Ministerstvo pro záležitosti losů

Foto: Pixabay

Popisek: Pouze ilustrativní los z Pixabaye

DOBRÉ ZPRÁVY: V Pekle se objevil Emil. Ne, nepleťte si to, nejedná se o název nového heavy-metalového festivalu ani o zprávu z koaličního vyjednávání. Emil je los. A ne ledajaký. Je to mezinárodní tulák, poutník po bývalé monarchii a živý důkaz, že když se řekne „volný pohyb osob“, může to znamenat i jednoho a půl metru vysokého přežvýkavce s lopatami na hlavě.

Jeho příběh je strhující. Vyrazil z Polska, prošel Česko, Slovensko, Rakousko, a než ho ochránci přírody uspali a přestěhovali na Šumavu (což je taková losí verze levného letadla s odbaveným zavazadlem), vychodil si i vlastní heslo na Wikipedii (no kdo z nás to má?). Jenže Emil, místo aby se usadil a založil rodinu u někde v bezzásahovém lese národního parku, se znovu vydal na cestu. Tentokrát zamířil do Pekla. A to není vtip, i když bychom si z toho mohli udělat legraci. Tato lokalita nedaleko Hartmanic se stala dějištěm dalšího setkání (třetího druhu po losím způsobu). Dělníci v lese, pánové Kalista a spol., na něj zírali s takovým úžasem, jako by potkali žijícího Ramba. A v tu chvíli, v záchvatu tvůrčí krize, ho překřtili. „To je ten Eda, jak cestuje?“ ptá se jeden z nich. Eda? Emil? Do pekla s tím.

A tady, drazí spoluobčané, narážíme na jádro pudla. Respektive losa. Odborník pan Václav Hlaváč z Agentury ochrany přírody a krajiny nám se smutkem v hlase vysvětluje, že Emilova pouť není žádná idyla, ale tragédie. Los by si přirozeně volil přímočařejší trasu, jenže naše krajina je tak rozkouskovaná dálnicemi, ploty a satelity, že se z ní pro losy stala slepá mapa pro orientační běh s překážkami. Emil se tak místo through-hike napříč Moravou musel prodírat mezi paneláky a ekofarmami, což je pro losa asi tak přirozené jako pro nás nákup v Pařížské v montérkách s kebabem v ruce.

Co s tím? Politická odpověď je nasnadě! Když jsme schopni zřídit ministerstvo pro evropské záležitosti (instituce, jejíž hlavní náplní je občas vysvětlovat, že Brusel se neplete, ani když je ale úplně mimo mísu) nebo ministerstvo sportu (u kterého záhy zjistíme, že jeho hlavní sportovní disciplínou je skok o tyči do rofrcávání státního rozpočtu), pak je tu jasná a naléhavá potřeba zřídit Ministerstvo pro losí migraci po bývalém Rakousko-Uhersku (pro což se nabízí velmi výmluvná zkratka MLMpBRU).

Představte si to! Ústřední budova v Praze, případně ve Vídni, aby to bylo víc nostalgicky monarchistické. Ministr nebo ministryně by měli na stole místo memorand o PNRR interaktivní mapu s pohybem všech losů, jelenů a možná i zbloudilých jezevců. Hlavní agendou by bylo plánování „losích koridorů“ – což jsou v podstatě pásy zeleně, kde by se nesmělo stavět, ale los by si mohl dát bez obav svačinu. Úředníci by řešili otázky jako: „Lze losa Emila registrovat jako regionální značku u UNESCO?“ nebo „Jak zařídit, aby losí trus automaticky získal punc bio produktu z volného výběhu?“

A co kulturní odkaz? Emil se procházel u kostela Sv. Vintíře v Dobré Vodě, který je vybaven unikátním skleněným oltářem. To není náhoda! Je to zjevení! Los, jakožto symbol šumavské divočiny, přichází poklepat kopytem na skleněnou schránku české tradice a říci: „Hej, lidi, já jsem taky součástí tohoto genia loci! Jen mi prosím vás, postavte nějaký koridor přes tu vaši dálnici D1, ať se k vám mohu v klidu dostat!“

Zatímco v jiných zemích řeší migraci politickou nebo ekonomickou, my jsme zemí, kde se vážně diskutuje o migraci losí. A je to vlastně krásné. Emil, ať už je to Eda, nebo kdokoli jiný, se stal nechtěným symbolem touhy po svobodě a zároveň mementem naší zabetonované krajiny. Je to takový chlupatý, parožím ozbrojený Karel Hynek Mácha, který místo „Hynku, Viléme, Jarmilo!“ volá „Hej, lidi, připravte si foťáky, už se se courám krajinou.“

Tak ať se mu daří. A pokud to někdo z vlády čte, prosím, zvažte ten rezort. Portfolio ministra pro losí migraci by bylo jistě jedno z nejkonkrétnějších. A až příště uslyšíte zprávu, že se Emil objevil znovu v Pekle, vězte, že to není metafora pro stav koalice. Je to jen los, který si to šněruje naší domovinou a zvědavě nakukuje do oken starousedlíkům.

Vložil: Kamil Fára