Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Kultura

Kultura

Pojďme se bavit: Je tu hudba, film, knihy, výstavy, nechybí exkluzivní recenze

Životní knockouty

Životní knockouty

Dal vám život ránu na solar? Nejste v tom sami, čtěte skutečné příběhy

Rozhovory

Rozhovory

Politici, umělci, zkrátka každý, kdo má co říci

Kauza uprchlíci

Kauza uprchlíci

Legální i nelegálni migranti je problém, který hýbe Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě celebrity dobrovolně neřeknou?

Na sociálce se mi šklebili do očí, ať prodám domek, jedna zlatem ověšená, prý ať jdu do azyláku! Invalidní důchodkyně o „pomoci“ státu a životě na dně

11.09.2014
Na sociálce se mi šklebili do očí, ať prodám domek, jedna zlatem ověšená, prý ať jdu do azyláku! Invalidní důchodkyně o „pomoci“ státu a životě na dně

Autor: Radek Kraus

Popisek: Paní Jarmila

PŘÍBĚH Paní Jarmila je důchodkyně z pomezí jižních Čech a Vysočiny. Celý život pracovala, pak měla úraz a k tomu těžce onemocněla. Dostala invalidní důchod. Když jí bylo nejhůře, její manžel zemřel. Až po jeho smrti zjistila, že nezdědila jen domek, ale i dluhy za víc než milion korun. Dodnes neví, za co.

Kdyby neměla dobré vztahy v rodině, skončila by na ulici. Stát, jak ona sama říká, se na ni vykašlal. Včetně pracovnic sociálky. Žena nyní musí vyžít z osmi tisíc měsíčně. Jen za léky dá přitom dva tisíce korun měsíčně.

„Přišla jsem o všechno, jen ten humor mi aspoň zůstal. Jo, a domek, ale jen díky sestře a strašně hodnému švagrovi. Ti mě zachránili. Dcera žije dneska na Moravě, její manžel měl taky úraz, je v invalidním důchodu, ona pracuje v supermarketu. Mají to taky jakž takž. Ale jsem ráda, že jsme aspoň maličko zdraví a že mám kolem sebe pár hodných lidí,“ říká pro ParlamentníListy.cz dvaašedesátiletá žena, těžce zkoušená osudem.

Život na sociálním dně

Před pár lety se jí život otočil naruby. Ještě dneska se považuje za člověka, který žije na sociálním dně.

„Mám sice domek dva plus jedna pěkně předělaný a malou zahrádku, ale to, co jsme za života manžela udělali, o to jsem málem přišla. A opravdu nevím, proč. Půlka domku byla na něj a až u dědického řízení jsem se dozvěděla, že má dluhy za více než milion. Dodnes nevím, za co. Prý někomu kdysi podepsal nějakou směnku. Stála jsem před rozhodnutím – buď se vzdát dědictví a tedy vlastního domova, nebo přijmout a bojovat. Nejdřív mě potkal těžký úraz nohy, potom rakovina. Obojí jsem zažehnala. Nikomu bych ale nepřála, co jsem si musela prožít,“ vzpomíná paní Jarmila.

Posbírala poslední úspory a začala platit dluhy. To ale nestačilo. U dveří zazvonil exekutor. Jen snad proto, že byl taky člověk, počkal paní Jarmile. Dal jí ale měsíc, jinak prý začne zabavovat majetek.

„Opravdu jsem stála před rozhodnutím skočit pod vlak nebo začít bojovat a prosit přátele a rodinu. Nikdy bych nevěřila, že mám tak skvělou rodinu. Styděla jsem se za to, co jsem sice nezavinila, ale co jsem prožívala. Když přijela sestra a švagr a viděli mě bílou, ubrečenou a zoufalou, musela jsem s pravdou ven. Oni tehdy prodali v Krkonoších chalupu, chtěli peníze na stáří, protože jim stačí chata. Když viděli, co se děje, neváhali a pomohli mi. Dluhy zaplatili. Já jim za to odkázala domek, který jen díky nim mám v doživotním užívání. Dcera s tím souhlasila. Když jsem šla na úřady, sociálku, nikde mi nepomohli, neporadili.

Na sociálce se mi ještě šklebili do očí, že ať prodám dům, když mám nemovitost. A bydlet budu kde, jsem se jich zeptala. A jedna taková napomádovaná, ověšená zlatem mi řekla, tak si jděte do azyláku nebo si pronajměte garsonku. Když na to nemáte, nemůžete mít barák.“ Nepomohly prosby, ani dopisy, že jsem o dluhu manžela nevěděla. Můj zdravotní stav se zhoršoval. Bojovala jsem s velmi bolavou nohou, chodila na ozařování, řešila dluhy, hrozbu exekuce. Na druhou stranu, možná mi ty starosti pomohly k tomu, abych nemusela myslet na nemoc, kterou jsem zažehnala,“ svěřila se ParlamentnímListům.cz seniorka, která ale, jak říká, od těch dob nemá klidné spaní.

Osm tisíc na měsíc

„Čtyři roky jsem se opravdu v klidu nevyspala. Beru prášky na tlak, na cukrovku a na nervy. Dneska žiju skromně, ale žiju. Jednou za rok jedu s kamarádkami do chatky na Lipno, kde je nám dva týdny skvěle. Samy si vaříme, stojí to pár korun. Ale jsem mezi svými a jsem šťastná. Na moře nebo něco podobného nemám a mít už nikdy nebudu.

Jsem ale ráda, že mám kde bydlet, že mám domov. A tenhle stát? Když jste na totálním dně, vykašle se na vás. Já jsem pracovala od svých sedmnácti let. A nepomohl mi nikdo. Můj tatínek byl za komunistů pět let zavřený. Ale to, co se děje dneska, bezpráví, nikoho nic nezajímá, každý si hrabe jen pod sebe, je snad ještě strašnější. Obyčejný člověk nemá dovolání. Nedivím se lidem, že páchají sebevraždy. Když vidí, jak politici a různí podvodníci šmelí, kradou, podvádí, rozkrádají miliardy a vy tady kvůli chybě někoho, kdo už nežije, můžete přijít o všechno a nemůžete za to, je to strašné. Strašné,“ dodává žena, která, jak říká, se ale i přesto ráda směje a baví, protože humor jí prý nikdo nevzal.

„Žiju z osmi tisíc důchodu, za léky dám dva tisíce, musím taky jíst, zaplatit vodu, elektřinu. Ale nestěžuju si, nesmím. Jedno je ale jisté. Když jsem šla na pojišťovnu, aby mi vrátili přeplatek, protože jsem vlastně invalidní a ještě starobní důchodce, platím ročně kolem třiceti tisíc za léky, vrátili mi opravdu balík. Dostala jsem asi 450 korun s tím, že na víc nemám nárok. Tak ať ti chytří pánové a dámy z ministerstev a pojišťoven nedělají z lidí blbce. Mám toho lhaní od politiků a dobře placených úředníků už dost! Nárok nemám prý ani na lázně. Leda, že bych si je zaplatila. Proboha, kde to jsme? Třiadvacet let od revoluce. Je to čím dál horší. Kdybych neměla skvělou rodinu, už bych tu nebyla. Dávno bych byla někde na rozptylový loučce,“ uzavírá svůj příběh paní Jarmila.

Radek Kraus

Vložil: Anička Vančová

Komentáře

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace