Ze tmy zíraly tváře duchů. Záhady života
01.09.2024
Foto: Pixabay
Popisek: Duch za oknem - ilustrační foto
Jen velmi těžko si umí většina z nás, která to nikdy nezažila, představit, jak děsivé je vídat ve své ložnici duchy. Vidět jim zřetelně do tváře tak, jako to zažila Lucie S. z jedné malé jihočeské vesnice. O jejím nevšedním prožitku by se naši čtenáři pravděpodobně nikdy nedozvěděli, kdyby paranormální jevy v domě nezačaly sílit a nabývat na intenzitě tak výrazně, že obtěžovaly celou rodinu.
Do Spolí u Třeboně tak byli v dubnu 2019 povoláni zkušení vyšetřovatelé paranormálních jevů, brněnská skupina EPRV777, aby celou věc důkladně prošetřili. A především aby těm, kteří na ni v jižních Čechách spoléhají, pomohli. Jaroslava Drábka a jeho dvě kolegyně, vyšetřovatelku Sašu Hiermanovou a Janu Randovou ,navigace dovedla ke staršímu dvougeneračnímu domku.
Vyšetřovatelé usedli s celou rodinou ke stolu, aby se dozvěděli, proč jsou tady. Kromě paní Lucie se seznamují i s jejím bratrem Tomášem (15), maminkou Věrou a majitelkou nemovitosti, babičkou Annou. Dědeček byl toho času v nemocnici. Jeho tatínek tento dům asi před 140 lety postavil vlastníma rukama, takže rodina zná celou jeho dávnou historii. Netrvalo dlouho a o událostech, které je trápily stále víc, se rozpovídali úplně všichni. Každý ze svého pohledu. Nechme je tedy vyprávět…
Děsivé vzpomínky paní Lucie
O tom, že v domě mých prarodičů straší, jsem neměla pochyb už od puberty, kdy jsem se k nim nastěhovala. Maminka s přítelem a bratrem bydleli jinde. Žila jsem tu celkem čtrnáct let, než jsem dospěla, založila rodinu a odstěhovala se do jiného města. V ložnici v patře, kde jsem kdysi mívala svůj dětský pokoj, se mi už krátce po nastěhování začal zjevovat přízrak malé holčičky s dlouhými černými vlásky, oblečené v bílých šatičkách. Neměla jsem ani tušení, kdo to je. Nebo kdo by to mohl být.
Když jsem ji spatřila poprvé, byla jsem popravdě v úplném šoku. Ale časem jsem pochopila, že mi nechce ublížit, a tak jsem si na ni zvykla. Byla jako můj tajný spolubydlící. Dokonce jsem se s ní pokoušela navázat kontakt. Ptala jsem se, kdo je, proč se mi zjevuje a jestli jí můžu nějak pomoci. Smutně se na mě dívala, ale nikdy neodpověděla. Celý výjev vždycky trval tak deset vteřin, a pak se dívka rozplynula. Bylo to zvláštní. Nezjevovala se mi totiž jako černobílý duch (jako to známe z filmů nebo vyprávění), ale můj pohled na ni byl stejně barevný a zřetelný, jako teď vidím vás.
Tajné kamarádství
Lucie se své babičce s tím, že v pokoji vídá zesnulou dívku, dlouho nesvěřila. Nevěděla, jak zareaguje. Po několika letech nevyžádaných každodenních návštěv jí ale nakonec řekla pravdu. Babička chvíli přemýšlela, a pak našla starou fotografii. Zeptala se: „Nevypadala takhle?“ Na snímku byla Růženka, dědečkova sestřička, která zemřela v podobném věku, jako teď byla Lucie. „Dívala jsem se na fotografii a nemohla uvěřit vlastním očím. Byla to ona! A co víc – babička mi začala vyprávět, že když se Růženka tehdy utopila, měla mít na sobě bílé šaty…“ Jednalo se jen o pouhou shodu náhod? Ani jedna si to nemyslí.
Létající hlavy
Lucii tato zjevení děsila večer co večer po mnoho let. Časem se už stala vůči nim imunní a přijímala je, jako by se jednalo o naprostou samozřejmost. Jenže strašidelné jevy nabíraly na intenzitě. „Když jsem se chystala spát, začaly směrem ke mně, vždycky na krátký okamžik, ze tmy vystupovat deformované tváře zřejmě mrtvých lidí. Ani bych je nespočítala. Byla jsem tehdy ještě puberťák a neměla ani nejmenší tušení, jak mám na to šílenství, které se mi odehrává přímo před očima, reagovat. Jen marně jsem hledala spojnici mezi naší realitou a tou jejich,“ popsala paní Lucie a zopakovala, že její vize těchto spíše mužských tváří byly naprosto barevné. Viděla i barvu jejich očí nebo vlasů a další drobné detaily.
Nedělo se tak ale během spánku, jak by se mohlo zdát. Byla naprosto vzhůru a při vědomí. „Přicházely ke mně zdálky, pak se přibližovaly a zase rychle mizely. Bylo to, jako by na mě ze tmy doslova najížděly, a já je sledovala střídavě dalekohledem a vlastníma očima. Lépe to slovy přiblížit asi nedovedu…“ To ale nebylo ani zdaleka vše. Ze svého pokoje také často slýchávala lidské kroky. Přicházely z půdy. Někdy se šouraly, jindy cupitaly nebo běhaly. Paní Lucie možnost, že by kroky způsobovalo nějaké zvíře, odmítla.
Noční návštěvy
Jak už bylo řečeno, mladá žena již v domě nebydlí. Všechny tyto nepříjemné vzpomínky by nejspíš časem hodila za hlavu, kdyby se nedávno k jejím prarodičům nepřistěhovala maminka Věra s patnáctiletým bráškou Tomášem. Ta vypověděla: „Já ty zvláštní jevy v ložnici v patře vnímám jen asi dva měsíce, ale můžu vám říci, že už teď toho mám celkem dost! Téměř pokaždé, když jdu spát, cítím zvláštní studený vítr a mám neodbytný pocit, jako by si ke mně někdo, kdo není vidět, lehal do postele. A ještě horší to je, když zavřu oči. Obvykle chodím spát okolo deváté hodiny a přibližně do půlnoci se normálně vyspím. Ale zhruba ve dvanáct hodin přicházejí strašlivé vize, které mě budí. Pokračuje to, i když jsem vzhůru. Útočí na mě podivné přízraky, například velký černý netopýr v děsivé a zohyzdněné podobě. V posledních dvou měsících snad nebyl jediný den, kdy by se něco divného v noci nedělo.“
Její dcera Lucka ji v zajímavém vyprávění ještě doplnila: „Nedávno na mamku ve dvě hodiny ráno někdo sáhnul a promluvil na ni mým hlasem! Vylekala se, protože já už v domě dávno nebydlím. Okamžitě rozsvítila, ale nikdo tam nebyl. A tak se převrátila na bok a pokusila se usnout, ale v tu chvíli uviděla velké černé kopyto.“ Její maminka pokývala hlavou a potvrdila: „Tohle byla ta poslední kapka. Od té doby jsem se ložnici v patře vyhýbala velkým obloukem a musím přiznat, že nahoře nespím ani já ani Tomáš. Přestěhovali jsme se k prarodičům, do jedné místnosti, abychom se alespoň trochu vyspali…“
Čert u dveří
Zvláštní vzpomínky má i patnáctiletý Tomáš, který teď poprvé vstoupil do vyprávění: „I já jsem, stejně jako moje sestra, občas zřetelně slyšel z půdy lidské kroky. Budily respekt. Pamatuji si, že když jsem byl ještě malý, nemohl jsem spát, a tak jsem se rozhodl sejít z patra dolů za babičkou a dědou. Jenže pak jsem celý ztuhnul, protože u dveří ložnice stála tmavá postava, vypadala jako nějaký čert. Nechtěla mě pustit dál, a tak jsem si zoufale sednul na postel a brečel. Můj pláč tenkrát přivolal babičku a přízrak zmizel.“
Lucie ho doplnila: „Před bráchou jsme se dlouho snažili všechno, co se v domě děje, skrývat, abychom ho zbytečně neděsili. Jenže ani on nebyl slepý. Jednoho dne přišel za mamkou a svěřil se jí, že se mu dějí divné věci. Že ve svém pokoji někoho vidí a má z něj strach. Snažila se ho uklidnit, že to byl jen přelud. Ale o den později mamce volal ve dvě hodiny ráno do práce, ať okamžitě přijede. Líčil, že mu cosi brání opustit pokoj. Dostali jsme strach, že by se mu mohlo časem stát ještě něco vážnějšího, a tak jsme zavolali skupinu EPRV777.“
Rány ze skříně
A jak to vnímá babička Anna? „Dlouho jsem byla ke všemu, co tady říkají mladí, imunní. Nic jsem neslyšela ani neviděla. Ale poslední dobou už jsem začala mít obavy i já. Mezi půlnocí a jednou hodinou ráno se totiž ozývají rány ze skříně v ložnici, kde s manželem spíme. Už mnohokrát jsem se snažila najít příčinu, ale bezvýsledně. Ty zvuky jsou čím dál hlasitější. Dokud mladí spali nahoře, nic takového se nedělo,“ prozradila Anna.
„A v noci na dnešek, možná proto, že jste měli přijet (Anna má na mysli skupinu EPRV777 – pozn. redakce), jsem vnímala chlad a pohyb. Bylo to, jako by okolo naší postele někdo chodil. To už je silná káva i na mě…“
Za bílého dne
A přestože v domě už vnučka Lucie několik let nebydlí, i ona se vyšetřovatelům svěřila s poměrně nedávnou příhodou, která se jí tady stala, když přišla na návštěvu. „Přišla jsem je všechny pozdravit a najednou jsem za oknem uviděla pohyb, a tak jsem strnula. Prošel tam vysoký, nakrátko střižený černovlasý muž se sklopenou hlavou. Jen jsem vydechla: Kdo to je? Vy tady máte nějakou návštěvu? Hned jsme všichni zvědavě přistoupili k oknu, ale nezvaný návštěvník jako by se propadl do země,“ líčila nedávnou událost.
Jaroslav Drábek na počátku vyšetřování připravuje záznam na kameru; foto Záhady života
Zpátky k vyšetřování
Vyšetřovatelé pátrali i po dávné historii rodiny. Jak už se dozvěděli z předchozího vyprávění, Lucie ve svém pokoji kdysi vídala dívku, která jako by z oka vypadla dědečkově sestře Růžence. Ta se bohužel před desítkami let, ještě jako dospívající dítě, utopila na lodičce i s několika svými kamarády. Dědečkovi rodiče rozhodně neměli snadný život, osud jim totiž vzal i další dceru, teprve tříměsíční Milušku. Na první pohled se mohlo zdát, že předčasných úmrtí si tato rodina zažila až dost a nic jiného už jejich rod nezatížilo. Ale jak se dozvěděli, skutečnost je ještě mnohem tesklivější.
Vyšetřovatelka Saša se jich zeptala: „Ještě než se pokusíme o komunikaci s druhým břehem, chceme se zeptat na další události ve vaší rodině. Zajímají náš vaše vzájemné vztahy, jaké je v poslední době máte s dalším příbuzenstvem? Nedělo se u vás v minulosti ještě něco neobvyklého? Pošramocené rodinné vztahy totiž souvisí s výskytem paranormálních jevů častěji, než by se mohlo zdát. A ti, kteří odešli, se nás mnohdy snaží na něco důležitého, na co se zapomnělo, upozornit…“
Více než legenda
Po chvíli přemýšlení se osmělila paní Věra a vyprávěla: „Nevím, jestli to s tím vším může souviset, ale nevlastní syn mého bratra kdysi navštívil legendami opředený Branišovský les. Nevíme, co přesně tam Petr prováděl, ale prý se jednalo o nějaký temný rituál. Když se vrátil, tak od té doby se mu začaly dít doma strašidelné věci. V noci se ozývalo (stejně jako později u nás) nevysvětlitelné klepání a bouchání a vypadalo to, že si snad Petr nějakou temnou bytost přivedl z lesa s sebou. Také jsme se dozvěděli, že tehdy v Branišovském lese našel jakousi starou helmu a že si ji přivlastnil. Ale ne nadlouho. Petr pak začal mluvit o démonech a ďáblech, kteří jej pronásledují, a to, co si z Branišovského lesa vzal, byl vinou děsivých snů donucen zase vrátit.“
Jeho příběh bohužel neměl dobrý konec. Propadl drogám i alkoholu a nakonec zemřel, když se udusil vlastními zvratky. „Asi dva dny po jeho smrti jsme u jeho rodičů s Tomášem přespávali. Můj syn šel tehdy v noci na toaletu a někdo ho tam uvěznil. Bylo to, jako by někdo neviditelný tlačil vší silou na dveře. Tomáš začal křičet, a když jsem mu přispěchala na pomoc, dveře jako zázrakem povolily. Zda může mít Petrův tragický osud nebo jeho dávný nešťastný pobyt v Branišovském lese nějakou souvislost i s námi, to opravdu nevíme. Jisté je, že si tam tehdy zahrával se silami, které jsou zřejmě nad naše chápání,“ povzdychla si paní Věra. Hlavní vyšetřovatel jí odpověděl stručně, ale s klidem: „To vše už brzy zjistíme…“
Kdo je tady s námi?
Poté co se vyšetřovatelé od rodiny dozvěděli všechno podstatné, připravili a rozestavěli veškerou techniku na inkriminovaná místa v domě. Paní Lucie následující chvíle popsala takto: „Probíhalo to tak, že se pan Drábek nahlas představil a zeptal se do éteru, jestli je tam někdo s námi. Z přístroje přišla okamžitá odpověď tak zřetelná, že jsme zalapali po dechu a měli z toho husí kůži po celém těle… Nic takového jsme ještě nezažili, a tak to byl pro nás mimořádně silný zážitek. Úplně mi bušilo srdce z toho, jak srozumitelné a přesné jsme o nich dostávali odpovědi.“
Jako první se vyšetřovatelům ozvala z přístroje mladá dívka, která se jim k úžasu všech zřetelně představila jako Růženka. „Málem mi vyhrkly slzy. V tu chvíli už jsme totiž věděli naprosto přesně, o koho jde. Všechno to konečně začalo dávat smysl a já si tak poprvé mohla promluvit s dívkou, která se mi celá ta léta v ložnici zjevovala. Na její hlas teď už nikdy nezapomenu a je velká škoda, že ho náš dědeček nemohl slyšet. Růženka byla ze všech přítomných vůbec nejkomunikativnější.“
Já nikam nejdu!
Dalším zesnulým, který byl z přístroje slyšet zřetelně, byl starší muž, jehož paní Lucie tehdy viděla procházet za oknem. Z jeho krátkých, ale přesných výpovědí přišli na to, že se jedná o dědečkova tatínka. „Postupně jsme se tak dozvěděli, že jsme měli tu čest sledovat přítomnost celkem sedmi duší, jejichž vědomí se z nějakého důvodu promítalo do naší reality. Téměř všichni byli nějakým způsobem spjati s námi v rámci příbuzenských vztahů, nebo byli vázáni k samotnému domu. Komunikace s nimi byla příjemná a přátelská, ale nacházela se tam jedna zlomená duše, která v nás vyvolávala napětí. Ozval se nám totiž i Petr, nevlastní syn mého bratra. Je to ten kluk, o němž jsem vám vyprávěla, že cosi temného probudil v Branišovském lese. Když se ho vyšetřovatelé ptali, jestli by chtěl pomoci a odvést do Světla, odpověděl rezolutně NE!,“ prozradila Záhadám života paní Lucie.
Jaroslav Drábek dodal: „Tak mě napadlo se ho zeptat, co by si přál, abychom vzkázali jeho rodině. Řekl naprosto zřetelně: ODPUŠTĚNÍ.“ Paní Lucie byla z toho, že tam byl celou dobu s nimi, nesmírně překvapená. „A ještě zvláštnější bylo, že se jeho hlas ani po smrti vůbec nezměnil. Poznali jsme ho okamžitě úplně všichni. Ještě teď, když na to pomyslím, mám husí kůži…“
Střípky se konečně skládají k sobě
Z přístroje se také ozval hlas nějakého mladého muže, Pavla. „Jeho jediného jsme si nedokázali nikam zařadit, naše rodina jej neznala. Ale z našich dotazů a jeho přesných odpovědí jsme zjistili, že měl někde ve Spolí autonehodu, při níž on i se svou ženou a malým dítětem zemřel. Pochopili jsme, že ho stále sužují výčitky, a proto zůstává stále připoután k zemi a naší realitě,“ popsal Jaroslav Drábek. Když bylo řečeno vše, co řečeno být mělo, rozhodli se vyšetřovatelé společně s rodinou provést odváděcí rituál. Rozestoupili se do kruhu a odříkávali k tomu určené texty z Bible kralické.
Odejděte v míru a pokoji…
Odváděcího rituálu se zúčastnila celá rodina včetně patnáctiletého Tomáše, který všechno, co se tam dělo, sledoval s velkou pokorou. Paní Lucie nám obřad popsala následovně: „Když jsme společně v kruhu odříkávali modlitbu, měli jsme všichni v poslední fázi rituálu husí kůži z toho, co se najednou děje.“ A jak Záhadám života tuto scénu přiblížil zkušený Jaroslav Drábek? „Na zemi v kruhu byl položen přístroj, který nás měl přes čidla upozornit na případné změny v elektromagnetickém poli. V tom samém okamžiku, kdy jsme všichni ucítili jejich touhu rozloučit se a zavalily nás láskyplné pocity, se přístroj třikrát za sebou mohutně rozblikal!“ Hlavní vyšetřovatel tuto skutečnost okomentoval tak, že je to podle něj jasné znamení, že se ještě na chvíli vrátili, aby poděkovali.
A jak to všechno dopadlo?
S paní Lucií jsme se spojili v druhé polovině června a ptali se, zda v domě zaznamenali nějakou výraznou změnu. „Samozřejmě! U nás je teď klid a ticho. Konečně se všichni můžou pořádně vyspat. Už se neozývá žádné ťukání a bouchání odnikud a všechno, co nás tak děsilo, se po odjezdu vyšetřovatelů vytratilo. Jsme nesmírně rádi, že jsme si je pozvali. Ohromně nám pomohli a jsme jim za všechno nesmírně vděční…“
Jitka Svobodová
Převzato z časopisu Záhady života
Vložil: Redaktor KL