Sex, drogy a Petr Muk: 24. května uplyne pět let od smrti výjimečného zpěváka. Máme ukázky z nejotevřenější knihy o něm

Foto: Nakladatelství XYZ

Popisek: Českobudějovický rodák Petr Muk zemřel před pěti lety.

UKÁZKY, FOTO Monografie Petra Muka vzdává hold jeho nespornému talentu: Nakladatelství XYZ vydalo jedinečnou monografii s názvem Petr Muk: Oceán, Shalom, Slavíci, on (a já). Autorem knihy je zpěvákův blízký přítel, producent a spolupracovník Karel Deniš, který knihou vzdává hold nepochybnému talentu, profesní poctivosti a lidské mimořádnosti tohoto inspirativního člověka. Petr Muk by se v únoru 2015 dožil padesáti let a v květnu uplyne smutných pět let od jeho smrti. Součástí knihy je bohatá fotografická a dokumentační příloha. V rámci „roku Petra Muka“ vyšlo ve vydavatelství Warner Music také trojCD Platinum Collection.

Karel Deniš zažil koncertní premiéru Oceánu před téměř třiceti roky a od té doby zůstal s Petrem Mukem v trvalém kontaktu jako blízký spolupracovník a přítel. Zachycuje muzikantské i společenské prostředí od alternativních začátků v osmdesátých letech přes kultovní ohlas Oceánu a Shalomu až po Petrovu hvězdnou sólovou dráhu. Využívá autentických rozhovorů, přidává vlastní postřehy a komentáře, zpřístupňuje leccos ze zpěvákova soukromého archivu.

„Tato kniha je mým poděkováním Petru Mukovi za přátelství a šanci spolupracovat na jeho muzice, i splněním slibu, který jsem si dal po jeho smrti. Tedy logicky subjektivně, ale pravdivě popsat všemožné situace z jeho hudebnického a osobního života, často doprovázeného mediálními zkratkami, polopravdami i výmysly. Doufám, že se můj záměr podařil, ale o tom rozhodnou až čtenáři,“ říká Karel Deniš.

Programový ředitel nakladatelství XYZ Petr Tychtl dodává: „Člověk jako Petr Muk si bezesporu zaslouží objektivní monografii, která bohužel vychází ke smutnému výročí tohoto výjimečného zpěváka.“

Marcela Kočandrlová, manažerka vydavatelství Warner Music a dlouholetá spolupracovnice Petra Muka knihu chválí slovy: „Kdo jiný by měl napsat knihu o Petru Mukovi než člověk, který mu stál poblíž už od oceánských začátků a byl tak po většinu jeho života k dispozici radou nejen v oblasti hudební.  Kniha je napsaná s úctou a možná až s tatínkovským pochopením, čili s porozuměním i v situacích pro mnohé nestandardních a citlivých. Věřím, že kniha potěší všechny Mukovy příznivce. Petr, Karel i oni všichni si to zaslouží.“ Přečtěte si pár ukázek z knížky…

Sex s fanynkami

Tahle kapitolka se jmenuje Sex, ale Petr v podobných situacích současně hodně citově vynakládal. Nehlásám puritánsky, že vůbec nikdy po koncertech neproběhly jen „rozkošné prostocviky“, ale míval jsem jasný pocit, že i přes občas poněkud fluktuační tendence stále hledá opravdovou lásku, či spíše Lásku. Obvyklé bylo dlouhé povídání si, šanci příliš často neměla přímočará „pohlavní gymnastka“, vždycky chtěl něco víc. Bylo ovšem jistě složité odolávat v situaci, kdy se fanynky počítaly na tisíce a krabice od banánů se plnily jejich mnohdy velmi osobními dopisy. Bylo poctivé, že Petr nedával takovým dívkám a ženám jinou naději, než byla ta v jeho písničkách. Bylo rovněž mimořádné, že krom možné zamilovanosti erotického charakteru šlo v dopisech často o spojení prostřednictvím poslání písní s jejich duchovním či náboženským obsahem, jejich možnou úlohu v životě zpěváka i posluchačů, v tomto případě zejména posluchaček. Zní to možná banálně, někteří umělečtí kolegové se jistě mohou pochlubit podobnou hromadností ohlasu, ale skutečnost, že Petr se snažil všechno poctivě přečíst, je vzácná a fakt, že si mnohé schovával, dává možnost i dnes zjistit, jak často to nebyly povrchní výlevy jen přechodně poblázněných mladic.

Nařčení z otcovství

Několikrát se za ty dlouhé roky také objevil problém s jeho nařčením z otcovství. Většinou šlo o jednoduchou lež, průhledný nenaplněný dívčí sen, machrování před kamarádkami nebo hloupé alibi pro naštvanou rodinu v případě těhotenství s někým jiným. Těch případů bylo v počtu prstů na jedné ruce, navíc zčásti zasažené řetězovou pilou, ale nejméně jeden byl dost složitý a mediálně propíraný. Zhruba měsíc poté, co přišla na svět Noemi, se totiž v Praze narodil klouček Šimon, maminkou a její matkou veřejně prohlašovaný za Petrova potomka. Některé okolnosti by té možnosti nasvědčovaly, s rodičkou se Muk nepochybně znal, posléze byly využity i argumenty o fyzické podobnosti údajného tatínka jejího potomka. Ale Petr byl zcela přesvědčen, že dítě nemohlo být jeho. Nebylo to snadné ani levné, ale testy DNA jasně prokázaly, že v tomto podivném případě se opět syna nedočkal, nejspíš uměl jen holky.

Pivo

Plzničku jsem s ním pil na mnoha místech, včetně jeho oblíbeného Zlatého tygra nebo Pinkasů, ale to tempo jsem vydržel jen velmi občas. Ač skvostné pití, šest až osm půllitrů za historicky velmi krátkou dobu na mě bylo hodně. Je však skutečností, že jsem měl štěstí a nikdy neviděl Petra po takovém našem společném sezení v silné indispozici. Včas jsem velel k ústupu, byť občas bylo jasné, že pro něj den či večer ještě nekončí.

S Petrem byl zážitek pít „ódu na radost“, neboť byl schopný iniciátor návštěv restaurantů i vtipný a mluvný společník. Problém byl, když pil na smutek či na prášky, což bývalo v určitých obdobích docela často. Na rozdíl od pozitivních hladinek se probořil do sebe, jeho negativní rozborky neměly dobré řešení a stával se i prchlivým v situaci, kdy se o něj otřel nějaký týpek v zařízeních nižší cenové kategorie. Zažil jsem to osobně jen málokrát, ale příjemné to opravdu nebylo. Naposled jsme takto seděli na Vinohradech ještě v květnu 2010 a Petr řešil nervozitu před ohlášenou víkendovou pražskou návštěvou Petra Honse, tehdy v úloze posla symfonického Oceánu. Věděl, že ho bude přemlouvat, nechtěl v tom projektu nijak účinkovat a bál se odmítání, protože právě s tímhle Petrem měl asi nejspeciálnější oceánský vztah. Než jsem stihl navrhnout do našich žaludků preventivní polévku, vypil jsem dvě piva a Petr čtyři. Já po gáblíku na celkových čtyřech skončil, Petr atakoval dvojnásobek. Pil na nervy a na strach, pil na úzkost a na opití. Odvelel jsem ho domů, ale jestli se později nevrátil či třeba nezašel do šenku k Beranovi, což měl prakticky v domě, to už nevím.

Mnoha lidem dělalo dobře si s ním připít, části z nich se s ním i opít. Někdy byl snadný cíl, neskonale častěji dokázal odmítnout. Byl přátelský, měl rád ono hrabalovské hospodské posezení a povídání, historky ze života nejrůznějších lidí. Byl profesně neopatrný v tom, že se neschovával, občas cestoval metrem či tramvají tam i zpět. Byl na očích – a ty dost často nebyly přátelské, ba právě naopak. Byl alkoholik? Pil vcelku hodně, někdy jen nárazově, často s dlouhými pauzami, většinou k potěše okolí, ale zhusta také ne. V kombinaci s léky to byla třaskavá směs, kterou občas neukočíroval. Nejméně jednou už to bylo skoro na léčení, ale bez jeho ochoty to nebylo možné realizovat – a on pak sám silně ubral. To bylo ve chvíli, kdy se schylovalo k průšvihům, ať už k vystoupením v nikoli optimální formě nebo v situacích podobným té, kdy ho zdlouhavé televizní natáčení Silvestra pohnulo ke krácení dlouhé chvíle a předávání si zkušeností s podobně talentovanými kolegy, což vyvrcholilo mimo jiné také verbálním znesvěcením bravurnosti vinných výpěstků železného Ředitele. Tenkrát nestačila ústní omluva, vyžadoval se ponížený na hlavu si popel sypající dopis a mělo to i jiné nepříjemné následky. Petra už tak údajně přímo nemilující Ředitelova programová šéfová ho prý právě po této zkušenosti nechala nahradit v již natočeném duetu s Leonou Machálkovou pro později mimořádně slavný seriál, což naštěstí aspoň dalo důležitou šanci Mukovu kamarádu Kolářovi, jinému „Petrovi od Budějic“, pokračovat v příkrém vzestupu.

Experimenty s drogami

Kdykoli čtu o Petrovi, jako o předním exponentovi tvrdě drogové problematiky v rámci naší popové a rockové hudby, cítím docela silnou křivdu. Jeho občasné řízené experimentování, jak tomu říkal, bylo pokračováním předchozích zkušeností s jinými cestami k otevření či rozšíření mysli nebo překonáváním obrovského tlaku popularity, práce i choroby. Vzpomenu-li si na pražská nejen devadesátá léta, kdy se bíle vysypávali medvídci z Bogoty, zpěváci známých elektronických kapel po klubech dealovali chemické svinstvo, na WC jiných zařízení probíhala na speciálně připravených poličkách radost až do rána, disco na Václavském náměstí sloužilo jako sklad pro práškovací letadla, někteří popáci a televizní uvaděčky jejich klipů se ztráceli před očima (a poté z obzoru) a příští nositelé či nositelky Andělů byli na pervitinu nebo heroinu, pak Petrova kokainová kauza nese silné znaky operetního představení.

Kauza „Muk bere drogy“

Kolem roku 2001 či 2002 byl na dalším z vrcholů popularity. Po vydání Jizev lásky postupně bral slavičí stupně útokem. V muzikálu o Johance byl hvězdný, v Galileovi už s velkým ohlasem alternoval hlavní roli. Jeho sólová turné byla dlouhá a vyprodaná, jeho příjmy byly silně nadstandardní, jeho únava značná. Stejně jako mnozí před ním, od našich slavných prvorepublikových filmových herců přes světové rockové ikony až k polistopadové zlaté mládeži, hledal řešení. Našlo se nejspíš občas v bílém prášku primárně přírodní povahy, nepůsobícím tak brutálně na organismus, nenávykovém po první aplikaci a tak drahém, že ani dost bohatí se jím nemohli zásobovat denně. Pokud tedy Petr tvrdil, že drogy dlouhodobě nebere, pak nelhal: do této definice ovšem nepromítl sice nesystematické, leč existující pokusy. Tahle situace ho dovedla k pražskému kontaktu s lidmi, kteří mu sice pomohli na album Dotyky snu nahrát pěkná sitárová sóla, ale také blíže propojili s těmi, kteří nabízeli kokain. Petr rozhodně nebyl naivní, měl o věci tradičně silně nastudováno a věděl, že drogy nesmí kazit jeho práci a vztahy. Netušil ovšem, že právě on se v roce 2004 stane vítanou posilou soudního procesu v situaci, kdy ministerstvo vnitra a policie budou potřebovat vykázat velmi viditelný úspěch, vhodně použitelný v zákulisním politickém boji i jako ukázka vzorné připravenosti ke vstupu do Evropské unie. Shodou okolností na slavnostním oficiálním koncertu ke vstupu do EU jen o pár měsíců později Petr zpíval… Pročesávané odposlechy telefonních rozhovorů za dva roky nazpět daly šanci do akce zapojit i jeho jméno, a to v pozici svědka. Vyšetřovatelé, státní zástupci i pan soudce s múzickým jménem Petr Novák neváhali: mediální ohlas byl totiž zaručený. Myslím, že se Petr Muk mohl účasti v téhle kriminální akci vcelku snadno vyhnout, jeho právní poradci pro něj měli bezpečná řešení, ale extrémní sociální cítění ho dohnalo k pocitu, že výpovědí pomůže jednomu ze zadržených známých.

Soudní stání, poměrně velmi nevkusně nařízené přímo na den jeho narozenin, tedy 4. února, proběhlo očekávatelně všemi televizemi a novinami. Ačkoli samo Petrovo svědectví bylo v podstatě zcela podružné, neváhal iniciativní pan soudce následně ještě pro novináře komentovat jeho obsah s tím, že Muk drogy požívá („Naprosto Mukovi nevěříme, že nebere drogy, naopak, drogy bere!“). Petrův známý M. W., vlastně příčina celé této akce, byl po krátké době propuštěn z vazby a po mohutném předchozím humbuku skončil s podmíněným trestem, tahle okolnost už však média vůbec nezajímala. Ačkoli Petr se svým záporným vztahem k otrocké drogové závislosti nikdy netajil – a uváděl k tomu relevantní odstrašující případy velkých světových rockových hvězd, jejich návykových problémů a pro normálního člověka zcela nedostupných léčebných řešení –, zůstal už navždy ocejchován jako totální narkoman. Hlupácké komentáře na webu nebyly úplně snadno k přehlédnutí, bez souvislostí či nových okolností uváděné polopravdy a nepravdy se staly běžnou výbavou jakéhokoli článku o něm.

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh  na ');.                        

Vložil: Anička Vančová