„UFO mi zničilo převodovku,“ tvrdí záhadolog Josef Čáp. Záhady života

„Je něco jiného, když o UFO a mimozemských civilizacích čtete v knížkách, díváte se na seriály se sci-fi tematikou, a pak něco takového skutečně zahlédnete a uvědomíte si, že je to hořká realita. Začnete o všem uvažovat úplně jinak, “ řekl mi badatel a záhadolog Josef Čáp a na chvíli se odmlčel, aby se napil horké kávy.

To, co vám budu dnes povídat, jsem opravdu zažil a ještě nedávno byl mezi námi člověk, který by mé svědectví potvrdil. Otec ale bohužel před pár měsíci zemřel, jinak by tady seděl s námi a určitě by tady společně se mnou detailně popisoval podivné události, které jsme společně zažili,“ vysvětluje.

Pane Čápe, když jsme spolu hovořili po telefonu, prozradil jste mi, že jste s tatínkem trávili hodně času na cestách a vaše první setkání s UFO se stalo za jízdy. Můžete našim čtenářům popsat, co se tenkrát událo?

Ano. Tento přelomový moment byl totiž pro mě natolik zásadní, že mě později přiměl vydat se po trnité cestě, po níž kráčejí ufologové a záhadologové. Abyste rozuměla, do té doby jsem se o nic takového nijak zvlášť nezajímal. I když jsem měl přečtené nějaké knihy od Ericha von Dänikena, nevzbudily ve mně takový zájem, že bych se sám rozhodl bádat po něčem takovém. To se ale velice rychle změnilo. Vezmu to hezky popořádku. Bydlíme kousek od hranic, a tak jsme s tátou byli zaměstnaní v Rakousku a dlouhá léta tam v brzkých ranních hodinách rozváželi noviny. V Rakousku to funguje tak, že je tisk distribuován i do těch nejmenších vesnic, kde na něj mají speciální boxy.

Psal se rok 2013. Byl leden, hustě sněžilo a my, se zapnutými reflektory, mlčky sledovali bílou silnici. Najednou přímo před námi, přes cestu, vzduchem zleva doprava přelétl nějaký neznámý objekt, který připomínal na svislo postavenou poklici. Bylo to šedivé a kulaté, průměrnou velikost jsme s tátou odhadli na dva až čtyři metry. Málem jsme se vybourali, protože nás to minulo jen těsně, a odhadovali jsme, že to prolétlo ani ne metr od auta. Ta rychlost přeletu byla až neskutečná. Když to zmizelo, ani jeden jsme se nezmohli na slovo. Táta seděl vedle mě a měl stejně vyděšený výraz jako já. Když jsem ze sebe byl schopen konečně vydat nějaký zvuk, zeptal jsem se vyjeveně: „No, viděl jsi to?“ Táta přisvědčil: „Viděl! Ale co to bylo, to teda nevím, připadalo mi to jako nějakej bumerang…“

Jak jste zareagovali?

Chtěl jsem zastavit a trochu tu nadměrně stresující událost rozdýchat, ale nakonec jsme se s tátou rozhodli jet dál, abychom stihli včas rozvézt noviny. No a o půl hodiny později se nám rozbilo auto. Museli jsme ho nechat odtáhnout a automechanik jen nevěřícně kroutil hlavou: „Co jste s tím autem dělali? Vždyť máte úplně spálenou převodovku! Něco takového jsem ještě neviděl!“ Převodka byla kompletně zničená, musel v ní vzniknout ohromný žár.

Popište mi okolní krajinu, jak vypadala?

Byla to pustina. Široko daleko nebylo nic, jen zasněžená pole. Táta seděl vedle mě, já řídil, byl to mžik.

Viděl váš otec, kam UFO zamířilo, jakou mělo trajektorii?

Bohužel ne. Jak už jsem řekl, hustě sněžilo a ta podivná věc se nám oběma ztratila z dohledu. Neměli jsme ani tušení, co to mohlo být. Přestože jsme se k té situaci v různých našich diskuzích pořád vraceli, o UFO nikdy nepadla ani zmínka. Zkrátka nás nenapadlo, že by tak UFO mohlo vypadat. Jednoho dne ale v televizi běžel dokument, kde popisovali, že létající talíře už byly za letu spatřeny i ve svislé poloze, zkrátka že se tak mohou natočit. Zakřičel jsem na tátu: „To je ono, to je to, co jsme viděli!“ Teprve v ten moment nám všechno došlo.

Říkal jste, že to vypadalo jako poklice. Mohl byste mi ten objekt nakreslit?

To rád udělám. Ale představte si létající talíř, tak jak je nejčastěji popisován. V představě mu přidejte šedivou barvu a převraťte jej na bok do svislé polohy. To je to, co ohromnou rychlostí přelétlo přes silnici těsně před autem. Vypadalo to jako bumerang ve tvaru poklice.

Jenže váš příběh tím neskončil, že?

Ne, právě naopak. Nevím, jestli to bylo tím, že jsme se s tátou od té doby častěji dívali na oblohu, ale stalo se několik dalších podobných událostí. A také jsme, věřte nebo ne, začali vidět duchy.

Jak si to vysvětlujete?

Vysvětlení nemám. Možná tenkrát v autě došlo i k něčemu jinému, než jen ke shořelé převodovce. Něco v našem vědomí začalo být jinak a najednou jsme k sobě s tátou přitahovali nadpřirozené věci jako magnet. Kdybychom tohle všechno neprožívali spolu, ve dvou, mysleli bychom si nejpíš o tom druhém, že se možná zbláznil.

Jak jste to myslel s těmi duchy?

Dám vám příklad. Bydlíme v Loučovicích, což je obec, která leží na březích Vltavy, asi tři kilometry pod Lipenskou přehradou. Byli jsme s tátou zrovna na procházce, chtěli jsme jít na Čertovu stěnu, a procházeli okolo místního domova důchodců. Před domem stál pohřební vůz, zrovna tam byli funebráci a dávali rakev do auta. Okolo nich pobíhal starý pán, kterého jsme dobře znali, a ze scény, kterou jsme viděli, nám nebylo dobře. Bylo více než jasné, že našemu známému právě zemřela družka. Věděli jsme, že byla dlouhodobě velmi nemocná, a cítili jsme lítost nad tím, že zůstal sám.

Jak to bylo dál?

S úctou jsme se funebrákům i nešťastnému vdovci, který nevypadal, že by si s někým chtěl povídat, vyhnuli obloukem a šli dál k Čertově stěně. Cestou jsme potkali souseda, který nám řekl: „Víte, co se stalo? Pan P. dneska zemřel!“ Odvětili jsme: „To není možné, vždyť jsme ho před chvílí viděli chodit okolo pohřebáků, stál nad rakví. Podle nás musela zemřít jeho paní!“ Zeptal se nás, jestli jsme nepili, což bylo úsměvné, protože jsem abstinent.

Tak jak to tedy bylo?

Pan P. skutečně zemřel. To jemu patřilo tělo, které funebráci odváželi. Nám ale připadal živý až dost. A přestože neexistovalo žádné jiné vysvětlení, než že se nám zjevil jako duch, z dálky vypadal jako normální člověk. Žádná mlhovina nebo něco takového, člověk z masa a kostí. Dokonce měl na očích i brýle. Kdybych se v té situaci ocitl sám, nejspíš bych si nakonec řekl, že se mi jen něco zdálo, ale pana P. viděl zřetelně i můj táta. Oba jsme se shodli na tom, co měl na sobě, jak vypadal, kde se pohyboval a jak se choval. Zkrátka od chvíle, co jsme v Rakousku spatřili to UFO, se nám společně začaly dít různé podivné věci.

Viděli jste ještě něco zvláštního?

Kdyby jen jednou. Když zůstanu u duchů, stalo se nám ještě něco velmi podobného, jako s panem P. Když jsme někdy před půlnocí jeli do práce, byli u nás v panelovém domě hasiči. Právě se dobývali k sousedce, která bydlela pod námi. Prošli jsme okolo hloučku lidí a vyšli před dům. V cestě nám stálo hasičské auto, tak nám nezbývalo, než čekat a pozorovat dění okolo. A jak jsme tam tak seděli ve voze, všimli jsme si, že naše sousedka stojí za oknem a dívá se ven. Dospěli jsme k závěru, že se asi z nějakého důvodu nedokáže dostat ven přes dveře. Čas nás tlačil a hned, jak to bylo možné, jsme odjeli do Rakouska. Druhý den jsme se dozvěděli, že zemřela.

Co se přihodilo?

Bylo nám řečeno, že se to stalo doma. Dostala infarkt. Ještě prý stihla říci po telefonu svému vnukovi, že jí není dobře, a on se za ní vypravil. Jenže už mu neotevírala a nechala klíče v zámku. A tak mu nezbývalo nic jiného, než přivolat záchranné složky. Poté co přijeli hasiči, aby její byt otevřeli, už bylo příliš pozdě. Nemohli jsme tomu uvěřit. Vždyť jsme ji viděli stát za oknem! V té době už ale musela být po smrti.

Nemohli jste se splést? Svítilo se tam?

Uvnitř byla tma, ale okna dostatečně osvětlovalo pouliční osvětlení. Sousedku jsme s tátou oba dobře znali a splést jsme se nemohli.

Zažili jste s otcem na svých cestách ještě něco zvláštního?

Nesčetněkrát. Jen tak namátkou, když zašátrám v paměti, si vybavuji, co se dělo v rakouské osadě, přiléhající k městysu Haslach an der Mühl. Její název Teufelsmühle by se dal přeložit jako Ďábelský či Čertův mlýn. Dodnes mám mrazení na těle, když si na to místo vzpomenu. V noci je to tam úplně jiné, než ve dne. Stalo se to asi půl roku poté, co jsme s tátou spatřili na silnici UFO, jak jsem vám o tom vyprávěl. Přijeli jsme do Teufelsmühle k jednomu mostu přes řeku. Mohlo být mezi jednou až druhou hodinou ráno. Jak bych vám to tam popsal? Široko daleko tam nejsou skoro žádná obydlí. Kromě pár metrů vzdáleného nádraží a hostince Čertův mlýn je všude kolem klid a krásná příroda.

Proč jste tam zastavili?

Rozváželi jsme po svém rajónu tisk. Naším úkolem bylo zavěsit náklad do mobilního novinového stojanu neboli do novinové tašky, kterou jsme umísťovali na most.

Vystoupili jsme s tátou z auta, věnovali se své práci a najednou jsme nad hlavou uslyšeli velmi nepříjemný zvuk, který se v nepravidelných intervalech opakoval a pronikal nám snad až do morku kostí. Připomínalo nám to varovné hvízdání nějakého neznámého agresivního ptáka, který se do nás chce každou chvíli pustit a vyklovat nám oči. Nikdy předtím jsme nic podobného neslyšeli. Dokonce ani táta, který se vždycky právem pyšnil tím, že je amatérským ornitologem. V lese dokázal ve dne i v noci podle sluchu neomylně poznat nejrůznější ptáky včetně výrů a sýčků, ale tenhle zvuk ho úplně vyvedl z míry. Nedokázal ho nikam zařadit!

K jakému závěru jste dospěli?

Logika nás vedla k tomu, že to musí být nějaké zvíře a nejspíš pták, když se to ozývalo z velké výšky, ale co to je? Neměli jsme čas to dlouho zkoumat. Oběma se nám totiž z toho zvuku strachem ježily chlupy po těle a naše intuice řvala, abychom se co nejrychleji dostali pryč a hodně daleko. A to jsme také udělali! Sešlápl jsem plyn a rychle jsme zmizeli.

Mohla to být náhoda, nějaký zvuk, který starousedlíci dobře znají?

Kéž by. Potíž byla v tom, že jsme to tam slyšeli víckrát, každou neděli to probíhalo stejně. Došlo to až tak daleko, že jsme svému nadřízenému řekli, že tam kvůli „Pískáčkovi“ chceme přestat jezdit.

Vylučujete, že zvuk způsoboval nějaký člověk, kterému jste rušili spaní?

Ano. Je to podivné místo, velmi odlehlé. Kromě silnice, mostu a řeky tam nic zvláštního není. Nejbližší stavení, kde by se dali očekávat nějací lidé, je poměrně daleko a jedná se o vlakové nádraží. Kromě Čertova mlýna tam nic není. Jenže Pískáčkovy zvuky přicházely seshora, z nebe, a proto jsme se domnívali, že musí jít o nějakého ptáka. Ale že by se na tak opuštěném místě objevoval každou neděli mezi jednou a třetí ráno, to se nám nechtělo věřit. Nemluvě o tom, že ten zvuk nepřipomínal žádné zvíře, které jsme znali.

Máte alespoň nějakou představu, co to mohlo být?

Když jsme se tam kvůli svozu novin vraceli ještě téhož odpoledne za denního světla, pátrali jsme po logickém vysvětlení. Kdyby ten strašlivý zvuk, z něhož člověka mrazí, vytvářela řeka, slyšeli bychom ho. Byl tam ale naprostý klid. Také jsem se ptal starousedlíků na místní legendy, a ti mě upozornili, že se jedná o velice zvláštní místo. U mlýna byl prý kdysi spatřen čert, a proto se oblast jmenuje Teufelsmühle, Čertův mlýn. Víc mi ale říci nedokázali a dušovali se, že tam nikdy takový zvuk v noci nezaznamenali.

A vaše hypotéza?

Já skutečně netvrdím, že se v Teufelsmühle nutně děje něco nadpřirozeného, uvědomuji si, jak bohatá dokáže být lidská fantazie. Mohu jen přiznat, že to sice nebyla ta největší záhada, s níž jsme se s tátou setkali, ale pro nás rozhodně ta nejděsivější. Na tom jsme se shodli. V životě jsme nebyli z něčeho tak vyděšení.

A co považujete za největší záhadu, s níž jste se dosud setkal?

Za jednu z těch nejvýznamnějších považuji naše setkání s UFO ve tvaru V, které mělo trojúhelníkový tvar. O tento konkrétní typ UFO jsem se jako badatel zajímal více, než o jakékoliv jiné, protože jsem měl možnost spatřit je na vlastní oči. Bylo to fascinující. Výstižnější slovo neznám.

Kde se to stalo?

V tržním městě St. Peter am Wimberg, v osadě Dorf. Bylo to opět v noci, zrovna jsme dávali noviny do boxu. Táta se podíval na nebe a najednou vykřikl: „Hele, co to je?“ Podíval jsem se tím směrem a spatřil malou svítící kuličku, která letěla směrem k nám. Pomaličku se zvětšovala, víc a víc, a pak nastal okamžik, kdy kulička přestala svítit a vyletělo z ní obrovské UFO ve tvaru V. Letělo to přímo nad námi, od západu k východu. Vzpomínám si, že táta sundal z hlavy čelovku a tou baterkou se na UFO snažil svítit. Začal jsem ho okřikovat, ať s tím přestane. Bylo to gigantické. Veliké snad jako fotbalové hřiště. Letělo to pomalu a proklatě nízko.

Jak jste něco takového mohli ve tmě rozeznat?

Ano, byla sice tma a objekt vypadal, že je tmavě černý, ovšem na některých místech měl i bílou barvu. Navíc mi připadalo, že boky stroje jsou něčím rozžhavené a horké, takže byly dobře zaznamenatelné. Prolétával nad námi tak blízko, až jsem měl dojem, že tam byla po stranách i nějaká okénka. Ale to nebylo to nejpodivnější. Obrovité plavidlo nevydávalo téměř žádný zvuk, ozývalo se jen slabé bzučení. Vážně si neumím představit tak tichý motor.

Máte nějaké vysvětlení, které vám dává smysl?

Ani netušíte, kolik materiálů jsem k UFO trojúhelníkového tvaru nastudoval, abych dospěl alespoň k chabé představě, oč mohlo jít. Mé očité svědectví plně rezonuje s obrázkem, který jsem našel na internetu. Řekl bych, že to mohlo být ono. Má jít o supertajný špionážní letoun s názvem TR-3B Astra, který údajně někdy během let 1989-1990 v Belgii zkoušela americká armáda. Tenkrát se zvedla velká vlna pozorování těchto objektů. Od té doby byly zaznamenány v různých koutech světa.

Jitka Svobodová

(zkrácená verze rozhovoru ze Záhad života 11/2024)

 

Vložil: Redaktor KL

HP, Záhady života, UFO,