nasvítila.

Přišlo z vaší strany velké nadšení?

Částečně. Měli jsme radost, že máme tu čest podívat se do nepřístupné podzemní krypty, kam nevstoupila noha člověka už od roku 1612. Problém byl v tom, že podle celkové velikosti podzemního prostoru se zdálo, že v této skryté místnosti nemohlo být společně s Petrem Vokem pohřbeno více než dalších deset lidí. Když jsme tam nahlédli poprvé, ani nás nenapadlo, že bychom právě mohli upírat zrak do bájné rodové hrobky Rožmberků. Věděli jsme totiž o velkém množství pohřbů, které s tímto místem měly souviset, a něčemu takovému nic uvnitř nenasvědčovalo.

Krypta byla nízká, do vrcholu klenby měla maximálně jeden a půl metru a prostor směrem k obvodovému zdivu se ještě zmenšoval. Jednoduchým výpočtem jsme zkrátka došli k názoru, že do tak miniaturní místnosti by se tolik rakví nemohlo vejít.

Jak jste si mohli být jistí, že jde o kryptu s ostatky Petra Voka?

To nám bylo jasné z nápisové kartuše, která se po zavedení sondy do kobky dala poměrně snadno přečíst z cínového sarkofágu. Prostor jsme digitálně nasnímali, a poté jsme celý výzkum ukončili s drobným rozladěním, že celé té záhadě zatím nedokážeme přijít na kloub. Další dva roky jsme pečlivě zkoumali nasbíraná data a přemýšleli nad tím, co jsme dosud chybně přehlíželi.

Nakonec jsme došli ke zjištění, že žádný další velký podzemní prostor být v kostele nemůže, a tak se nabízela jediná možnost, že dosud ztracené ostatky Rožmberků musely být umístěny hluboko pod sarkofágem Petra Voka.

Jak zevnitř krypta vypadá?

Dnes už mohu s jistotou říci, že se jedná o klasickou podzemní hrobku. Takovou, jaké byly později v baroku stavěny běžně. To znamená, že jde o pohřební komoru s valenou klenbou, zmírňující tlaky z nadloží. A na ni, jak bývá zvykem, navazuje ze západního směru vstupní šachta s prudkým schodištěm, která umožňovala jedinou komunikaci mezi pohřební komorou a zbytkem světa. Viditelná část vlastní pohřební komory, kde jsou uloženy ostatky Petra Voka, má velikost asi 15 metrů čtverečních.

Jaké byly vaše další kroky?

Do hrobky jsme na dálku nainstalovali citlivé zařízení, které mohlo po dobu jednoho roku monitorovat mikroklima. Zároveň jsme potřebovali zjistit, jak hluboká hrobka je a kde má konečné dno, protože to bylo pro otázku stability velmi důležité. Jednalo se o technicky nesmírně těžký úkon, který vyžadoval velkou dávku trpělivosti, obratnosti a vynalézavosti. Našemu kolegovi Pepovi Vandělíkovi se to ale podařilo.

Dokázal naši průzkumnou sondu poupravit tak, aby byla schopna nejen projít již vyrobeným třícentimetrovým otvorem, ale také tam provést dosud nevídaný zázrak. Dostat se nejen ke dnu hrobky, což bylo asi 150 cm od stropu, ale ještě mnohem dál. Pepa minisondu zavrtal asi 170 centimetrů pod podlahu a v podloží každých deset centimetrů odebíral vzorky. Byla to doslova chirurgicky přesná operace.

A na co jste po vyhodnocení výsledků přišli?

K naší úlevě bylo prokázáno, že to, co jsme dosud považovali za dno krypty, ve skutečnosti není podlaha, ale asi metr hluboký hliněný zásyp. A pod ním je něco, čemu jsme krátce po vyhodnocení dali opatrný název vrstva hlíny, bohatě kontaminovaná zetlelým dřevem a fosfáty.

Co to znamená?

Archeologové nám řekli, že okolo toho, co jsme našli, už nemusíme tak opatrně našlapovat, pokud se jedná o terminologii. Jsou to zkrátka rozpadlé rakve s ostatky. Když se totiž rozkládá lidské tělo, kontaminuje své okolí fosforem, a z jeho vysokého množství ve spodní vrstvě zeminy je patrné, že jsme našli to, co jsme hledali. Dostali jsme se nejen na starší, druhou úroveň pohřebiště, a tedy k těm nejstarším Rožmberkům, ale také až na původní středověké kamenné dno hrobky. Díky tomu jsme zjistili, že slavná rožmberská hrobka je vysoká 2,60 metru, což už je i z matematického hlediska dostatečně velký prostor na to, aby se tam dalo uložit 40 lidských ostatků, jak praví kronikáři. Náš úkol byl splněn.

Už jste zmínil, že se do slavné rodové hrobky Rožmberků dostal ještě někdo před vámi, v roce 1902. Můžete mi k tomu něco říci?

Máme archivně doloženou zprávu, že tehdy došlo k jakémusi poklesu vstupních schodů k hlavnímu oltáři v klášteře, a to vedlo k domněnce, že by se podlaha mohla propadat do nějaké veliké podzemní síně. Za přítomnosti pana opata byli povoláni dělníci, kteří tam vykopali díru a narazili na klenbu. Prorazili ji a nahlédli dovnitř. V podstatě se svrchu dívali do stejné hrobky jako my. Když si posvítili, na první pohled byla vidět jen malá místnost se dvěma cínovými sarkofágy a několik rozpadlých dřevěných truhel. Po rozčarování kryptu zase zazdili.

O vstupu do podzemí posléze napsali krátkou zprávu. Byla strohá a zklamání z ní přímo čiší. Nikdo nevěřil, že by se dívali do rodové rožmberské hrobky, přesto tomu tak bylo. Ale i když se může zdát, že je to vzhledem k našemu velkolepému příběhu o hledání národního pokladu nedůležitá příhoda, opak je pravdou. Všichni tito očití svědci totiž pomohli, aniž by si to uvědomovali, hrobku ochránit. Od roku 1902 totiž všichni věděli, že tam ta malá krypta je, ale nikdo včetně loupeživých nacistů už neměl potřebu ji znovu prozkoumávat.

Existuje nějaký důvěryhodný dobový zápis, s jakými osobními artefakty byl Petr Vok pohřben?

Ano. Rožmberský kronikář Václav Břežan velice pečlivě zaznamenával všechno, co se dělo od skonu Petra Voka až do jeho pohřbu. Víme proto naprosto přesně nejen to, kdy a jakým způsobem byl uložen do sarkofágu, ale i s čím byl pohřben. Není to však klasický seznam, pouze zmínky o některých konkrétních artefaktech. Má mít u sebe meč, pečetidla a na levé ruce měl v době pohřbu prstýnek.

Historici se domnívali, že se jednalo o prsten pečetní, a je to celkem logická úvaha – poslední člen svého rodu přece musí mít u sebe pečetní prsten. Když jsme ale sbírali informace pro knihu, kterou jsme o rožmberské hrobce připravovali, a navštívili s fotografem třeboňský archiv, stalo se něco neuvěřitelného. Pan ředitel otevřel trezor a přinesl nám ukázat skleněnou krabičku s originálním zlatým pečetním prstenem Petra Voka z Rožmberka! Je tedy jisté, že společně s ním pohřben nikdy nebyl. Prstýnek, o němž psal kronikář, bude tedy úplně jiným šperkem a v našem vyprávění to jistě bude mít význam.

Ano. Právě jsme se dostali k jedné z největších záhad, které s vaším výzkumem úzce souvisely. V hrobce jste totiž přímo na víku zapečetěného sarkofágu Petra Voka našli dámský prstýnek. Média z toho šílela a vydávala jednu neověřenou zprávu a spekulaci za druhou. Jak to všechno vzniklo a jaký je pravdivý příběh celé této události?

Byla to naše chyba. Každý člověk se v průběhu času něco učí a stejně tak i my se učíme, jak pracovat s novináři, když jim představujeme výsledky našeho výzkumu. V roce 2011 jsme asi nedostatečně zdůraznili převratný fakt, že se nám konečně po 400 letech podařilo zjistit, jak to s dosud legendární rožmberskou hrobkou bylo. A jak jsme sami byli nadšení z toho, že jsme na sarkofágu našli originální rožmberský šperk, vůbec jsme si neuvědomili, jaký zmatek to v myslích reportérů může způsobit.

Zřejmě byla naše tisková konference příliš dlouhá, a vzhledem k tomu, že novináři většinou nedokážou udržet pozornost moc dlouho, probudili jsme je ze sna až na konci konference, když jsme se jim zmínili o nálezu prstenu. A v ten moment si prsten začal žít v novinových článcích svým životem a začaly se o něm psát naprosté nesmysly. Mimochodem, když jsem v roce 2022 připravoval knihu o našem nálezu, nesmírně mě pobavilo, že vyšla nová kniha o záhadách českých dějin, kde autor smrtelně vážně píše, že nález prstenu je tou největší záhadou Vyššího Brodu.

 

Digitální model spojených prstenů, které společně tvoří barvy růže. Má chybějící artefakt Petr Vok stále na ruce?

Co konkrétně měl na mysli?

Popisoval tuto situaci: Petr Vok zemřel v roce 1611 a jeho manželka o deset let dříve. Šlechtic neměl žádné příbuzné ani děti. Tak kdo mu na rakev mohl položit zlatý dámský prstýnek? Měl snad milenku? Jak se jmenovala? A tak dále. Přitom my, výzkumníci, jsme na to, komu prsten patří a kde se vzal, přišli poměrně brzy a v tomto ohledu se nejedná o žádné mystérium.

Záhada to pro nás byla pouze v okamžiku nálezu v roce 2011, protože jsme si přítomnosti prstenu na rakvi při prvním průzkumu, který probíhal o dva roky dříve, nevšimli. To byl tak trochu šok, protože jsme nechtěli uvěřit, že bychom byli takoví lajdáci. Důkladně jsme proto projeli videozáznamy a získali důkaz, že prsten na víku rakve v té době opravdu nebyl. Záhada vyřešena.

Opravdu?

V tomto ohledu ano. Stačilo podívat se kolem a bylo jasné, že prsten musel vypadnout z rozpadající se dřevěné rakve manželky Petra Voka, Kateřiny z Ludanic. Je nad úrovní Petrova sarkofágu, a bylo tedy nad slunce jasné, odkud prsten pochází.

Záhadná však byla jiná věc. Totiž to, že jsme v roce 2011 ani po veškerém naskenování nebyli schopni prsten blíže popsat. Dívali jsme se na něj skrz kameru a zkoumali ho ze všech stran, ale připadal nám nějaký poškozený. Spekulovali jsme, jestli v něm nemohl být drahokam, který z prstenu vypadl, a to jen proto, že tvar prstenu nedával žádnou logiku. Chyběla jakákoliv symetrie, jak jsme u prstenů zvyklí, a jeho tvar byl prostorově velmi složitý. Docházelo k tomu, že jakmile se sonda pohnula byť jen o centimetr a zkoumala artefakt z jiného úhlu, prsten najednou vypadal úplně jinak.

Totéž se dělo i v roce 2021, kdy jste do hrobky speciální sondu kvůli prstenu zaváděli cíleně, abyste mohli vyrobit 3D model.

Naše sonda měla mít ještě lepší rozlišení a všechno bylo připravené tak, abychom se dostali do těsné blízkosti prstenu a nasnímali jej v moderním 4K videu i s těmi nejmenšími detaily. Podobu prstenu jsme posléze promítali na dvoumetrové plátno, a přesto jsme nedokázali slovně popsat, a dokonce ani nakreslit, jak přesně vypadá. Chodil jsem během promítání na plátno nervózně sem a tam a lidem okolo sebe, kteří byli stejně zmatení jako já, jsem říkal: „Tohle je prsten z jiného světa, jinak to není možné!“

Vlastně to byl prsten z jiného světa, o tom nemám pochyb. Zejména, když už teď tuším, co se s ním dělo po smrti jeho majitelky.

Je to tak. Naštěstí naše moderní sonda uměla i skenovat a nakonec nám umožnila vyrobit naprosto přesný 3D sken. Teprve když jsme prsten mohli spatřit prostorovým viděním, začal nám jeho současný tvar dávat smysl. Hlava konečně dokázala pochopit, jak předmět vypadá, a s naprostou jistotou mohu říci, že tvar prstenu je naprosto výjimečný. To, co nás deset let trápilo, konečně mělo své řešení. Do té doby jsem oslovil pět odborníků na šperky a požádal je, aby na základě záběrů z různých stran a úhlů vytvořili kopii prstenu. Věřte nebo ne, každý ve výsledku vypadal úplně jinak! Odborníci, kteří se museli částečně opírat i o svou vlastní fantazii, se nedokázali shodnout vůbec na ničem.

Nebylo snazší prsten z výzkumných důvodů z hrobky dočasně vyjmout? Vždyť je velice dobře přístupný.

Po dobu těch deseti let bylo několikrát na stole něco, čemu jsme pracovně říkali Projekt záchrany rožmberského zlata. Pokaždé z plánu z nejrůznějších důvodů sešlo a dnes jsem za to velmi rád. Jednak si myslím, že rozuzlení celé této záhady je odměnou za pokoru a trpělivost, kterou jsme měli, a za druhé, nejsme vykradači hrobů. Nikomu z nás nepřísluší z nich cokoliv vyjímat. Je podle mě něco jiného, pokud se jedná o záchranný výzkum, kdy je z nějakého důvodu ohrožena celá stavba, ale v případě rožmberské hrobky tomu tak není.

Ostatky jsou bezpečně uložené a není důvod, aby se z místa posledního odpočinku Rožmberků cokoliv odebíralo. Dokud prsten „neexistuje“, je to, alespoň myslím, vlastně dobré. Vzácné poklady, vyzvednuté záchrannými pracemi, totiž dokážou v lidech probouzet to nejhorší. Radost z objevu se pak snadno ztratí ve znechucení nad nekonečnými spory a lidskou hamižností. Kdo o jeho uložení bude nově rozhodovat? Komu bude artefakt patřit? Věčné otázky, které je lepší nechat na věčnosti.

I za cenu, že prsten neúprosně ohlodává zub času?

Je těžké na to odpovědět s jistotou. Když jsem zkoumal české korunovační klenoty s panem klenotníkem Beldou, došlo mi, že tmavě zelený smalt, který je na prstenu, je naprosto totožný s korunovačními klenoty. Pan klenotník mě s naléhavostí v hlase upozornil, že je velká škoda, že se prsten nedostane do rukou odborníků, protože smalt není narozdíl od drahokamů trvanlivý. Není divu. Býval obvykle zasazený do vydělané kůže, nebo dokonce podkládán papírem, což znamená, že při dlouhodobějším působení vlhkosti může smalt popraskat a „vysypat se“. Sám jsem proto poměrně dlouho přemýšlel nad tím, že by se prsten měl z tohoto důvodu zachránit, ale dneska už na to pohlížím jinak. Klenoty byly do hrobek vloženy s tím, že se také „obrátí v prach“, a nám nepřísluší do toho procesu zasahovat.

Máte v plánu se do hrobky časem ještě z vědeckých důvodů vracet?

Naše sonda do rožmberské hrobky pronikla třikrát. V roce 2009, 2011 a 2021. Vždy existoval jasný důvod, proč do ní vstupovat, a několikrát jsme si vymínili, že to není naposledy, protože technické možnosti optiky se neustále zlepšují a modernizují. Jenže pokud bychom zůstali u takového uvažování, nikdy by se to nezměnilo. Technika se bude zlepšovat každým rokem, a tak jsme si řekli třikrát a dost. Když jsme tam byli naposledy, odstranili jsme čidlo, monitorující teplotu a vlhkost, a průzkumné vrty raději úplně zazdili, aby již klenba hrobky nebyla nijak narušena.

Další výzkum by kámen musel znovu poškodit a s tímto vědomím jsme se sami takříkajíc plácli přes prsty, abychom si mohli být jisti, že se dovnitř už znovu nevrátíme jen proto, že jsme zvědaví. Nám stačí vědomí, že cennosti uvnitř hrobky vypadají i po 400 letech stále dobře a nejméně 400 let tam v dobré kondici ještě vydrží.

Vraťme se k prstenu, který byl položen na Petrově sarkofágu. Jste si naprosto jistí, že patří jeho ženě?

Ano. S naprostou jistotou víme, že prsten patřil manželce Petra Voka z Rožmberka, Kateřině z Ludanic. Dokázali jsme identifikovat rakev, jejíž bočnice zetlela, rozlomila se a ze které prsten šťastnou náhodou vypadl. Také podoba rakve se naprosto shoduje s popisem kronikáře a určitě se sluší dodat, že to muselo být nádherné dílo. Mělo na sobě velké množství ozdob z měděného plechu, což mělo za následek, že rakev Kateřiny z Ludanic, pokud byla osvícená světlem, „zlatě“ zářila a vydávala načervenalé záblesky. Pro poddané to musel být dechberoucí pohled. Kdyby prsten, který jí posmrtně sklouzl z prstu, dopadl na podlahu krypty, nikdy bychom si jej nevšimli.

Těch takzvaných náhod bylo v případě prstenu víc. Co úžasného jste ještě zjistili?

Když jsme prsten našli, tak jsem si osobně moc přál, abychom o něm dokázali najít písemnou zmínku a mohli ho ztotožnit s nějakým šperkem, který Kateřina dostala přímo od Petra. Ale dokážete si představit, jak těžký úkol to byl? Ani jsem si v té době nedokázal představit, jak by takový „tutový“ důkaz musel vypadat, abychom měli jistotu. Nakonec odměna přišla v podobě, o jaké se nám ani nesnilo.

Povídejte.

Když jsme totiž dokázali získat pravou 3D podobu prstenu, jednoznačně bylo prokázáno, že se nejednalo o obyčejný kroužek, ale o polovinu tzv. gimmel ringu, párového prstenu. V 16. století byly gimmel ringy nesmírně módní. Snoubenci měli prsteny, které byly ve své korunce rozděleny na dvě poloviny. Obsahovaly speciální zářezy. Ty připomínaly klíč a zámek a daly se přiložit k sobě. Jakmile se propojily, korunky vytvořily kompletní, dosud skrytý symbol.

Tyto prstýnky se daly nosit každý zvlášť, ale z historie známe i případy párových prstenů, kdy snoubenci do svatby každý nosil svou polovinu a po svatbě se přes speciální závlačku spojily v jeden jediný prsten. V jeden celek, který pak zpravidla nosila žena. Samostatná obroučka prstenu Kateřiny z Ludanic však vypovídá o tom, že v případě slavného manželského páru tomu tak nebylo, a ze zářezů je patrné, že ještě existovala jeho druhá polovina.

Tuším, že odpověď ukrývá Petrův cínový sarkofág.

Ano. I když to pochopitelně nevíme jistě, existuje krásná romantická možnost, že druhou část prstenu má dodnes její manžel na ruce. Důkaz, že s ním byl pohřben, pochopitelně nemáme, protože si jej někdo mohl po jeho smrti přivlastnit. Nicméně si můžeme připomenout, jak zněl písemný záznam kronikáře Václava Břežana, který ukládání Petra Voka z Rožmberka do rakve popsal následovně: „Na ruku levou někdejšího pána z Rožmberka navlékli prstýnek.“ Dnes už víme, že se historici velmi mýlili, pokud předpokládali, že šlo o pečetní prsten. Ten je ve Třeboni. Já si dovoluji spekulovat, že už slovo prstýnek, který kronikář v popisu zvolil, evokuje šperk osobnější povahy.

Proč by to nemohla být druhá polovina párového prstenu? Pokud tedy přijmeme možnost, že by Petr Vok u sebe v rakvi svůj prsten dodnes měl a Kateřinin šperk místo aby dopadl na zem, doputoval po dlouhých 400 letech přímo na jeho rakev, je tu ještě jeden fascinující fakt. A tím je, že klenot dopadl přesně do místa, kde se dá předpokládat, že tam spočívá pravá ruka Petra Voka i s jeho prstenem! Člověka z toho až mrazí. Skoro to vypadá, že gimmel prsteny chtějí být u sebe, stejně jako jsou na věčnosti vedle sebe Petr Vok a jeho milovaná Kateřina z Ludanic.

Jsou prsteny naprosto identické?

Obroučka, kterou vlastnil Petr Vok, bude určitě větší, podle velikosti jeho prstu. A že je nalezený prsten dámský? O tom není pochyb kvůli jeho jemnému zdobení. Díky moderní technologii jsme dokázali vytvořit jeho přesnou kopii, kterou jsme narotovali a přiložili obě části k sobě.

Přesně do sebe pasují, takže si dokážeme představit, jak Petrův prsten vypadal a jaký symbol všechny drahokamy, zasazené v obou korunkách, společně vytvářely.

Co společně tvoří za symbol?

Jde o tvar v jedné ose protáhlého šestiúhelníku, přičemž po úhlopříčce se v symbolu nacházejí dva čtvercové vybroušené drahokamy. Když se prsteny spojí, konečně získáváme symetrii, kterou jsme na prstenu Kateřiny z Ludanic dlouho nedokázali najít. Dlouho nám vzniklý šestiúhelník nic nepřipomínal, a tak jsme použili moderní technologii. Černobíle jsme vykreslili tvar kamenů a požádali umělou inteligenci, aby nám vyhledala nejpodobnější prastaré symboly, které se s tím dají spojit. Ukázalo se, že největší shodu počítač vidí v čínském symbolu jin-jang.

Opravdu? U českých šlechticů?

Mohlo tomu tak být, protože v 16. století čínská kultura do střední Evropy opravdu pronikala a na zámcích vznikaly i čínské pavilony. Nedokážeme sice tvrdit s jistotou, do jaké míry Rožmberkové znali jin a jang, nicméně je tu něco, co mě osobně velice nadchlo. Vzal jsem do ruky knihu Starověké symboly a bohové Číny, kde jsem našel i symbol jin a jang, a je zde uvedena zajímavá věc. My sice známe jin a jang jako černobílý obrazec, představující dobro a zlo, jenže ve starověké Číně to byl obrazec, představující svět jako jeden celek. Jedna polovina nedokázala žít bez té druhé.

Ale to není všechno. Jinová strana je ztotožňována s ženským prvkem a jangová s mužským. A co mě překvapilo ještě víc, byl fakt, že ve staré Číně je tento symbol znám nejen v černobílém provedení, ale také v barevném.

Proč je to tak důležité?

Vložil: Redaktor KL

HP, Záhady života, Rožmberská hrobka, Jiří Šindelář,