Jak v Temelíně rozštěpili jádro. Časosběr

Foto: Se svolením JETE

Popisek: Ikonické věže Temelína

Pokud devatenácté století bylo stoletím páry, ve dvacátém svět ohromila ještě větší energie. Taková, ze které skutečně šla hrůza. Lidské vědění ji ale, jak se zdá, dovede zkrotit. V jižních Čechách vyrábí elektřinu bez problémů už 25 let.

Na začátku devatenáctého století jste se mohli považovat za šťastlivce, pokud jste vlastnili koně. Na jeho konci jste se mohli do cíle své cesty pohodlně dovézt vlakem a parní stroj našel i řadu dalších využití, která usnadňoval život. Když devatenácté století zkrotilo páru, co přinese to dvacáté?

Dnes už víme, že v inovacích nezůstalo pozadu a lidské vědění se dostalo na svůj prozatímní vrchol.

A to přesto, že tento pokrok byl do značné míry poháněn světovou katastrofou. Dvě velké války přeměnily celý svět, ta první přinesla pád staletých monarchií a s nadsázkou se dá říct, že uspořádání po první světové válce zadělalo na tu druhou. Mnozí historici vám řeknou, že se de facto jednalo o jednu kontinuální válku, jen v ní byla vsunuta přestávka.

V té první docházelo k nesmyslným ztrátám tisíců životů kvůli pár metrům bahnité země, druhá světová válka přinesla zabíjení masové. Nechci polemizovat, která jatka byla horší. Závěr těchto třiceti let světové války však otevřel zcela novou kapitolu válčení. Ale také lidského poznání. 

Válka byla ukončena v Tichomoří, a to shozením dvou atomových bomb. Svět byl ohromen napáchanými škodami v japonských městech a silou, která štěpná reakce skrývala. Doporučuji oscarový film Christophera Nolana Oppenheimer, kde byla ke zobrazení nezkrotné moci jaderné energie použita nejmodernější filmová technika. Být učitelem dějepisu, tak jeho shlédnutí dám studentům jako domácí úkol a pak si o tom podiskutujeme.

Pokud ale hledáme klíčové místo a datum, nebyl to srpen 1945. Nejdůležitějším dnem byl 2. prosinec 1942 a místem stadion Chicagské univerzity, respektive to, co se nacházelo pod trávníkem, jaderný reaktor. A nejdůležitější postavou Enrico Fermi, který poprvé dokázal zkrotit nezměrnou sílu štěpné reakce.

Aby atomová energie mohla ničit, musí se nejprve zkrotit. Musíte ji umět naplánovat, načasovat a spustit. Následovala apokalypsa.

Poměrně rychle si ale lidé uvědomili, že pokud dokázal atom ničit, může i tvořit. Zatímco jaderné zbraně sloužily k tomu, aby se velmoci držely navzájem v šachu, poměrně rychle se po válce dospělo k využití atomové energie k výrobě elektřiny. A pozadu nezůstalo ani Československo. Od konce padesátých let se budovaly jaderné elektrárny v Jaslovských Bohunicích a v Dukovanech, na počátku osmdesátých se pozornost vlády zaměřila na jihočeská pole u Temelína.

Ten leží zhruba 25 kilometrů od Českých Budějovic a 5 kilometrů od Týna nad Vltavou. A asi 35 kilometrů od hranic s Rakouskem, to bude důležitý údaj. Investiční záměr na výstavbu jaderné elektrárny byl vydán již v roce 1979, místo bylo vybráno o rok později, v roce 1982 byla podepsána smlouva o dodání sovětských technologií, přípravné práce započaly roku 1983 a projekt na dva bloky byl zpracován do roku 1985 a schválila ho vláda.

Následovalo stavební povolení vydané v roce 1986 a o rok později začala vyrůstat jaderná elektrárna. Prvním významným prvkem viditelným pouhým okem se stala v roce 1988 chladicí věž. Původní plán počítal s výstavbou osmi těchto gigantických staveb.

Během výstavby se odehrála katastrofa, která zatřásla celým oborem. 26. dubna 1986 se v ukrajinském Černobylu přehřál 4. blok tamní jaderné elektrárny, následovalo jeho protavení a výbuch, který poslal do vzduchu radioaktivní látky. Radioaktivní mrak byl poprvé zaznamenám švédskými vědci, respektive jejich měřicími přístroji. V Sovětském svazu se transparentnost, která by umožnila reakci a zmírnění škod, dala čekat marně. Plný rozsah katastrofy byl odkryt až po jeho rozpadu. Atmosféru zmaru, rozkladu systému a všudypřítomné smrtící radiace nepřekonatelně ukazuje seriál Černobyl, když už dnes doporučuji filmová díla. Ale asi ho nedáte na jeden zátah, v podstatě každý, s kým jsem mluvila, si mezi sledováním musel dělat přestávky.

Po výbuchu černobylského reaktoru se mnozí ptali, jestli se katastrofa nemůže opakovat. A tyto obavy přinesly i kolorit, který máme s Temelínem spojen asi nejvíce – protesty ekologických hnutí. Tím prvním byla letáková akce rakouských studentů nazvaná Minuta dvanáct. 2. června 1986 48 studentů započalo své tažení proti výstavbě jaderných elektráren v Rakousku a Temelíně. Letáky rozdávali na našem území i v Maďarsku.

Rakušané na konci sedmdesátých let vlastní jadernou elektrárnu v referendu odmítli a země pod Alpami si z odporu udělala tak trochu značku.

Při výstavbě Temelína se díky tomu odehrála historka, jejíž bizár přesně ilustruje stav Československa na konci komunismu. Bylo to v červnu 1989 a do Temelína vyrazila protestovat delegace rakouských Zelených, včetně několika poslanců a v čele s předsedou Andreasem Wablem. Vlasatí demonstranti s transparenty dost koukali, když se otevřela vrata a v elektrárně na ně čekal uvítací výbor. Pointa byla úsměvná: v jaderné elektrárně byla očekávána delegace z rakouské firmy Voest a Rakušan jako Rakušan, že jo. Jenže firma Voest doma kvůli veřejnému mínění musela zapírat jakoukoliv spolupráci s jaderným programem, tím spíše československým. A teď s informací vyšel přímo předseda Zelených.

Režim, co nepoznal manažera od aktivisty, skončil pět měsíců poté. I když panovala shoda, že výstavba Temelína má pokračovat, co roce 1990 byla stavba pozastavena a v roce 1993 proběhla revize projektu, která vybrala modernější technologii a přešlo se na nový typ reaktoru. Smlouva byla podepsána s americkou firmou Westinghouse. Říjen 2000 přinesl spuštění řízené řetězové štěpné reakce. 10. října 2000 byla v jaderné elektrárně Temelín za přítomnosti premiéra Miloše Zemana v přímém televizním přenosu spuštěna řízená štěpná reakce, ale nejednalo se ještě o plný provoz. První elektřinu továrna do sítě dodala 21. prosince 2000.

Mezitím byl během devadesátých let Temelín jedním z nejzásadnějších témat mezi Českou republikou a Rakouskem. Protesty se vyostřovaly, jak se blížil konec stavby. Na konci 90. let proti Temelínu vystupovaly všechny rakouské politické strany, nehlasitějším kritikem se stali pravicoví Svobodní, ti dokonce požadovali, aby byl zablokován vstup ČR do Evropské unie. Česká vláda ovšem trvala na svém a vůli elektrárnu rozjet projevila opakovaně. Za Temelín velmi bojoval tehdejší ministr průmyslu a obchodu Miroslav Grégr, kterému to vyneslo přezdívku „atomový dědek“ a dokonce i jinak v Rakousku oblíbený Karel Schwarzenberg, když zkritizoval aktivisty blokující hranice, byl otitulován jako „atomový kníže“.

Jak to celé dopadlo, všichni víme. Temelín je již 25 let nedílnou součástí energetické soustavy České republiky. Měla jsem možnost mluvit s několika lidmi, co žijí na dohled od chladících věží, a všichni to berou naprosto v pohodě. Sice se prý konají cvičení a pravidelně jim pro případ katastrofy mění jodové kapsle, ale jinak je tam klid a krása jižních Čech. Podpořená tím, že vesnice jsou díky štědrým příspěvkům od provozovatele elektrárny jako ze škatulky a silnice bez výtluků.

U ohně se říká dobrý sluha, špatný pán. U jaderné energie to platí dvojnásob. Pokud se něco nepovede, důsledky jsou katastrofální, jak víme od černobylského inženýra Ďatlova. A nemusí selhat lidský faktor, může přijít přírodní katastrofa jako ve Fukušimě roku 2011. Do třetice doporučuji seriál na Netflixu, fatalistické odhodlání japonských inženýrů v zamořeném prostředí vás zasáhne.

Po této katastrofě se rozhodlo zcela opustit jadernou energetiku Německo, které přitom do té doby bylo symbolem bezpečných reaktorů.

Já považuji tyto elektrárny za jedny z nejbezpečnějších na celém světě a myslím, že v České republice neexistují bezpečnější, kontrolovanější a uzavřenější provozy. V Temelíně, kam kdysi omylem pouštěli rakouské aktivisty, vše běží bez problémů už 25 let. 

Zdroje: Wikipedie

https://www.cez.cz/nextcez/cs/o-cez/vyrobni-zdroje/jaderna-energetika/jaderna-energetika-v-ceske-republice/ete/historie-a-soucasnost

Vložil: Radka Vosáhlo