Kopřiva, černý bez a šípek je základ domácí lékárny, radí bylinkářka

ZÁHADY ŽIVOTA, ROZHOVORY NA OKRAJI: Pražský ruch vyměnila za Pošumaví a práci s přírodou. Bylinkářka Anna Bednářová nám popsala svou cestu z města, praktické využití divokých rostlin v kuchyni i nejčastější chyby, které začátečníci při sběru dělají.

Paní Anno, prozraďte mi: čím vším se ve svém bylinkářském světě zabýváte?

Zkrátka vším, co propojuje člověka s přírodou! Pro ty, kteří propadli kouzlu bylinek a vůni rozkvetlých luk stejně jako já, pořádám víkendové i jednodenní pobyty (kurzy, workshopy) v Pošumaví. Vyrážíme na procházky, sbíráme rostliny a rovnou z nich vyrábíme sirupy, tinktury, masti nebo přírodní kosmetiku – od šamponů až po aviváže a repelenty. Pomáhám lidem nahradit zbytečnou chemii tím, co nám nabízí sama příroda. A pro ty, kteří to mají do Pošumaví daleko, tvořím online kurzy. Hlásí se do nich jak úplní začátečníci, tak i zkušení bylinkáři, kteří hledají novou inspiraci a chtějí se posunout zase o kousek dál. 

Máte pocit, že je návrat k přírodě jen chvilková móda, nebo lidem prostě dochází, že bez ní nemohou dlouhodobě fungovat?

Sama na svých kurzech vidím, že to žádný krátkodobý trend není. Čím dál více lidem záleží na tom, jaké látky do svého těla přijímají – ať už v jídle, nebo v kosmetice. Pro spoustu z nás to už není jen výstřelek módy, ale trvalá změna životního stylu. A svou roli hrají i finance a zdraví – klasické léky jsou stále dražší a lidé přirozeně hledají dostupné rostlinné alternativy, které jejich tělo zbytečně nezatíží vedlejšími účinky. A pak je tu touha po skutečném jídle. Hlavně na jaře se totiž vyplatí obohatit jídelníček o divoké jedlé plevely. 

V čem konkrétně je to lepší volba?

Divoké byliny mají obrovskou sílu a živiny, které běžné zelenině z obchodu často chybí, protože vyrostla pod umělým světlem ve skleníku. Místo kupování zeleniny bez chuti a vůně si tak na jaře můžete natrhat čerstvou bršlici na salát, dopřát si jitrocelové smoothie, udělat si poctivé pesto z medvědího česneku nebo vyzkoušet pampeliškovou kávu. Příroda nám nabízí neuvěřitelné množství možností – je jen na nás, jaké recepty si pustíme do života a čím potěšíme sebe i své blízké. A zdaleka se to netýká jen talíře! 

Vyhledávají vás lidé spíše proto, že chtějí žít zdravěji, nebo už mívají konkrétní zdravotní problém, na který hledají pomoc v přírodě?

Platí obojí. Nabízím totiž i osobní konzultace – když se mi lidé ozvou s konkrétním trápením, pomůžu jim najít vhodné možnosti a připravím bylinkovou terapii přímo na míru. Pak už záleží jen na nich, jestli si doporučené bylinky koupí v lékárně či bylinkářství, nebo si z nich zkusí sami něco vyrobit. Stále více mých klientů ale přichází s tím, že si chtějí bylinkařením obohatit život a naučit se něco smysluplného. Mnohdy totiž neměli babičku nebo dědečka, kteří by jim tyto znalosti předali. Já takové štěstí měla, i když bylinkaření jsem se naplno začala věnovat až po jejich odchodu. 

Jak vypadalo vaše dětství po boku lidí, kteří bylinkám takto rozuměli?

Když jsem byla malá, společně jsme na zahradě trhali rostlinky na jejich oblíbenou rodinnou směs – nejen na nachlazení. Pamatuji si, že jsme sbírali hlavně třezalku, yzop, měsíček, řepík, meduňku a sléz. Prarodiče také vyráběli měsíčkovou mast, trnkové víno a nedávno jsem se dozvěděla, že dělali i kopřivovou tinkturu na čištění krve. U nás je to poměrně dlouhá rodová tradice, babička své znalosti a receptury získala od pradědečka. Vzpomínám, že to u nich celé léto vonělo na verandě, jak se bylinky sušily. Často mi z nich dělali čaje a mně to jako malé holce přišlo naprosto přirozené. A i když jsem si to dlouho neuvědomovala, toto dědictví předků někde hluboko bylo celý život a naplno se probudilo před několika lety. 

Kdy ve vašem životě přišel ten zlomový moment, kdy vás bylinky pohltily naplno?

Byl to spíše dlouhodobý proces, který mě připravoval na únik z rušného života ve velkoměstě. Už když jsem jezdívala za prarodiči na Šumavu, silně jsem vnímala volání přírody. Srdce mě tam prostě táhlo. Toužila jsem jednou žít podobně. V dospělosti se mi čím dál méně chtělo vracet zpátky do města a postupně ve mně zrála touha žít úplně jinak – sbírat bylinky, mít čistou hlavu a objevovat tajemství přírody. Začala jsem se pozorněji dívat kolem sebe, ležela v trávě s babiččiným starým herbářem v ruce a zkoumala svět, který jsem měla přímo na dosah. 

Pro začínající bylinkáře může být neustálé porovnávání skutečných rostlin s kresbami v atlasu docela těžký oříšek. Je to dnes pro začátečníky jednodušší, než bývalo kdysi?

Učit se poznávat bylinky z knížek vyžaduje čas a trpělivost. Dnes ale mají lidé obrovskou výhodu! Stačí si do mobilu stáhnout aplikaci, jako je třeba PlantNet, která rostlinu určí během pár vteřin, a v herbáři či dalších zdrojích si informaci jen ověří. Není se čeho bát. Ty nejznámější bylinky zná v podstatě každý. Čím více se ale člověk dívá pod nohy, tím spíš zjišťuje, jaká neuvěřitelná říše kolem nás leží. Lidé najednou objevují poklady přímo na vlastní zahrádce nebo za domem na místech, kudy prošli už tisíckrát. Postupně pak pronikají do zákonitostí přírody – třeba zjišťují, že kořeny mají největší sílu na jaře a na podzim. 

A jak se z této osobní výzvy nakonec stala práce na plný úvazek a vznikly vaše kurzy?

Když přišel covid, ucítila jsem silnou potřebu sdílet své znalosti s ostatními a vytvořila svůj první online kurz. Všechno se to rozrůstalo postupně. Dnes je to už pět let – mám několik online kurzů, vedu bylinkový klub a pořádám i živé semináře. Volání přírody bylo tak silné, že jsem se z Prahy přesunula do Pošumaví a začala se bylinkám věnovat naplno. Našim účastníkům se moc líbí hlavně videa přímo z terénu – kráčí se mnou skrze obrazovku po louce a na vlastní oči vidí, jak bylinky v přírodě vypadají a jak je mohou doma jednoduše zpracovat. Moc mě těší, že i když mnozí žijí na druhém konci republiky, tvoříme díky tomu jednu velkou bylinkovou rodinu.

Pro mě je bylinkaření – podobně jako houbaření – taková ryze česká forma hledání pokladů. Člověk v tu chvíli zapomene na všechny starosti, soustředí se jen na přítomný okamžik a vnímá jen neodolatelné vůně přírody.

Máte naprostou pravdu, je to ta nejpřirozenější forma meditace! V dnešní zrychlené době nás příroda dokáže okamžitě vrátit k sobě samým. Když procházíte rozkvetlou loukou, slyšíte bzučení včel, cítíte hřejivé slunce a v prstech promnete čerstvě uštípnutý lístek bylinky, hlava úplně vypne a veškerý stres z vás v tu chvíli opadne. Já u bylinkaření nikdy nespěchám. I když je pravda, že se najdou i tací, kteří na louku vtrhnou a snaží se co nejrychleji pro sebe urvat co největší množství. Já to mám úplně jinak. S úctou si prohlížím každou rostlinku i každý jednotlivý lístek jitrocele – dbám na to, aby nebyl poškozený, a z každého trsu si vezmu jen pár kousků, aby mohla rostlina dál žít. Rozhodně po sobě nenechávám holou louku. Domů si ohleduplně beru jen to, co doopravdy spotřebuji a co jsem schopna i ochotna zpracovat. Vybírám si výhradně lístky, které lahodí mému oku. Nejde mi totiž o plný košík, ale o tu radost a klid, které si z přírody odnáším v duši. 

Některé bylinkářky hovoří o tom, že s rostlinami v mysli promlouvají a je to pro ně svým způsobem duchovní cesta. Jak to máte vy?

Vnímám to stejně, je to pro mě hluboce duchovní záležitost. S bylinkami komunikuji – ne tak, že bych stála na louce a mluvila nahlas, ale vnitřně, v mysli. Cítím k nim obrovskou vděčnost. Když třeba hledám nějakou konkrétní rostlinu a nemohu na ni narazit, jednoduše ji v duchu poprosím, aby mi k sobě ukázala cestu. A světe div se, člověk najednou ztiší myšlenky, začne se pořádně dívat kolem sebe a za chvíli na ni narazí. Příroda ho k ní prostě dovede. Učí mě to obrovské trpělivosti a bezmezné důvěře v prastarou moudrost přírody. Může to znít jako klišé, ale každý, kdo má jen drobné základy v bylinkaření, vám potvrdí jednu zajímavou věc: pokud máte zahrádku nebo jiné oblíbené místo, kam často chodíte, začnou se tam objevovat přesně ty bylinky, které v té době potřebujete a které jsou určené přímo pro vás. 

Toho už jsem si také všimla – třeba můj známý, který je silný alergik, má zahradu na jaře plnou žlutého podbělu, kopřiv a jitrocele. Přesto by dal přednost anglickému trávníku.

Často slýchávám, jak někoho na zahrádce rozčilují divoce rostoucí »plevely« jako pampelišky, kopřivy, bršlice, mochny, hluchavky nebo přesličky. Přitom se stačí jen na chvíli zastavit a podívat se na to z druhé strany. Není to náhoda, že vám pod nohama roste zrovna tohle. Příroda se totiž přirozeně slaďuje s námi a s potřebami našeho těla. Zkrátka často posílá lék přímo k našim dveřím. Jen je potřeba dát jí šanci a na chvíli jí s vděčností naslouchat. Udělat si čaj z toho, co máme na dosah ruky – samozřejmě poté, co si zkontrolujeme, co je to za rostliny. Staré bylinkářky dokonce radily, abychom po své zahradě chodili co nejčastěji bosky, a pokud nám to soukromí dovolí, nebáli se na ní občas vykonat i malou potřebu.  

Proč?

Zní to možná zvláštně, ale lidé, kteří dříve žili v těsném spojení s přírodou a znali její rytmy, dobře věděli, proč je to tak důležité. Tělo tak půdě i rostlinám velmi přirozeně předává informaci o svém vnitřním rozpoložení. Zahrada na to reaguje a začne nabízet přesně ty byliny, které člověk v danou chvíli potřebuje. Je to zkrátka prastarý, intimní dialog mezi člověkem a jeho »kouskem« planety Země. 

Bylinkaření není tak jednoduché, jak se začátečníkům může zdát. Trochu s úsměvem si vzpomínám na chvíli, kdy jsem se před lety pustila do sběru heřmánku. Doma jsem si ho po vzoru starých bylinkářů svázala do snopu, zavěsila do průvanu a těšila se, jak mám na zimu poctivou zásobu léčivého čaje. Pak přišla kamarádka a řekla mi, že nemám heřmánek, ale rmen, který je mu velmi podobný. Byla to pro mě důležitá lekce.

To se stává hodně lidem, je to vlastně krásná chyba! Naučí vás totiž heřmánek od rmenu jednou provždy neomylně rozpoznat. Na rozdíl od rmenu je pravý heřmánek v přírodě už docela vzácný. Tady v Pošumaví máme to štěstí, že ho tu roste celkem dost. V květnu jsem si ho nasbírala pěknou zásobu, ale nedávno jsem se na totéž místo vrátila a po posekání louky už tam místo něj vyrostl jen rmen. Heřmánek je prostě rozmarný – roste jen v určitou dobu a pouze na určitých místech. 

Dá se heřmánek od rmenu poznat jednoduše na první pohled?

Ano, dá. Tyhle rostlinky se liší celkovou stavbou – heřmánek bývá většinou jemnější, drobnější a především úplně jinak voní. Má svou typickou, sladce kořeněnou vůni, která mu vydrží i po usušení. Rmen je naopak daleko robustnější. Hlavním poznávacím znakem je ale květní lůžko, které má heřmánek uvnitř duté. Stačí hlavičku květu nehtem nebo nožíkem rozpůlit a hned bezpečně víte, na čem jste. Heřmánek má navíc žluté lůžko výrazně vyklenuté nahoru a bílé okvětní lístky směřují spíše dolů, zatímco u rmenu bývá lůžko plné a ploché jako placka. 

Je rmen, jak se mnozí domnívají, úplně zbytečný plevel?

To tedy rozhodně není, i když je pravda, že v lidovém bylinkaření bývá považován za takového »chudšího příbuzného« heřmánku.

Rmen rolní i rmen barvířský se tradičně používaly při zažívacích potížích, pro podporu chuti k jídlu nebo jako mírný protizánětlivý prostředek na kožní potíže. Mají ale silnější alergenní potenciál než pravý heřmánek – u citlivějších lidí mohou způsobit podráždění kůže nebo alergickou reakci. 

Nedávno jste vydala knížku. O čem přesně je a pro koho je určená?

Knížku jsem napsala jako takového průvodce pro každého, kdo chce bylinky opravdu používat v běžném životě, ne si o nich jen číst. Chtěla jsem vytvořit praktického rádce, do kterého člověk nahlédne, když ho něco trápí nebo když se vrátí z procházky a přinese si domů koš plný čerstvých bylinek. Najdete v ní nejen recepty na masti, tinktury a čaje, ale hlavně postupy krok za krokem, jak bylinky správně sbírat, šetrně sušit a uplatnit v domácí lékárničce i kuchyni. Je určená jak pro úplné začátečníky, tak pro ty, kteří už své první bylinkové krůčky mají za sebou a chtějí do tohoto světa proniknout hlouběji. 

Před několika lety jsem byla na chalupě u lesa, kde jen pár metrů od verandy byla louka plná rozkvetlých bylin – až oči přecházely. Moc se mi líbilo jít si natrhat ještě rosou pokryté rostlinky a třeba z kontryhele si udělat čerstvý odvar. Pravdou ale je, že to nebyla žádná velká dobrota, byl až nepříjemně hořký. Rozhodně mi hlavou neproběhlo: „Jak jsem bez toho doteď mohla žít?“ Je to jen o zvyku, nebo jsou na to nějaké fígle?

Je to o praxi a zkušenosti. Bylinkáři se postupně učí, jak z čerstvě natrhaných rostlin připravit nápoj, který tělu nejen pomůže, ale bude vám i opravdu chutnat. Samotný kontryhel nebo jitrocel obsahují poměrně dost tříslovin, takže čistý nálev z nich bývá poměrně svíravý a bez vábné chuti. Fígl spočívá v míchání. Když k těmto léčivkám přidáte trochu aromatické mateřídoušky, dobromysli, máty nebo meduňky, čaj získá úplně jinou dimenzi a chutná nádherně. Chce to jen trochu objevovat a kombinovat sílu s vůní. 

Mají se bylinky před zpracováním oplachovat? Hodně lidí to dělá ze zvyku.

Před sušením určitě nikdy – bylinky by začaly plesnivět nebo černat. A abych byla upřímná, kromě kořenů to nedělám ani u čerstvých rostlin, ze kterých si vařím čaj, pokud tedy nejsou zablácené.

Oplachováním totiž zbytečně smýváte cenný pyl z květů i zdravé mikroorganismy, které žijí na povrchu rostlin a jsou pro naše tělo tak přínosné.

Přicházíte tím i o jemné silice a aromatické látky, které dělají bylinku bylinkou. Základem je vybírat si pro sběr čistá, nefrekventovaná místa. Příroda sama o sobě totiž špinavá není. 

Napadá vás nějaký divoce rostoucí poklad, kterému je dobré věnovat pozornost?

V přírodě v létě určitě nepřehlížejte semínka kopřivy. Kopřiva je dvoudomá rostlina – samčí rostliny mají květy, které jen lehce práší, zatímco ty samičí nesou samotná semínka. A právě ta se sbírají pro své obrovské léčivé účinky. Jsou naše čistá lokální superpotravina a skvělá česká obdoba chia semínek! Obsahují spoustu minerálů, vitamínů i zdravých tuků. Báječně dodávají energii, výrazně zlepšují kvalitu nehtů a vlasů a podporují správné fungování močových cest. 

Jak poznat tu správnou rostlinu? 

Semínka samičí kopřivy vypadají jako těžké zelené hrozny, které visí směrem dolů. Lidé s tím rozlišením mají občas problém, ale jakmile ten rozdíl jednou uvidíte, už ho nepřehlédnete. Natrhejte si kopřivu v rukavicích a semínka nasušte – jsou skvělá na posypání bramborové kaše nebo těstovin. A malý tip ze života: kopřivová semínka nejvíc příjemně křupou čerstvá, ale tam si dejte pozor – neopatrným zobáním byste si mohli chvilkově popálit jazyk či patro. Pokud si je chcete dopřát bez rizika, stačí je v dlaních důkladně promnout přes utěrku, nebo lehce podrtit v hmoždíři, čímž se žahavé chloupky zničí. A mimochodem, kopřivová semínka mají odpradávna pověst skvělého afrodiziaka… Můžete si je nasušit a pochutnávat si na nich po celý rok.  

To se bude hodně mužů divit, co jim přistane na talíři! A co bršlice a popenec, které skvěle chutnají a zároveň skvěle vypadají na talíři?

Ty se sbírají hlavně na jaře, když jsou ještě mlaďounké. Jsou opravdu skvělé! Mladá bršlice svou jemně kořeněnou chutí připomíná celer či petržel, skvěle pročisťuje tělo a na talíři udělá parádu v salátech i na namazaném chlebu. Popenec zase se svými drobnými lístky a fialovými kvítky dodá jídlu kouzelný vzhled a výraznou kořeněnou chuť, která hravě nahradí majoránku či tymián, a navíc krásně podporuje trávení. Teď v létě jsou už natě jedlých plevelů tvrdé a hořké, já se nyní zaměřuji na plody – na arónii, brusinky, borůvky, ostružiny a další. 

Občas nám do redakce píší čtenáři s dotazem na cukrovku a preventivní péči o zdraví. Napadá vás, po jakých bylinkách – ať už na jaře, nebo teď v létě – by měl sáhnout člověk, který chce mít hladinu cukru v krvi pod kontrolou?

Na snížení krevního cukru výborně funguje pampeliška, zejména její kořen. Sběr je ideální v srpnu a září, za novoluní, kdy je největší část energie rostliny soustředěna právě v kořenu. Ten pomáhá hladinu cukru v krvi snižovat zcela přirozeně. Kořen si můžete i nasušit na zimu – na půl litru vody stačí lžíce sušeného kořene, kterou vaříte pět minut a dalších deset necháte louhovat pod pokličkou. Na jaře v květnu si zase určitě zajděte na mladé borůvčí pro lístky na čaj a touhle dobou pro změnu na čerstvé lesní borůvky. Měsíc srpen je vůbec ideální pro sběr bylin, které léčí a podporují močové cesty. V lesích se sbírá brusinka i rozkvetlý vřes a podél cest či na pasekách kvetoucí nať zlatobýlu kanadského – to je ta žlutá invazní rostlina, která teď lemuje krajinu. Všechny tyto bylinky jsou pro naše tělo neskutečně přínosné.  

Jak důležité je při bylinkaření sledovat fázi Měsíce?

Hodně. Jak už bylo řečeno, kořeny se sbírají nejlépe dva tři dny před novoluním, kdy je síla stažená do země. Nadzemní části – květy, lístky i plody – mají zase největší sílu při dorůstajícím Měsíci a o úplňku. Příroda má svůj rytmus, a když ho respektujeme, dostaneme z bylinek to nejlepší. Osobně se zaměřuji hlavně na počasí – pokud plánuji sušit, nikdy rostliny nesbírám v deštivém období. Zároveň ale vždycky říkám: když potřebujete pomoc hned, nečekejte na kalendář a nasbírejte si bylinku zkrátka v momentě, kdy ji potkáte. 

Jakou největší chybu podle vás lidé při sběru nebo užívání bylinek nejčastěji dělají?

První velkou chybou je neuvážený sběr. Lidé si často nasbírají obrovské množství bylin, které pak nestačí nebo neumí zpracovat, a ty pak bez užitku leží ve spíži. To je obrovská škoda. Druhým prohřeškem bývá špatné dávkování. Bylinky mají sílu jako léky, proto je k nim potřeba přistupovat s respektem, ale zase ne s přehnanou obavou. Většinu z nich je nutné užívat v kúrách – tedy dva až tři týdny a pak si dát pauzu. Samozřejmě existují výjimky, kdy se při vážnějších potížích užívají i dlouhodobě. A třetí věcí je skladování. Bylinkám nejlépe svědčí skleněné nádoby bez přístupu vzduchu, uložené na temném místě. 

Jaké tři bylinky by podle vás neměly chybět v žádné domácí lékárně?

Určitě kopřiva, černý bez a šípek. Kopřiva je absolutní základ pro jarní i podzimní očistu a doplnění minerálů. Černý bez – ať už květ nebo plod – je nezastupitelný při nachlazení a horečce. A šípek vám dodá přírodní vitamín C přes celou zimu. S touto trojicí si v běžné domácnosti vystačíte na většinu sezónních neduhů.

Převzato z časopisu Záhady života, autor Jitka Svobodová

 

 

Vložil: Redaktor KL

Anna Bednářová, bylinky, HP, Záhady života, Rozhovory na okraji,