Poslední Modlitba. Symbol jedné éry končí právě dnes, dlouhé odcházení se nekoná
01.11.2017
Foto: Facebook
Popisek: Marta Kubišová v pražské Lucerně
Definitivní konec jedné éry? Žádná jiná zpěvačka není tak spojena jak s Pražským jarem ´68, tak s Listopadem 1989 než Marta Kubišová. Poslední den její kariéry nastal právě dnes, koncertem v Českých Budějovicích. Zpěvačka se nedávno rozhovořila pro stanici ČRo Rádio Wave. Vzpomněla na svou kariéru, na slavné časy, kdy zpívala v Paříži, i na Chartu 77.
To, že vstup vojsk Varšavské smlouvy může negativně ovlivnit její kariéru, si prý uvědomila až po vyhlášení normalizace v dubnu 1969. Tehdy prý sledovala projev doktora Husáka přímo v televizi. „A říkala jsem si, tak a spadla klec,“ podotkla Kubišová. „Já jsem byla dost dobrý příklad toho, jak se tady dodržují lidská práva a co se děje s lidmi, kteří mají trošku jiné mínění. V tu dobu tady probíhaly neuvěřitelné čistky. Ta naše parta, režisér Pavel Juráček, Landovský, prostě bylo nás strašně moc těch, kteří se najednou ocitli bez práce jenom proto, že neschvalovali vstup vojsk Varšavské smlouvy a tím pádem jsme na těch Slapech měli takový salon. Pořád nás tam bylo víc a víc a utvrzovali jsme se v mínění, že se ta situace bude asi muset nějak řešit. V podstatě se to vyřešilo až za osm let od začátku normalizace vznikem Charty 77. Přímo u vzniku jsem nebyla,“ zmínila následně Kubišová s tím, že byla jednou z prvních, která byla pro podpis Charty 77 oslovena.
Mluvčí Charty nebyla schopna odpovědět
Následně se dokonce stala i její mluvčí. „Já jsem dělala jenom to, co oni mi řekli, že mám udělat. Výborná věc na tom byla, že já jsem opravdu nevěděla, kde ty dokumenty vznikají, jaké schůzky tomu předchází. Takže když se procházeli sem a tam na tom StB, a vyptávali se mě, tak jsem jim nebyla schopná odpovědět. To byla moje velká výhoda,“ zmínila Kubišová. Tehdy pracovala jako úřednice ve výstavbě sídlišť, kde svou bývalou slávu občas využila: „Když za mnou přišli a řekli, ať zavolám do Martina, tam dělali kastle na patnáctsettrojky, tak jsem jim zavolala a oni řekli: A vy jste ta zpěvačka? Já jsem jim řekla ano, takže takhle jsem pak dostala prémie, za které jsme třeba dceři Kátě koupili psa,“ zmínila.
Pěna dní
Marta Kubišová zazářila v šedesátých letech jak sólo, tak vedle Heleny Vondráčková a Václava Neckáře. Vystupovali dokonce v pařížské Olympii: „Tam jsme byli úplné hvězdy! Nemuselo to být ani na jevišti, kamkoliv jsme přišli, tam Bruno Coquatrix prohlásil – tak tohle jsou mí českoslovenští přátelé - a měli jsme aplaus na otevřené scéně. To bylo hrozně milé, jak to Pražské jaro Evropou mávalo.“ Ačkoliv byla vedle Heleny Vondráčkové tou introvertnější, přiznává, že sláva ji uchvátila: „Já jsem se jenom nechávala nést pěnou dní. Bylo to strašně dobré, člověk nemusel nic promýšlet. Nikdo samozřejmě nečekal, že sem přijdou Rusové, to bylo jediné, co jsme nečekali. Ale jinak se dalo čekat cokoliv,“ prohlásila v rozhlase.
Modlitbu nosila na těle
Srpen 1968 je spojen se slavnou Modlitbou pro Martu, jejíž nahrávku musela Marta Kubišová ukrývat: „Natočila jsem ji na Petynce, pak jsem ji nosila v kapsičce na pásce, a když byla příležitost vysílat, třeba když televize vysílala dvě hodiny, tak jsme to nasadili. Kdekoliv jsem se pak ocitla, tak mi lidé říkali, jak je to hezká písnička. Ona měla teprve v říjnu nastoupit do seriálu Píseň pro Rudolfa III., konkrétně do dílu Hrabě Monte Christo. Takže byla vytažená Jindrovi Brabcovi a Petrovi Radovi ze šuplíku,“ připomínala minulost slavné písně.
StB začíná lidsky, pak vyhrožuje
Marta jako symbol odporu proti okupaci neunikla pozornosti STB: „Začínali hrozně lidsky, ale člověk si musel dávat pozor na otázku. Někdy vyhrožovali, že nedostanu dítě do školky, jestli jsem nepřemýšlela o tom, že bych venku měla lepší kariéru než Kája Gott. A já jsem jim říkala, ne ne, já jsem tady spokojená. Nebudu se koukat na Kleť, což je takový kopec, kam jsme jezdili s mým bratrem jako děti na výlety, z druhé strany. Protože nevím, jak je Kleť z rakouské strany viditelná.“
Po roce 89 si vzala dovolenou
Komunisté ukradli Martě Kubišové dvacet jedna let kariéry. To, zda v ní bude pokračovat po roce 89, ale nebylo jisté, dokonce si vzala v práci dvouletou dovolenou, doopravdy skončila až později: „Říkala jsem si, že to budu chvilku pozorovat a v nejhorším se tam vrátím. Jenže mezitím tam z 550 lidí zůstalo 50. Takže za ty dva roky už bych se ani neměla kam vrátit. Tak jsem si řekla, uvidím, jak ta kariéra... dost jsem se rozmýšlela.“ A rozmyslela se dobře. Po revoluci hrála Marta Kubišová ještě dalších 28 let, a to let plných úspěchů. Minulý pátek se konal její poslední koncert v Lucerně: „Ovace ve stoje byly tak mohutné a potlesk, při němž se mnohým v očích objevily slzy nefalšovaného dojetí, tak vytrvalý, že se Marta Kubišová ještě jednou vrátila a společně s publikem si ještě jednou zazpívala beatlesovku Hey Jude,“ píše Antonín Kocábek ve své recenzi a dodává: „Lucie Bílá se připojila k slavné irské baladě Dobrodružství s bohem Panem a pokorně dokázala, že ještě dokáže zazpívat zcela přirozeně, bez zbytečného tlačení na pilu.“ Tenhle koncert musel mít grády…
Válcuje vás život, úřady, politici? Zažili jste, nebo jste viděli něco, co by měli ostatní vědět? Pište, foťte, posílejte na .
Vložil: Michaela Špačková