Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Filmové stopy

Filmové stopy

Zajímá vás, jak teď vypadá fabrika z filmu Marečku, podejte mi pero? Každý druhý víkend nový film

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

Vaše dopisy

Vaše dopisy

... v koši nekončí! Ani v tom virtuálním na obrazovce

Zmizelí Češi

Zmizelí Češi

René Flášar pátrá po osudech zmizelých, kteří se již dávno ztratili i z policejních svodek

Sex, pivo a rokenrol

Sex, pivo a rokenrol

Rockové příběhy; ve spolupráci s časopisem Rock´n ´all

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Kauza uprchlíci

Kauza uprchlíci

Legální i nelegálni migranti je problém, který hýbe Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Ke Stožecké kapli za zázračnou vodou. Je tu i nádherný výhled a unikátní rašeliniště. Český poutník

15.04.2018
Ke Stožecké kapli za zázračnou vodou. Je tu i nádherný výhled a unikátní rašeliniště. Český poutník

Autor: René Flášar

Popisek: Dřevěná poutní kaple Panny Marie

FOTOGALERIE Do obce Stožec, kde začíná mé dnešní putování, mě přiváží vláček společnosti GW Train Regio. Musím napsat vláček, protože tato mašinka působí opravdu miniaturním dojmem. Pravda, na kolejích to s námi trochu hází, ale zase můžu po celou dobu cesty využívat kvalitní wifi připojení a unikátní mapu, na které mohu během jízdy sledovat, kde se právě nacházím.

Z Českých Budějovic trvá cesta do Stožce dvě hodiny a šestnáct minut. Krátce po půl jedenácté dopoledne začíná můj výlet na stožecké železniční zastávce. Mávám usměvavému panu strojvedoucímu a vydávám se k informačnímu centru Národního parku Šumava. Jenže ouha, v dubnu zde mají zavřeno. Na prohlídku expozice o lesním společenství v NP Šumava a o historii zdejšího kraje, tak můžu pro dnešek zapomenout.

Jdeme po žluté

Stožec opouštím po žluté turistické značce a můj následující cíl je jasný: Stožecká kaple a nedaleko ní se k nebi tyčící stejnojmenná skála. Přestože je teprve začátek dubna, sluníčko ohřívá krajinu i turisty jako v létě. Po malé chvíli jsem proto už jen v tričku a vítám, že opouštím žlutou a pokračuji po modré značce, která už nevede kolem stožeckých luk, ale zavádí mě do stínu lesa. Cesta ke kapli a skále je ve své závěrečné fázi ale řádně strmá, takže nakonec mi proti pocení nepomáhá ani lesní chlad. Odměna ovšem stojí za to.

Obnovená kaple a zázračný pramen

Dřevěná poutní kaple Panny Marie, kterou ale všichni znají pod názvem Stožecká kaple, leží v nadmořské výšce 950 metrů. Vystavěna byla v roce 1791 Jakoubkem Klauserem, kovářem z Volar jako poděkování za zázračné vyléčení nemocných očí. Kaplička je postavena nad pramenem údajně léčivé vody, která má dle legendy zázračné léčivé účinky nejen na zrak.

Díky legendě o zázračné vodě a zázračnému obrazu Panny Marie byla kaple hojně vyhledávána poutníky z Čech i nedalekých Bavor. Na svátek Nanebevzetí Panny Marie 15. srpna 1920 přišlo ke kapli na bohoslužby na 5600 lidí z obou stran hranic. Ve druhé polovině minulého století ale kaple značně zchátrala, o její záchranu a obnovu se v letech 1987 až 1988 zasadil Jan Kocourek z Prachatic. Poutě se zde konají vždy první neděli po 14. srpnu.

Od kapličky je to ke Stožecké skále jen pár desítek metrů. Po zdolání vrcholu se mi naskýtá nádherný pohled do okolní šumavské krajiny. Kochám se výhledem a pod křížem postaveným na vrcholu přemýšlím o osudu zdejšího kraje.

Chráněná dřevařská osada

Na dlouhé dumání ale není čas, je potřeba jít dál. Vracím se zpět ke žluté značce a pokračuji k osadě Dobrá. Jedna z nejmladších osad Šumavy byla založena jako dřevařská osada roku 1816. Vesnice, v níž vždy byla a je naprostá většina budov na jedné straně cesty, a díky tomu se táhne několik kilometrů, je od roku 1995 vyhlášena Vesnickou památkovou rezervací.

Jedná se o jedinečně dochovaný a podstatněji stavebně ani architektonicky nenarušený „skanzen“ tyrolských roubených domů, takzvaného volarského typu. Jak se dozvídám z informačního materiálu, tento typ domů do oblasti Volarska přinesli již v 16. století přesídlenci z Tyrolska.

V době svého největšího rozkvětu na začátku minulého století žilo v osadě přes 600 obyvatel. V roce 1946 stálo v obci 78 domů s 580 obyvateli. Po poválečném vysídlení většiny původních obyvatel, byly více jak dvě třetiny domů zlikvidovány. Zbylá stavení, která se podařilo zachránit, dnes slouží převážně k rekreaci.

„Zakázané“ rašeliniště

Z osady Dobrá směřují mé kroky kolem Teplé Vltavy, která je v těchto místech nespoutaně krásná, k Soumarskému rašeliništi, které nese název podle soumarů, kteří přepravovali sůl po Zlaté stezce z Pasova do Prachatic. Před více než tisíci lety stezka překračovala Vltavu v místě současného Soumarského mostu. Soumaři se tu vyhýbali nebezpečným močálům.

Naučná stezka Soumarské rašeliniště seznamuje s šumavskými rašeliništi a přibližuje vývoj Soumarského rašeliniště, které je ukázkou revitalizovaného rašeliniště po ukončené mnohaleté těžbě rašeliny. Celé rašeliniště je nejlépe k prohlédnutí z dřevěné vyhlídkové věže. A pohled je to opravdu úchvatný.

A tady se musím omluvit, až na závěr své cesty jsem zjistil, a to ještě náhodou když jsem hledal informace na stránkách NP Šumava, že rašeliniště je přístupné pouze od června do října. Na svoji omluvu musím ale říci, že ve směru od Dobré není nikde žádná cedule, která by o zákazu vstupu informovala. A při své cestě jsem potkal několik dalších výletníků, kteří zjevně o nějakém zákazu také neměli ani tušení.

Své dnešní putování končím v Soumarské hospodě, kde si dopřávám báječné domácí malinové knedlíky a následně mířím posledním vlakovým spojem zpět do Českých Budějovic.

Doporučení: Pro cestování po Šumavě a jižních Čechách můžete využít jízdenku JIKORD plus. Ve všední den platí pro jednoho dospělého a jedno dítě do 15 let, o víkendech a svátcích pro dva dospělé a tři děti. Její cena je 250 korun a využít ji můžete prakticky ve všech vlakových a autobusových spojích, včetně MHD.

Vložil: René Flášar

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace