Těžkej je dřevěnej chleba. Nebo spíš býval, protože z vorařského řemesla zbývají už jen vzpomínky. Ale jaké

Foto: TS Lipenska

Popisek: Voraři na Vltavě v dobách, kdy ještě nebyla vltavská kaskáda. Snímek pochází z Rožmberka.

Vorařství je po deseti letech každoročních žádostí od 1. prosince 2022 zapsané na seznamu nehmotného kulturního dědictví lidstva UNESCO. Společně o to usilovali plavci a voraři nejen v Česku, ale i v Německu, Rakousku, Polsku, Lotyšsku nebo Španělsku. Řemeslo tvrdých chlapů žije už jen díky nadšencům, kteří vory staví a plaví hlavně na jihu Čech.

Dnes potkáváme na silnicích těžká nákladní auta naložená kulatinou, v dřívějších dobách byla nejsnazší cestou dřeva z jihočeských lesů do vnitrozemí po Vltavě. Konec plavení dřeva udělala až kaskáda vltavských přehrad. Staré chlapské řemeslo ale nepřipomínají jen filmy Plavecký mariáš nebo Poslední vor. Alespoň vzpomínkový život mu stále dávají plavecké spolky, které se starají o sbírky v muzeích voroplavby, ale dokonce i vory staví. Udržují tak tradici nejen jako nostalgickou vzpomínku, ale také jako atrakci pro turisty. K vorařskému řemeslu totiž patřila i zábava, písničky a rázovitý humor, což je spojení, z kterého se dá pro turisty připravit přitažlivý program.

Šest zemí ze třiceti se dostalo na seznam UNESCO

Dřevo se po vodě sváželo v mnoha zemích světa, málokde se ale plavecká tradice ještě připomíná. Proto se na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO dostalo jen šest, v nichž je vorařská tradice stále živá. Patří mezi ně i Česká republika, kde dnes fungují čtyři vorařské spolky, shodou okolností všechny na Vltavě. Jmenují se proto Vltavan Praha, Štěchovice, Davle a Purkarec. Valnou většinu jejich členů tvoří potomci někdejších plavců neboli vorařů. Podědili po nich know-how, lásku k řemeslu i úctu k tomu, co jejich předci dokázali, protože ti sami říkávali: „Těžkej je dřevěnej chleba.“

Voraři ve Vyšším Brodě, foto TS Lipenska

Žádná romantika to nebyla

Vorařství se nám z dnešního pohledu zdá jako romantické řemeslo, ale Josef Nachlinger, jednatel spolku Vltavan v Purkarci, připomíná, že realita byla poněkud jiná. „Lidé si představí, že se jede voda, je hezky a svítí sluníčko. Jenže voroplavba začínala už koncem března, kdy se ‚otelila Černá'. Černá byla ve slangu vorařů Vltava. Začínalo se tedy, když na ní roztály ledy. A končilo se v listopadu, zkraje prosince, než voda zamrzla. Nepřízeň počasí neznamenala přestávku, protože peníze byly až za to, že se dřevo v pořádku odevzdalo v Praze,“ líčí potomek dvou vorařských rodů, jak po otci, tak po mamince.

Hospoda na vodě

„Bylo to náročné, chlapi byli udření, ale byla to veselá chasa,“ popisuje Josef Nachlinger. „Rádi si po cestě zazpívali, oni sami říkali, že nejhorší plavba byla, když nebylo na tabák a na rum, ale nemůžeme si myslet, že byli na vorech opilí, to by nešlo,“ dodává. Ovšem běžné byly plavecké hospody v klidnějších místech, kde řeka tekla pomalu. „Když se voraři blížili, zavolali: ‚Vyvez!' Hospodský to slyšel, jak se to na té vodě rozléhalo, naložil pivo a jídlo na loďku a dovezl jim to. Oni si pivo přelili do svých džbánků, on je za jízdy obsloužil jídlem a plulo se dál. Nestavělo se, to na průjezd jezovou propustí a na noc,“ říká Josef Nachlinger.

Nesmrtelné plavecké historky

Právě příběhy ze života chlapů na řece nejvíc oživují tradici. Rádi si je poslechnou návštěvníci v muzeích, Josef Nachlinger jich dal pár k lepšímu při vyprávění v jihočeském vysílání Českého rozhlasu. Třeba tu, jak v Purkarci oplakávali ztracené voraře. Cestou z Purkarce do Prahy za ideálních podmínek stavěli plavci na nocleh dvakrát. Třetího dne dojeli do hlavního města, kde odevzdali dřevo, inkasovali peníze, sebrali uzlíky a šli pěšky domů. To jim zabralo také tři dny. „Připočteme-li, že přibližně tři dny se vázaly prameny, jak se říkalo několika za sebou spojeným vorovým tabulím dřeva, trvalo to celé třikrát tři dny,“ doplňuje člen Vltavanu Purkarec.

Purkarečtí plavci obvykle sváželi dřevo ze schwarzenberských lesů v okolí Hluboké. Pokud ale bylo potřeba dřevo splavit už od Vyššího Brodu, znamenalo to další dva až tři dny navíc. „Kolem Hluboké bylo dřeva hodně, ale nebylo výjimkou, že si pro dřevo šli nahoru,“ potvrzuje Josef Nachlinger.

V Českém Krumlově se můžete projet po řece na malých vorech s pohodlnou palubou. Foto Maleček Rafting

„A tak se také stalo, že si naši předci postavili pramen ve Vyšším Brodě, odtud chtěli dojet do Purkarce, přespat doma, pozdravit ženu, vzít si další proviant a pokračovat. Jenže uvízli před Českými Budějovicemi v malé vodě a v noci přišla blesková povodeň. Když se ráno probudili, vory byly pryč. Pramen byl dlouhý 120 metrů, široký pět metrů, a ty prameny jely čtyři, takže to byla opravdu velká spousta dřeva. A všechny čtyři prameny se utrhly, na jezech v Budějovicích se bez obsluhy rozbily, něco uvízlo, něco plavalo,“ vypráví jeden z příběhů svých předků.

Pro plavce to byla katastrofa, větší zděšení ale nastalo doma v Purkarci, když tam místo pramenů s posádkou připlaval jediný vor, a prázdný. „Byl to takzvaný předák, tedy přední vorovová tabule. A na ní bývala cedule se jménem majitele dřeva a šéfem voru. Byl tam napsaný chlap z Purkarce, takže místní dostali velký strach, že se jim něco stalo. Nestalo se jim nic, ale asi o půlku dřeva přišli,“ dodává.

Sláva Schwarzenberského kanálu

Nejstarší písemné zmínky, dokládající plavení dřeva v prostoru jižních Čech, pocházejí již z první třetiny 12. století. Vltava se svými čtyřmi velkými přítoky, Otavou, Lužnicí, Berounkou a Sázavou, byla k rozvoji voroplavby doslova předurčena. Hlavním důvodem vzrůstajících snah po splavnění horní Vltavy, propojení Vltavy a Dunaje a dopravě do Vídně a Prahy byl chronický nedostatek dřeva ve velkých městech. Postupně se voroplavba stala jednoznačně nejlacinějším způsobem dopravy, jehož důležitost zvyšovala rostoucí spotřeba stavebního dřeva, obchod se solí a ostatním artiklem.

Že plavení dřeva bylo na jihu Čech prastarým řemeslem, dokazuje i mnoho odkazů v tomto regionu. Na Šumavě se nachází nejvýznamnější počin této doby, a to Schwarzenberský kanál. Je dlouhý 52 kilometrů, z něhož 44 kilometrů je na Povodí Vltavy a zbylých osm na Povodí Dunaje. Doprava dříví k Vltavě a dřevoskladu v Želnavě a později v Nové Peci trvala do roku 1961 a v sedmdesátých letech byl zapsán do seznamu nemovitých technických památek.

Schwarzenberský kanál, plavení dřeva. Foto Hynek Hladík 

Seznam UNESCO pomáhá turistickému ruchu

Cílem seznamu UNESCO je odrážet rozmanitost nemateriálního dědictví lidstva a také přitáhnout pozornost k lety prověřeným dovednostem. V tomto případě jde o tradiční znalosti a dovednosti, spojené se stavbou vorů a jejich plavením po řekách. K řemeslu patří ale i navigace po řece, plavecký slang a písně a různé další zajímavosti. Ty ožívají především díky spolkům, které se snaží o zviditelnění plavectví a vorařství jako takového. Důležité je podle nich zachovávat názvosloví, pracovní postupy i staleté pojmy tohoto tradičního řemesla, které zaniklo.

„Zapsání na seznam UNESCO je vynikající zprávou především pro všechny nadšence, kteří vorařskou tradici na jihu Čech udržují,“ říká Petr Soukup, ředitel Jihočeské centrály cestovního ruchu. „Tímto krokem získá vorařství na jihu mnohonásobnou pozornost, kterou si právem zaslouží. To, co je dnes spíše kuriozitou, představovalo živobytí pro mnoho lidí v regionu. Jižní Čechy tak mají další potvrzení, že jsou naprosto výjimečným regionem.“

Zdroj: Jihočeská centrála cestovního ruchu, Český rozhlas Budějovice, Kudy z nudy, Městské muzeum Praha

Vložil: Ela Nováková