Psaní mi doma relativně tolerují, říká nejmladší z psavé čtveřice Pavlů Kohoutů, detektivkář a držitel ceny Jiřího Marka

Foto: Se svolením Pavel Kohout (stejně jako snímky v článku)

Popisek: Pavel Kohout se v Českých Budějovicích narodil a stále tam žije.

ROZHOVORY NA OKRAJI Když se řekne Pavel Kohout, vybaví se většině čtenářů nejspíše slavný dramatik a chartista, kterému ke stovce chybí už pouhé pětiletí (*1928). Jiní si vzpomenou na publicistu a ekonoma Pavla Kohouta (*1967), jemuž se zvolna blíží šestý křížek. Lékaři a milovníci kvalitní zdravotnické literatury si zase připomenou lékaře Pavla Kohouta (*1962) a zájemci o detektivní četbu vyloví v hlavě ještě čtvrtého Pavla Kohouta z jihu Čech. Ten je se svými 42 léty (*30. 10. 1981 v Českých Budějovicích) ze čtveřice píšících Kohoutů nejmladší, a právě jemu bude věnován následující rozhovor.

Milý Pavle, začnu úvodní otázkou a zaměřím se na vaše příjmení. Není těch Pavlů Kohoutů na Českou kotlinu už trochu mnoho? A patříte k sobě také příbuzensky a máme vás brát jako člena literárního klanu Kohoutů, anebo jde pouze o neobvyklou souhru náhod?

Jestli je v knižním světě „překohoutováno”, to nedokážu posoudit. Řekl bych, že ne. Každý jsme ukotvený v jiném žánru.

O ostatních Pavlech Kohoutech vím, některé jejich knihy jsem i četl, příbuzensky ale svázán nejsem s nikým z nich. Shoda jmen je čistě náhodná.

Kdy jste vlastně začal s literární činností a vzpomínáte na své první uveřejněné dílo? A má psaní nějakou spojitost s vaší profesí a vzděláním, nebo se tyto sféry vzájemně míjejí?

S psaním jsem začal na střední škole. Vycítil jsem šanci zlepšit si díky slohovým pracím známku z češtiny. Literatura a diktáty totiž nebyly mou silnou stránkou. Uvědomil jsem si, že mě psaní baví a věnoval jsem se mu i nad rámec povinných „slohovek“. Na přelomu střední a začátku vysoké školy jsem sepsal několik desítek humorných povídek, které jsem posílal do různých soutěží či časopisů. Několik povídek bylo oceněných a vycházely také např. v tehdejším časopise „Trnky-Brnky“.

K druhé části otázky – tvorba se vzděláním nesouvisí. Jsem vzdělán v technickém směru a přes deset let jsem pracoval jako projektant. Přibližně tři roky zpět jsem přesedlal úplně mimo obor a věnuji se digitálnímu marketingu. Až na výjimky (např. poznámky z projekční činnosti v knize „Les Bor“) pracovní věci do tvorby nepromítám.

Kde sháníte pro humorné povídky inspiraci? Ze života? Nebo si raději vymýšlíte? Jak se asi tak v hlavě rodí humorný příběh?

Většinou je všechno inspirované nějakou reálnou událostí – mou, blízkých či z vyprávění. V povídce jsou pak události více nadnesené a při psaní mě k tomu napadají další návaznosti a rozvinutí.

S první ze tří svých úspěšných detektivek

Když jsem studoval vaši tvorbu, zjistil jsem, že jste žánrový univerzalista, což mě zaujalo, přičemž nejlepšího hodnocení se dočkaly vaše detektivky. Můžete nám je v kostce představit?

Sám se za žánrového univerzalistu nepokládám. Jak jsem zmínil, začal jsem u humorné tvorby a přesunul se k detektivkám. Bokem jsem ještě vytvořil nějaké obsahy, které souvisely s koníčky či profesí – sepsal jsem např. malou knihu o fotografování či tvořil magazín o marketingu. Nejde ale o souvislou tvorbu.

Co se týče psaní, věnuji se primárně detektivnímu žánru. Prvotinou byl příběh „Les Bor“, který vyhrál před léty v soutěži nakladatelství Moba. A s tím souviselo vydání v edici „Původní česká detektivka“. Zájem o dílo mě nakopl k pokračování v této tvorbě, a tak došlo na další knihy – v témže roce vyšla „Vražedkyně“ a brzy vyjde třetí knížka s názvem „Tajemství“.

Moba je renomované nakladatelství se sídlem v Brně. To je velmi dobrá značka. Ale nepochlubil jste se tím, že vaše „Vražedkyně“ dostala v roce 2020 navíc prestižní literární cenu…

První knihu jsem ani nepsal se záměrem vydání skrze renomované nakladatelství. Sám mám malé nakladatelství e-knih, kde pomáhám začínajícím autorům vydávat díla v elektronické formě (www.KKnihy.cz), a původní představa byla ta, že i „Les Bor“ vyjde jako e-kniha s několika výtisky pro přátele. Po dopsání ve mně hlodala otázka, zda by text zaujal nějaké nakladatelství natolik, že by byly ochotni do díla investovat čas a peníze a věřit mu. Asi do tří jsem tedy poslal ze zvědavosti rukopis a v tom období zrovna vypsalo soutěž nakladatelství Moba v detektivním a historickém žánru. Když mi s vítězstvím přišla nabídka na vydání, názor jsem přehodnotil a rád s vydáním souhlasil.

Od napsání „Lesa Bor“ k vydání uběhly asi dva roky. V mezidobí jsem sepsal i „Vražedkyni“ a shodou okolností se stalo, že obě knihy vyšly ve stejném kalendářním roce („Les Bor“ v lednu a „Vražedkyně“ v říjnu 2020).

Na jaře bývá možnost zaslat knihy vydané předchozího roku do soutěže o detektivku roku (cena Jiřího Marka). V tu dobu byl již „Les Bor“ vyprodaný, a tak nakladatelství nominovalo „Vražedkyni“ (tímto děkuji za důvěru). A dopadla skvěle. Ve velké konkurenci kvalitních titulů získala „Vražedkyně“ třetí místo.

U ceny Jiřího Marka je dobré upomenout, že je pojmenována po scenáristovi, spisovateli a tvůrci legendárního rady Vacátka.

Kde jste čerpal inspiraci k detektivním zápletkám? Nakolik jsou vaše díla smyšlená, a nakolik se v nich promítají reálné kriminální případy, o kterých jste slyšel, anebo četl?

Je to podobné jako u humorných povídek. Události vycházejí z reálných příběhů, o kterých jsem četl či slyšel, a ty pak různě modifikuji a spojuji. Například v knize „Vražedkyně“ jsou pospojovány tři události a motivace, které se opravdu udály, ale neměly spolu žádnou souvislost. Já to poskládal k sobě a vystavěl okolo toho charaktery smyšlených postav.

Jste nepochybně i čtenářem detektivek. Kteří spisovatelé detektivek jsou takříkajíc vaším šálkem kávy?

Ano, detektivky také rád čtu. A nejen detektivky. Přečtu si rád i horor, sci-fi či humornou prózu. Velkou část čtení věnuji též seberozvoji a literatuře faktu.

Autorů či děl, stojících mi za zmínku, by bylo asi hodně. Pokud bych ale měl vybrat jednoho autora z detektivního žánru, byl by to Jo Nesbø.

V roce 2014 jste vydal delší povídku „Kat“. V případě povídky delšího rozsahu už bych s dovolením mluvil o novele, to by mně přišlo jako přesnější označení. O čem tahle kniha vypráví a čím vás inspirovalo nebo fascinovalo jako literáta právě katovské řemeslo?

Přiznám se, že na tuhle povídku už jsem s léty úplně zapomněl. Kat bylo první vážné dílo po humorných povídkách. Neřekl bych, že by mě nějak fascinovalo katovské řemeslo. Líbil se mi nápad na vztah dvou bratrů s rozličným osudem i kariérou, a povolání kata do toho zapadlo.

Ve vašem portfoliu vidím také dílo o legionáři Josefu Prokešovi. Kdo byl Josef Prokeš a proč vám přišlo zajímavé jej upomenout i dnešním čtenářům?

Josef Prokeš byl můj praděda, o kterém mi často vyprávěl děda. Za první světové války byl legionářem, mezi válkami ředitelem Legiostavby, a za druhé světové války aktivním členem odboje, kvůli čemuž byl nacisty popraven. Děda si schovával fotografie i dopis na rozloučenou. Jednou jsem se rozhodl, že mu udělám radost a poshromažďuju další data. Obepsal jsem vojenský archiv i legionářské sdružení a z posbíraných dat jsem vytvořil malou tištěnou knihu, kterou jsem dědovi daroval k Vánocům.

Když už to stálo tolik času, upravil jsem to také na e-knihu, kterou jsem si v rámci nakladatelství vydal. Žádný komerční úspěch jsem od toho pochopitelně nečekal, ale možná to nějakému historikovi či obyvatelům Veselí (kde Josef Prokeš působil) udělalo radost. A nezaujatým čtenářům to mohlo pomoci uvědomit si, v jaké klidné době nyní doma žijeme, zatímco generace před námi zažily dvě velké války. A mně sepsání téhle knihy zároveň pomohlo se ujistit, že literatura faktu pro mě není. 

Snad to s tou klidnou dobou nezakřiknete v čase, kdy nás nepřímo ovlivňuje zatím „jenom“ rusko-ukrajinská válka. Každopádně jste odvedl kus záslužné práce, protože řada odbojářských hrdinů podnes nemá podobnou připomínku. Také bych rád jednou takto upomněl svého strýce, shodou okolností odbojáře a pak „mukla“ komunistického režimu, původem z Českých Budějovic, ale pro samé psaní o jiných nějak nezbývá čas na vlastní. Kovářova kobyla zůstává neokovaná. Vy jste ji naopak zdárně okoval. Mimochodem, zmínil jste také svoji knihu o fotografování („O expozici“). Vedle ní jste dále sepsal příručku s názvem „Prodej to!“ s praktickými radami, jak prodávat vlastní fotografické výtvory přes fotobanky…

Ano. Svého času bylo fotografování mým velkým koníčkem a snímky jsem prodával přes fotobanky. A o obou činnostech jsem sepsal rady pro ostatní. Zatímco kniha s návody na exponování fotek i nadále může čtenářům pomáhat, text o prodeji přes fotobanky se z určité části stal za ty roky neaktuálním – fotobankový trh se vyvíjí a mění… A nyní s raketovým nástupem umělé inteligence se změní ještě více.

Zmíním vaše další dílo. Vystřihovací loutkové divadlo. Jak jste se dostal k tomuto žánru? A kdo je autorem výtvarné stránky divadélka?

Tohle loutkové divadélko jsem kreslil sám pro své děti. Vyrobil jsem ho a nějaký čas jsem dětem hrál pohádky (a oni mně). Obrázky jsem seskládal do pdf dokumentu a dal k dispozici na internet.

Toleruje vám rodina vaše psaní? Nebo jí tímto koníčkem spíše „lezete na nervy“ a slyšíte, že byste měl svůj čas investovat více do ní?

Řekl bych, že výtrysky nadšení, ale ani nenávisti tam nejsou. Psaní mi relativně tolerují…

A jaké máte další koníčky, kromě již zmíněného psaní a fotografování?

Nyní se už fotografování nevěnuji. Přesunul jsem se více k psaní a marketingu a tvorbě webů. A také mám rád příběhy – s tím souvisí zmíněné nakladatelství e-knih či magazín detektivních povídek.

Dalšími mými koníčky jsou sporty, filmy, hudba, grafika…

A závěrem se ještě jednou vrátím k vašemu jménu. Jako dlouholetý knižní redaktor jsem narážel na to, že lidé s týmiž jmény a přízvisky vytvářeli občas chaos mezi prodavači knih i v katalozích knihovníků. Neuvažoval jste, že si přidáte ještě prostřední jméno? „Své autory“ jsem před zmatky v souvislosti s jejich jmenovci vždy předem varoval. Ale nedali si říci a pak mi po létech přiznávali, že mě měli poslechnout, protože jejich díla „přifasovali“ knihkupci s knihovníky leckdy do seznamu úspěchů jejich slavných jmenovců… Jaká je vaše zkušenost v této sféře?

Nad prostředním jménem jsem nikdy nepřemýšlel. Za sebe ani nevidím důvod si nějaké na sílu vymýšlet. Ani si nemyslím, že by to mělo způsobovat zmatky u čtenářů. Jak už zaznělo, jsme všichni Pavlové Kohoutové žánrově dosti odlišní. Přijde mi nepravděpodobné, že by si nějaký nadšenec ekonomických knih pořídil omylem nějakou moji, viditelně označenou jako detektivka, a cítil zklamání, že nezjistil více o investování. A kamenná knihkupectví řadí knihy podle témat, takže tam se v jednom regálu naše knihy nepotkají. Jediný zmatek může nastat u e-shopů, které mívají jméno autora prolinkováno na další vydané knihy, a často stejná jména autorů vůbec neřeší.

Nevím jak ostatním, ale mně se opravdu nikdy nestalo, že by se  mě někdo ptal, zda jsem ten ekonom nebo chirurg.

A závěrem se optám, jaké jsou vaše osobní a tvůrčí plány do budoucna? Na kterou knižní novinku se mohou těšit vaši čtenáři, či případně na jaký nový žánr, v němž jste zatím nepublikoval, ale máte to možná v plánu?

V květnu mi u Moby vyjde třetí detektivka s názvem „Tajemství“. V příběhu vystupují hlavní hrdinové z obou předchozích knih – a tím je propojí.

Tak to musím ocenit jako výborný marketingový nápad, protože toto bude čtenáře vhodně lákat k nákupu či alespoň přečtení již vydaných titulů…

Další knihu prozatím nepíši. Chtěl bych nyní napsat pár povídek. Poslední dobu věnuji snaze připravit on-line magazín detektivních povídek, kam bych svá díla výhradně zařadil.

Děkuji za rozhovor a přeji zdar v podnikaném díle!

Vložil: Radovan Lovčí