Zdeněk Troška, král pohádek a komedií. Ale jen letních, v zimě zažil na natáčení smrt. Výročí Jakuba Vosáhla
18.05.2023
Foto: Se svolením FTV Prima
Popisek: Zdeněk Troška (na snímku z loňského léta, kdy talk show 7 pádů Honzy Dědka putovala po českých hradech) celý svůj život žije v jihočeských Hošticích u Volyně, které také proslavil právě svými Slunci, seny.
Vtipů na stáří a sedmdesátníky by se z jeho filmografie dalo vybrat na celý text. I když jeho démonická hříva kolem zářivého úsměvu už kompletně zešedla, působí dnes sedmdesátiletý Zdeněk Troška dojmem, že žádný modrý životabudič z pramenu báby Kropáčkové rozhodně nepotřebuje.
Bylo mu zrovna třicet, když před čtyřiceti lety přišel do kin jeho film Slunce, seno, jahody. Bláznivá vesnická komedie s Helenou Růžičkovou v hlavní roli představila celé republice Troškovu rodnou ves Hoštice, a dokonce i jeho příbuzenstvo. Z jeho historie také při psaní scénáře hojně čerpal.
„No všechno si to tam o nás psát nemusel,“ pronesla prý maminka, když dočetla scénář. Před kamerou se během tří filmů vystřídala snad celá rodina Troškových a většina vesnice.
Troškovi totiž byl film na Barrandově povolen až po dlouhém cukání a dodnes je připomínáno, že ve schválení do výroby bylo výslovně uvedeno „co si seženete, to budete mít“.
Úplně zadarmo ale film samozřejmě nebyl. Zdeněk Troška později vzpomínal, že hoštické babičky mu ve filmu hrály tak ochotně proto, že standardní herecká taxa za den natáčení činila třetinu jejich měsíčního důchodu. Za to se mohly přetrhnout a nadšeně předváděly slavné sprinty s holemi přes náves.
Autentičtí Jihočeši dokázali ve filmu okouzlit celou republiku. „Je to tak asi proto, že Zdeněk Troška to prostředí velmi dobře znal a vyrůstal v tom. Takže to velmi dobře uchopil a popsal v podstatě skoro reálnou, i když někde groteskně dovedenou situaci z vesnice. A ti lidé se v tom nějakým způsobem poznali. Ale nejen lidé z té vesnice, obecně zkrátka člověk se v tom prostě poznal, ve všech těch slabostech,“ vzpomínal herec Jiří Lábus, nezapomenutelný živočichář Béda.
On sám považuje za nejgeniálnější scénu, ve které Škopková v podání Heleny Růžičkové slzí u televizní Angeliky, zatímco její manžel vedle ní přiožralý chrápe. To byla podle Lábuse tragédie lidstva v jednom záběru.
O pět let později dostal Zdeněk Troška nabídku, zda by nechtěl natočit pokračování. „To víte že jo, a zase mi polovinu vyškrtáte,“ poznamenal. Z prvního dílu totiž vypadlo mnoho narážek na politiku, která byla v podobě „špiona“ Šimona Pláničky podprahově přítomna už v hlavní zápletce. Dostalo se mu však ujištění, že v čase perestrojky už se narážky na poměry neškrtají, takže do filmu mohla třeba legendární promluva Heleny Růžičkové do televizní kamery: „U nás jde přestavba tak rychle, že my už dnes se máme líp než zítra. Pozítří. Včera. No včera si to přece říkal předsedo!?“
Film přišel do kin na začátku prázdnin 1989 s poměrně velkým očekáváním. A skutečně v posledním předlistopadovém létě zboural všechny rekordy návštěvnosti. Čtyři miliony diváků jsou v dějinách české kinematografie naprosto nedostižným počinem.
„Vzpomínám si, jak jsem se na tenhle biják dostal do beznadějně vyprodanýho kina, kde lidi seděli i na přistavených židlích, a dokonce i na schodech,“ psal jeden z pamětníků.
V euforickém létě 1990 se pak víceméně spontánně rozhodlo o třetím pokračování. Slunce, seno, erotika je však považované poměrně jednoznačně za nejslabší článek hoštické série. Troška s narychlo sepsaným scénářem posadil hoštické obsazení do autobusu a vyrazili natáčet do Itálie.
V zemi, která filmování svých ikonických lokací velmi důsledně kasíruje, točili na drzouna bez povolení, což bylo doprovázeno veselými scénami, třeba jak Jiří Lábus s Jaroslavou Kretschmerovou historkami a tancem odváděli pozornost celníků.
Ve druhé polovině se pak v Hošticích pokoušejí italské zkušenosti přenést do domácích podmínek, což vede k budování vesnické nudapláže podle hesla „když do Evropy, tak třeba i nahatý“.
Slabší kus byl vodou na mlýn kritikům, kteří už první film označili za „fekální“ a v podobném povýšeném tónu setrvali i u dalších dvou dílů.
Pojem „fekální komedie“ mimochodem měla použít i Jiřina Jirásková, když jako čerstvě jmenovaná ředitelka Vinohradského divadla odmítla hrát ve třetím pokračování. Nakonec souhlasila se třemi natáčecími dny. Helena Růžičková jí za to prý mimo jiné připomněla, co Troška prováděl, aby Jiráskovou dostal do prvního dílu v době, kdy měla zákaz filmování.
Troška tehdy sehrál smluvenou habaďůru s její kolegyní Vlaďkou Kozderkovou, která byla napsána do schváleného obsazení, ale pár dní před natáčením začala předstírat nemoc a Troška soudruhy z Barrandova přesvědčil, že coby nouzové řešení zaskočí Jiřina Jirásková, která zrovna pobývá na chalupě dvě vesnice od Hoštic a může naskočit okamžitě.
Na rozdíl od kritiků ale první dva filmy berou na milost i filmoví fajnšmekři. Na fóru filmových fanoušků ČSFD kromě klasického dotazu „Pane Troško, a kde tam jsou ty jahody“ padají glosy jako „jezeďárna nejtěžšího kalibru“, ale také uznání, že Zdeněk Troška prostředí vesnice evidentně znal a na filmech je to vidět. První díl série tam má jako celkové hodnocení docela slušných 69 %.
V dalších letech se Troška ke komediálním sériím opakovaně vracel, ale Kameňáky poskládané z vtipů ani dvoje rozverné Babobřesky už slávy Slunce, seno nedosáhly. Snad proto, že v Hošticích Troška skutečně vyprávěl autentický život svých sousedů.
Génius přes pohádky
Z jihočeského venkova přišel Zdeněk Troška na pražskou FAMU. Tam už v sedmdesátých letech nepůsobil tak hvězdný pedagogický sbor, který vychoval „československou novou vlnu“, ale určitou úroveň si pořád držela.
Troškovým profesorem zde byl Bořivoj Zeman. Ten se také proslavil lidovými komediemi (zejména sérií s Jaroslavem Marvanem coby nerudným dovolenkářem Gustavem Andělem), ale především v padesátých letech v podstatě definoval žánr české filmové pohádky. Pyšná princezna a Byl jednou jeden král („Sůl nad zlato“ s Werichem a Burianem) nastavily žánrová pravidla, která od té doby ctí všichni režiséři.
A Zdeněk Troška byl velmi pozorným žákem, takže měl všechny předpoklady, aby se i v žánru pohádky stal klasikem. Naplno se do něj vrhl v devadesátých letech Princeznou ze mlejna, ze které se stal megahit.
A následovalo osm dalších, obvykle rovněž úspěšných.
„Pohádka je daná. Příběh jednoduchý, přehledný, tady je dobro, tam zlo. Boj, dobro musí vždycky zvítězit. A ten divák to ví, že to vyhraje, jen se dívá, jak to udělají, kam jdou, jak jsou krásně oblečení, jaká je tam krásná krajina nebo muzika. Pohádka musí být líbezná, poetická a milá,“ rozpovídal se před pár lety v rozhovoru s Adélou Gondíkovou v Českém rozhlase.
Pravidla žánru ctil vždy důsledně. Nejen v pohádkách, ale i v komediích, a i jako velmi úspěšný divadelní režisér opery. Překvapí to mnohé, kteří jej mají zaškatulkovaného jako krále talk show, který zdánlivě bez ladu a skladu chrlí jednu historku za druhou.
Málo se ale ví, že Zdeněk Troška třeba odmítl režii pohádky Anděl páně. A zpětně ji kritizoval, že se občas dostává za hranu pravidel pohádky.
„Nechápu, jak tam Jirka Strach, režisér, který je věřící katolík, mohl nechat třeba scénu, kde si malý Ježíšek hraje v nebi s malým Jidáškem! Jidáš byl přece normální člověk – co by dělal v nebi? Nebo jak může oddávat čert v kostele? To jsou nesmysly, které jsou v tomto žánru za čárou. Jsem přesvědčen, že do pohádky nepatří,“ protestoval.
Původní důvod, proč pohádku odmítl, byl ale fakt, že se natáčela v zimě. A všichni v branži vědí, že Troška zimní natáčení odmítá od doby, kdy jako čerstvý absolvent dělal asistenta režie na filmu Věry Plívové- Šimkové Krakonoš a lyžníci. Tři měsíce natáčení v závějích a s rekvizitami z přelomu 19. a 20. století dovedly prý Trošku k jistotě, že v zimě už nikdy natáčet nechce. Navíc tehdy na zasněžené pláni přímo před kamerou zemřel herec Václav Lohniský. Asistent režie Troška ho prý v tu chvíli držel v náručí.
Možná není náhoda, že když o tři roky později točil první Slunce, seno, zdůraznil hned v úvodních titulcích, že jde o „letní košilatou komedii“.
Letos v létě „jahody“, kde žádné jahody nejsou, po čtyřiceti letech nejspíš opět uvidíme. A budou se dívat hlavně ti, co už je za ty roky znají zpaměti.
Zdroje: Čermáková, Dana: Pohádkář Zdeněk Troška, Imagination of People, 2009, Národní divadlo, iDnes, ČSFD, Kinomaniak, Praha na dlani
Vložil: Jakub Vosáhlo