Jedinečný mistr sarkasmu si snadno dělal nepřátele, žil „tady a teď“ a dokázal být týden naložený v alkoholu. Co dramaticky změnilo jeho život a způsobilo smrt v osamění. Tajnosti slavných

Foto: ČT

Popisek: I na sebemenším prostoru dokázal Jiří Císler strhnout veškerou pozornost na sebe

Rozdával smích a radost, vždycky ale říkal, co si myslí, a tím si nadělal spoustu nepřátel. Ke konci života už jen seděl u okna a čekal, až zemře. Způsobila to nejen Alzheimerova choroba, ale také řada ztrát, které mu nelítostný osud uštědřil.

Čím méně byl vidět, tím víc na sebe dokázal strhávat pozornost. Všestranný, jedinečný a nenapodobitelný umělec malé postavy a typického, chraplavě pisklavého hlasu byl herec, režisér, komik, hudebník, zpěvák, dramatik, spisovatel, mistr sarkasmu... Především ale komediant tělem i duší. Legendární bavič ztvárnil množství rolí a dokázal v hlavě nosit sáhodlouhé texty. Dokud mu je z ní navždy nevymazala Alzheimerova choroba. „Jirka byl živel. Byl neuvěřitelný, velmi dobrý, ale s ničím se příliš nebabral. Některým mocipánům se to nelíbilo, takže nikde dlouho nevydržel,“ prozradila před časem o Jiřím Císlerovi v rozhovoru pro časopis Instinkt jeho druhá manželka Magdaléna. „U mocných nikdy nebyl oblíbený, protože zlobil. Dělal problémy. Většinou někde získal angažmá, udělal tam svým uměleckým působením celkový převrat a zpravidla to dopadlo tak, že ho vyhodili. Nebo rovnou zrušili dané divadlo.“

S Pavlem Křížem ve slavné komedii Dušana Kleina Jak svět přichází o básníky

Zděděný temperament se nezapřel

Narodil se 4. února 1928 v Českých Budějovicích a po mamince zdědil horkou, polsko-maďarsko-kirgizskou krev. I když s ním odmala cloumala hudba, na otcovo přání se vyučil číšníkem a vystudoval obchodní akademii. Mnohem víc než praktické řemeslo ho ale lákalo umění, a tak se intenzivně učil hrát na housle a po studiu nastoupil v roce 1947 jako houslista do divadelního orchestru v Českých Budějovicích. Tam si jeho nadání všiml režisér Miroslav Macháček. Díky němu začal Jiří Císler nejprve zpívat v operetách a operách, pak se postupně propracoval i do činoher. Časem pronikl i do tajů divadelní režie a působil i jako skladatel divadelní hudby a písňových textů.

V roce 1969 v představení August August ve Východočeském divadle Pardubice

Později se přesunul do Prahy a věnoval se svému nejoblíbenějšímu žánru – muzikálu, v němž mohl skloubit lásku k herectví i hudbě zároveň. Zářil tehdy například ve hře Limonádový Joe. V divadle Semafor pracoval v letech 1971 až 1973 a režíroval tam mimo jiné hry Kytice, Elektrická pumpa nebo Kdyby tisíc klarinetů. Prošel celkem devíti divadleními angažmá, vesměs šlo o malé scény, protože velké kamenné divadlo ho nelákalo. Přes své úspěchy však zůstával širšímu publiku prakticky neznámý. Kromě drobné role estébáka v Kachyňově snímku Ucho ho film ani televize nevyužívaly.

Slávy se dočkal až po padesátce

Vše se změnilo v roce 1979, kdy nečekaně získal sice vedlejší, nicméně vděčnou roli intrikána Voženílka v televizním seriálu Inženýrská odysea. Tuto roli dostal vlastně náhodou, zaskočil za nemocného Josefa Somra. I na tak malém prostoru se mu podařilo strhnout pozornost diváků na sebe a rázem získal mimořádnou popularitu, byť zvláštní, protože jeho Voženílek byl zápornou postavou, se kterou si ho mnoho diváků ztotožnilo. Následujících deset let byl pravidelně obsazován do řady televizních a filmových rolí, které sice až na drobné výjimky byly vedlejší, nicméně herec měl schopnost díky své energii a nezaměnitelnému přednesu strhávat na sebe větší pozornost, než by mu rozsahem práce náležela. Většinou šlo o tragikomické figurky lidí ‘malých duší‘ – intrikány, neschopné byrokraty a snaživé hlupáky. A také hudební klauny.

V roce 1982 jako král v populární pohádkové komedii Za humny je drak

Druhou etapu jeho popularity přinesla druhá polovina 80. let, kdy se stal partnerem Luďka Nekudy v televizním autorském projektu Sešlost. Tento cyklus se stal nejoriginálnějším a nejvtipnějším zábavným pořadem své doby a několikrát v něm zazněly i Císlerovy písně. Jejich spolupráci ukončila až Nekudova tragická smrt v roce 1988 a Císler jeho ztrátu velmi těžce nesl. Po revoluci založil první českou soukromou divadelní společnost, nazvanou Hravé divadlo, v podnikání se mu ale příliš nevedlo. Svůj typický zastřený hlas bohatě uplatnil i v dabingu, kde například skvěle, i když bohužel jen nakrátko, převzal po zesnulém Františku Filipovském postavy slavného francouzského komika Luise de Funese. Známý je také jako Gargamel z populárních Šmoulů.

S přítelem Luďkem Nekudou

Žít s ním nebylo snadné

Z prvního manželství měl Jiří Císler dvě dcery, druhá žena Magdaléna o něj láskyplně pečovala až do jeho smrti, i když to s ním prý neměla právě lehké. Mimořádný bohém a samorost si svou otevřeností uměl dělat nepřátele, byl bohém orientovaný jenom na přítomnost. Neplánoval, nebilancoval, žil po celý život „tady a teď“. Vydíratelný byl jen přes rodinné vazby. Svým způsobem prý neustále utíkal před realitou a hlavně před jejími negativními stránkami. Nemoci a projevy stárnutí přímo nesnášel, a když někdo v jeho okolí onemocněl, měl z toho vždy velké deprese a dokázal být třeba i celý týden ‘naložený v alkoholu‘. „Obviňoval hory, doly, černý les, pánaboha, čerta, zkrátka všechny, že dopustí takovou křivdu. To bylo to, co mu vadilo, nikoli to, že mu někde zakázali působit, nebo když mu v titulcích špatně napsali jméno,“ prozradila jeho žena Magdaléna.

S Radoslavem Brzobohatým v roce 1986 v seriálu Alžbetin dvor

Obrovský zlom v jeho životě nastal kolem roku 2000. Úplně se stáhl ze společenského života, začal chřadnout a zapomínat. Propukl u něj těžký Alzheimer a začal žít ve svém vlastním světě. Zpočátku si jeho okolí myslelo, že je příčinou jeho problémů s pamětí a dezorientací alkohol, pak ale vyšla pravda najevo. Ke konci úplně přestal mluvit, dlouhé měsíce vysedával u okna v bytě u Národního divadla a zíral do prázdna. „Prožil jsem toho hodně a nadělil si několik životů. Na rozdíl od jiných, kteří žijí jenom jeden život, a není to k životu ani k smrti,“ prohlásil ještě v době, kdy se jeho nemoc teprve začínala rozvíjet. Nakonec zemřel osamělý 17. dubna 2004, jediným člověkem, který až do smutného konce zůstal věrně po jeho boku, byla jeho Magdaléna.

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh  na ');.

Vložil: Adina Janovská