Karel Schwarzenberg z Orlíku je už 200 let Čech. V tom nejlepším i nejhorším. Svět Tomáše Koloce
komentář
10.12.2022
Foto: Hans Štembera
Popisek: Karel Schwarzenberg
Pár slov na okraj rodu, majetku a života dnes 85letého Karla VII. Schwarzenberga, někdejšího kancléře prezidenta republiky, kandidáta na prezidenta, senátora, poslance, ministra zahraničí a spoluzakladatele TOP 09.
„Zle, matičko, zle!
Švarcenberci zde:
jeden, ten je generál,
a druhý je kardinál;
zle, matičko, zle!
Zle, matičko, zle!
Švarcenberci zde:
jeden drží karabáč,
druhý říká Otčenáš;
zle, matičko, zle!
Zle, matičko, zle!
Švarcenberci zde:
jeden, ten je arcibiskup,
a druhý je taky špicbub,
zle matičko, zle!“
(Karel Havlíček Borovský: Píseň Čechů r. 1850)
Známý Havlíčkův epigram naráží na Havlíčkovy schwarzenberské současníky, ministerského předsedu, generálmajora Felixe S. (1800-1852), který byl hlavním velitelem vojenské akce proti maďarské revoluci 1848, a salcburského arcibiskupa Bedřicha S. (1809-1885), oba z hlubocko-krumlovské větve Schwarzenbergů. Zatímco ten první byl po roce 1848 normalizátorem prvního sledu, na jehož práci navázal neblaze proslulý kancléř Alexander Bach, druhý měl i své světlé stránky. Byl to staročech neboli člen první české politické partaje jménem Národní strana (1848-1918), který se zasazoval o to, aby se František Josef I. nechal korunovat českým králem, a na Karlově učení prosazoval vznik české univerzity. Čímž byl spíš než příslušníkům vlastní hlubocko-krumlovské větve podoben výhonkům druhé větve rodu, větve orlické, o nichž rozhodně neplatí, co kdysi napsal zakladatel deníku Britské listy Štěpán Kotrba, že „Karel Jan Schwarzenberg není potomkem šlechty české, ale šlechty katolické rakouské“.
Schwarzenbergové, rod původem z franckého Seisheimu (dnes Svobodný stát Bavorsko), přišli do Čech roku 1654, tedy přibližně v době, kdy k nám, jen tak namátkou, z Německa přišli i předkové tvůrce moderní češtiny Josefa Jungmanna či spolutvůrce moderní české literatury, dramatika a spisovatele Jiřího Langera. Výčtem svých činů se rod Schwarzenbergů, především jeho orlická větev (jejíž hlavy od roku 1771 tradičně nesou křestní jméno Karel a z níž pochází i bývalý kancléř prezidenta republiky, kandidát na prezidenta, senátor, poslanec a ministr zahraničí) v době, kdy se pojem české národnosti teprve tvořil, jasně přihlásila k českému národu.
Karel III. S. (1824-1904), po matce potomek českého rodu Vratislavů z Mitrovic, z něhož pocházel i známý Václav V. z M., který byl jako vyslanec Rudolfa II. zatčen v osmanském Turecku, o čemž po propuštění napsal jeden z prvních cestopisů v češtině), se v přímém rozporu s postoji představitelů hlubocké větve stal vědomě prvním Čechem v rodině. Za svých studií byl ovlivněn Herderovým učením o národním sebeurčení, naučil se bezvadně česky a v roce 1861 podal oficiální návrh na vznik Národního divadla. Jako poslanec rakouského parlamentu (říšského sněmu) byl osnovatelem bojkotu, který čeští poslanci nastoupili ve snaze o stejné státoprávní a jazykové vyrovnání, jakého se v roce 1867 dostalo Maďarům. Na druhou stranu jako místopředseda Společnosti Národního muzea se stavěl proti návrhu T. G. Masaryka, aby se na Národním muzeu mezi 72 jmény význačných osobností české historie objevil Jan Hus, který byl pro Karla III. zakladatelem husitské bandy lupičů.
Jeho syn Karel IV. S. (1859-1913) byl sveřepým politickým obhájcem rakousko-českého vyrovnání a české rovnoprávnosti, a jako odpůrce tzv. punktací (vymezení práv Čechů pouze na česky mluvícím území Zemí koruny české) se dokonce odklonil od konzervativních staročechů a připojil se k mladočechům (Národní straně svobodomyslné).
Jeho syn Karel V. (1886-1914), po matce potomek českého rodu Kinských z Vchynic a Tetova, spolužák Jana Masaryka z českého Akademického gymnázia v Praze, založil tradici, že všichni zaměstnanci na schwarzenberských panstvích, jejichž pás se táhl od Bavorska přes Čechy a Rakousko až do dnešní Itálie, musí umět oba zemské jazyky, tedy němčinu i češtinu.
Jeho syn Karel VI. (1911-1986) vystudoval na Karlově univerzitě českou historii u profesora Pekaře a napsal a 17. září 1938 spolu s 35 dalšími českými šlechtici signoval Prohlášení příslušníků české šlechty, v kterém čeští šlechtici projevili v době Mnichova loajalitu k nedělitelné Československé republice a osobě prezidenta Beneše, kterého, přestože šlechta byla v RČS dle §6 zákona 243/1920 Sb. oficiálně zrušena, nijak nerozčílil, ale naopak morálně posílil. V textu Prohlášení se píše:
„Naši předkové vždy usilovali o přátelský poměr obou národů v zemi usazených, a tak i my toužíme po tom, aby i naši krajané německého jazyka mohli sdílet s námi lásku k nedělitelné vlasti. Důvěřujeme, že se tak může stát. Zejména doufáme, že zásady křesťanské udrží v této zemi pořádek a vzdělanost. Vyslovujíce víru v lepší budoucnost, ujišťujeme, že jsme si vědomi svých zděděných povinností k vlasti a ke státu, který byl domovem našich předků a jehož stará práva jsme vždy chtěli a i dnes chceme hájiti.“
Jeho bratr František S. (1913-1992) vztah orlických Schwarzenbergů k Československu ve své životopisné knize Český šlechtic František Schwarzenberg, kterou napsal ve spolupráci s Vladimírem Škutinou, zformuloval takto:
„Československá republika vznikla s přímým svolením císaře Karla I., který je dal ve své reakci na Wilsonových 14 bodů. V roce 1918 nevznikl nový stát, ale pouze byla obnovena samostatnost státu, který beze vší pochybnosti existoval po staletí a vlastně nikdy existovat nepřestal, pouze byl po jistý čas součástí Podunajské monarchie, z které byl jejím panovníkem propuštěn. Pro nás znamenalo být orlickým Schwarzenbergem: věrnost katolické církvi, obhajobu české státnosti, nedělitelnost a celistvost Zemí Koruny svatováclavské a češství."
František S. 6. října 1939, po vzniku Protektorátu a začátku 2. světové války, kdy se mnoho příslušníků české šlechty přihlásilo k německé národnosti a výhodnějšímu říšskému občanství, sepsal druhý manifest, který byl tentokrát adresován prezidentu Háchovi, a ačkoli ho i tentokrát podepsalo 31 dalších příslušníků české šlechty, šlo v podstatě o čistý manifest toho, jak Schwarzenbergové z orlické větve cítili své češství:
„Obdobně někteří, v německém prostředí žijící potomkové českých rodin, honosících se ryze českými jmény a vzešlých z nejstarší krve české, hlásí se k národu německému, který je u vědomí jejich německého smýšlení velmi ochotně za své syny uznává a v jejich českém původu žádné překážky nevidí, jsme přesvědčeni, že tak jako my přiznáváme těmto jedincům právo hlásit se k národu, uprostřed něhož žijí, který za svůj zvolili a který je za své příslušníky přijímá, tak i se strany druhé nebude nikdo příslušníkům šlechtických rodin, zde usedlých, upírat právo, aby se hlásili k českému národu, s nímž žili jejich předkové po generace, sdílejíce práva i povinnosti, dobré i zlé, byť rodiny ty nebyly po meči vždy původu českého. Zděděná příslušnost k národní pospolitosti není tedy určována okolnostmi dne, nýbrž jest způsobena skutečností společenství života, politické, kulturní a hospodářské spolupráce, jednotou dějin, osudů a zodpovědností za budoucí generace národa.“
Toto prohlášení způsobilo, že jeho signatářům včetně Schwarzenbergů byla po nástupu zastupujícího říšského protektora Protektorátu Čechy a Morava Reinharda Heydricha do funkce zkonfiskována většina majetku. V téže době Karel VI. Schwarzenberg vydal svůj nejproslulejší historický spis Heraldika čili přehled její teorie se zřetelem k Čechám na vývojovém základě (dodnes je českou čítankou svého oboru), který způsobil takřka senzaci. Německými oficiálními místy byl chápán jako drzá provokace, pro vlastence znamenal naopak velkou morální posilu.
Oba bratři během druhé světové války zrušili dvojjazyčnost, s níž se v rodině kvůli výuce dětí mluvilo týden česky a týden německy, a zavedli přísnou jednojazyčnost, díky níž se manželka Karla VI. Antoinetta, rozená z Fürstenbergu, která se narodila v Bruselu a byla vychována německy, musela naučit dokonalé češtině, protože němčina byla v rodině až na další zakázána, zejména ve styku s německou správou protektorátu.
Na druhou stranu byl Karel VI. spolupracovníkem pravicové organizace Vlajka, kterou však opustil ještě před okupací, ve chvíli, kdy se začala projevovat silně antisemitsky a pronacisticky. Když se však zbytkem panství, který mu nacisté ponechali, 6. prosince 1939 prohnala bouře a čtyřicet procent majetku se proměnil v polomový prales, využil sil vězňů nedalekého kárného pracovního tábora, který vznikl v roce 1940 na místě domova pracovního útvaru z roku 1938. S výjimkou 36 mužů měli všichni, kteří tímto táborem prošli, předtím problémy s protektorátními zákony, které nebyly zákony právního státu, ale nástrojem nacistické zvůle, Romů z nich ale byla naprostá menšina. Tehdy sem většinou vězni přicházeli po výkonu trestu na dobu tří měsíců. Až v roce 1942 (kdy byla pohroma na zbytkovém schwarzenberském panství zažehnána) se tábor dostal pod přímou správu německé moci, naplnil se Romy a stal se z něj klasický přeplněný německý tábor smrti, kterým při kapacitě 200 vězňů prošlo 1300 vězňů, kde panovala typická německá táborová disciplína, vedením tábora nebyly dodržovány základní hygienické normy a co do jídla byli vězni (bohužel i členy českého personálu) okrádáni dokonce i na shora schválených přídělech.
Zmíněný bratr Karla VI. František, od počátku okupace člen českého odboje, byl členem České národní rady pod vedením profesora Pražáka, bojoval v Praze na barikádách a později se stal velvyslancem prezidenta Beneše ve Vatikánu. Po únoru 1948 odešel do USA, kde organizoval exilové hnutí. Byl místopředsedou Československé národní rady americké a jako předseda jejího zahraničního výboru upozorňoval americké politiky na situaci v komunistickém Československu. Spoluzaložil a vedl česko-americké středisko Velehrad stejně jako odbočku Společnosti pro českou vědu a umění v Chicagu, kde na místní univerzitě přednášel politologii. V roce 1980 přesídlil do Rakouska, kde organizoval kulturní klub Domov.
Karel VI. vedl v roce 1945 v Čimelicích (kde rodina trávila válku) odboj a jako takový se paradoxně z nadšené vůle občanů obce stal prvním předsedou revolučního národního výboru, tedy základní organizace revoluční správy, kterou na výzvu Josifa Stalina z vln Rádia Moskva propagoval komunistický vůdce Klement Gottwald. Karel VI. po válce získal zpět zabavený majetek (na rozdíl od druhé, hlubocké větve, která sice nebyla tak vlastenecká jako orlická, ale nešlo o kolaboranty s Němci, díky čemuž musel poválečný čs. parlament na její vyvlastnění přijmout zvláštní zákon Lex Schwarzenberg), který jemu a jeho rodině byl nicméně po roce 1948 stejně zabaven a on s celou rodinou emigroval do Rakouska, kde byl opět velkým propagátorem češství (spisovatel a znalec šlechty Martin Petiška vzpomínal, že když k Schwarzenbergům přišel na návštěvu rakouský kancléř z let 1970-1983 Bruno Kreisky, který, ač sám po rodičích z Moravy, pokládal češtinu za řeč služek, podivil se, že Schwarzenbergové spolu doma mluví česky) a po jeho emigraci v roce 1969 se stal osobním přítelem Karla Kryla, kterému ke každým Vánocům posílal baterii šampaňského.
Konečně jeho syn Karel VII., ten, kterého jako Karla Schwarzenberga známe my (narozen 1937), ve svých dvanácti letech s rodiči (rodina měla kromě československého i švýcarské občanství) emigroval do Rakouska, kde byl v roce 1962 adoptován členem méně vlastenecké hlubocké větve Jindřichem Schwarzenbergem, po němž v roce 1965 zdědil rozsáhlý majetek. Tento majetek byl mimo jiné základem nadace, díky níž po 21. srpnu 1968 přežily stovky emigrovavších Čechů a Slováků (nejen bývalých zaměstnanců schwarzenberských panství a jejich dětí, jak bylo původně plánováno, ale i dalších včetně Josefa Škvoreckého, Milana Kundery či zmíněného Karla Kryla) v zahraničí první čas svého exilu, a též nadace Československého dokumentačního střediska, které na rodinném sídle Schwarzenbergů v bavorském Scheinfeldu vedl historik, který vzešel z Pražského jara, Vilém Prečan.
Také předsednictví Karla Schwarzenberga v Mezinárodním helsinském výboru pro lidská práva (1984-1990) znamenalo znatelnou podporu kulturní a politické práci československého exilu a snahám Charty 77 doma. Karel VII. byl v době exilu na správném místě přesně tím, co náš národ ve větší míře dějinně zoufale postrádá. Vzdělaným bohatým mecenášem, který ví, na co má dát, a diplomatem, který ví, o co se má zasadit. Podobně pozitivně zafungoval i jako ubytovatel bohémského českého básníka Ivana Magora Jirouse, kterému vykázal bezplatný byt ve svém pražském sídle, a vlastně i svou aktivitou, napravující otcovské hříchy za přebudování tábora v Letech, z kterého se v 70. letech 20. století stal velkokapacitní vepřín, na památník.
Předpokládám, že o porevolučních postojích pozdějšího spoluzakladatele TOP 09 a šéfa zamini bude referovat jiný kolega.Jen k jeho výroku z předvolební debaty kandidátů na prezidenta v roce 2013, že dle dnešní logiky by soud v Haagu zrušil dekrety prezidenta Beneše a prezident sám by byl v nebezpečí, že jím bude souzen, musím poznamenat, že Schwarzenbergův otec ani strýc, kteří pro Edvarda Beneše pracovali, by něco takového nikdy neřekli - a k jeho nadstandardně vřelému diplomatickému vztahu k sunnitské Saúdské Arábii (který se po aktuálním sbližování ropných Saúdů s organizací BRICS možná změní), která je čtvrtou největší velmocí světa co do poprav a v níž se ročně na hlavu úředně zbaví života stejné množství lidí jako v taktéž muslimském, ale šíitském Íránu (k němuž Karel Schwarzenberg v souladu s oficiální politikou USA naopak zaujímá nepřátelský postoj), uvedu postřeh jednoho cizince, kterého jsem kdysi prováděl kutnohorskou kostnicí, v níž je z lidských kostí vyskládán i schwarzenberský erb: „Useknutá hlava nepřítele v erbu zrovna není nejlepší symbol bojovníka za lidská práva…“ Já k tomu dodávám: „…v daných souvislostech o to víc, když jde o hlavu zabitého muslima…“
Nakonec douška topografická: Bývalé schwarzenberské panství na hranicích středních a jižních Čech, Orlík nad Vltavou, které se od 20. let 19. století stalo centrem zdejší české vlastenecké větve původně bavorského rodu Schwarzenbergů, kteří byli v opozici vůči germanizaci i za 2. světové války (kdy se jejich panství bohužel stalo opět historickým jako centrum romského holocaustu), se po svém zabavení v roce 1948 stalo zotavovnou ÚV KSČ a místem víkendových radovánek čs. prezidenta z let 1957-1968 Antonína Novotného, během nichž Novotného náhodný přítel, osvícený dramaturg a spisovatel Jan Procházka, fakticky prosadil československý kulturní zázrak 60. let, když Novotného přesvědčil, že je v jeho zájmu povolit i výtvory umělců, kterým Novotný nerozuměl nebo s nimi i politicky nesouhlasil, čímž Orlík opět sehrál významnou roli v našich národních dějinách. Naposled Orlík charakterizoval národní dějiny na prahu naší nové demokracie (90. let v době tekutého práva), o níž i Karel Schwarzenberg v jednom rozhovoru přiznal, že tehdy majetek svého rodu v českých zemích zrestituoval i díky tomu, že uplatil příslušného úředníka. Jsou totiž známy případy jiných, kteří „nedali“, a tak svůj majetek zpět dosud nedostali. V téže době se schwarzenberské panství také (zatím naposled) zapsalo do dějin, když tzv. orlický gang zabil a v zaletovaných kovových sudech do zdejší přehrady shodil šest těl svých obětí, což byla bestialita, jakou do té doby české dějiny nepoznaly…
Zdroje: Vladimír Škutina: Český šlechtic František Schwarzenberg, Paul Polansky: Bouře, Wikipedia
Vložil: Tomáš Koloc