Není každý mančaft landsmanšaft. Zatímco posel Bruselu Posselt chce v Praze recyklovat 77 let staré sudetské požadavky, jsou tu i další spolky. Svět Tomáše Koloce

Foto: Hans Štembera

Popisek: Bernd Posselt

Nemám rád Sudetoněmecké krajanské sdružení, kterému se někdy taky říká landsmanšaft, což mi zní jako něco mezi lančmítem a fotbalovým manšaftem. Důvodů, proč ho nemám rád, je víc, konče těmi vědomými, které mají svůj počátek už u slova Sudety. Tento antický název pro historický pás moravskoslezských pohoří v roce 1903 použil velkoněmecký buršácký aktivista Franz Jesser, který neměl se Sudetami osobně nic společného (byl stejně jako pozdější zachránce Židů Oskar Schindler z českomoravského vnitrozemí, od Svitav), ale proto, aby eliminoval slova, která nenáviděl – Čechy, Morava, Slezsko a Rakousko.

Proto jako první použil pro Němce z českých zemí slovo sudetští Němci a pro Rakušany alpští Němci. Věcí, které mi vadí na samém sdružení, je také hodně, počínaje tím, že přes svou proklamovanou demokratičnost a důslednou denacifikaci domovské SRN většina jeho hlav měla nacistickou minulost, že kriminalizuje Edvarda Beneše, ačkoli o odsunu 15 milionů Němců z východní Evropy rozhodla jednání v Postupimi (na která Beneš neměl přístup), že je přezíravé k potomkům německých antifašistů, kteří díky Benešovým dekretům zůstali doma, a konče dnešním lídrem landsmanšaftu Berndem Posseltem, narozeným v spolkové zemi Bádensko-Württembersko, jehož osvěžující politický zevnějšek vypadá jako ze satirického pořadu pánů Šteindlera a Vávry Alles gute, ale bohužel na rozdíl od Egona a Karla neumí slovo česky, což u politika, jehož programovým prostorem je Česká republika, pokládám za národní urážku.

Na začátku jsem naznačil, že moje antipatie má i své podvědomé důvody, a pokud je cítím, je třeba se k nim přiznat. Nejsou nijak originální. Jsem zkrátka Čech s mírnou příměsí židovské krve, kterážto větev naší rodiny během německé okupace Protektorátu Čechy a Morava silně prořídla, a jako takový se podobnými organizacemi cítím ohrožen. Kupodivu v tom nejsem sám. Podobně o Sudetoněmeckém krajanském sdružení smýšlí i můj milovaný německý historik Detlef Brandes a můj učitel z Akademie sociálního umění Walter Chyle, někdejší moravský Němec, který po poválečném odsunutí do SRN záhy odešel do Švédska, protože měl Střední Evropy už plné zuby.

Z toho, co jsem dosud napsal, je snad patrné, že nejsem žádný němcožer, rád si koupím list Shromáždění německých spolků v České republice LandesECHO, a zejména miluji jeho tým mundArt, který s kamerou objíždí dnešní české, moravské a slezské Němce (ty, kteří zůstali či se i bez pana Posselta a jeho sdružení vrátili) a mapuje jejich dialekty a jejich aktivity, směřující k zachování menšinového jazyka a zvyků.

Když jsem se letos v létě dočetl, že Sudetoněmecké krajanské sdružení chce uskutečnit svůj sjezd v ČR, maně mě napadlo spočítat, kolik já, člověk, jehož původní rodina byla po staletí až nudně českomoravsko-vnitrozemská, mám blízkých známých, kteří se usadili v domech a bytech po odsunutých Němcích, a vyšlo mi, že jich mám přes dvacet. Jejich geografické rozptýlení jde po celých hranicích, od Michalovy rodiny v šumavských Kašperských Horách, Pavly na statku na Lounsku a mojí sestry Jany v Tachově, otčíma Pepy na chalupě v Třebenicích u Lovosic (tam, co kdysi jezdíval Goethe za svou Ulrikou), Štěpána v bývalém nevěstinci SS na Šluknovsku, Pavla a Mileny (která má po Němcích ještě navíc byt v Trutnově) na Královédvorsku, Joachima na statku v Krkonoších, rodiny webmastera našeho listu Ondry v Podkrkonoší, Patrika v Adršpachu, Petra s rodinou na Jesenicku, Báry a Ivany na Znojemsku…

Když se tak podívám na mapu, kde všude jsou, kopírují vlastně prvorepublikové pohraniční opevnění. Přitom národnostní složení mých sudetských známých Němce nijak nediskriminuje. Joachim pochází z Hessenska, odkud přijel na rekreaci do Krkonoš, kde se zamiloval a v 90. letech si tu za poctivé peníze zakoupil statek, z něhož byl půl století předtím odsunut jeho dnes už bezejmenný krajan, a na něm založil rodinu, jejíž děti chodí do české školy a mluví oběma jazyky, jako když bičem mrská, Pavel je z česko-německé rodiny a jako takový se v rodné vesnici stal na stará kolena chatařem, když tam zakoupil dům po svém odsunutém strýčkovi, Patrikův tatínek je sudetský Němec z rodiny antifašistů, který se do zrekvírovaného adršpašského statku přiženil po válce sňatkem s volyňskou Češkou, jejíž rodiče tam dostali národní správu, a část Pavliných předků byli německy mluvící Židé.

Z výčtu se vymyká jediný můj sudetský známý, životní láska Martina. Když mě před 20 lety (kdy jsme se viděli naposled) prováděla rodnou Chuchelnou na Hlučínsku, ukazovala mi kraj, kde všechno bylo jinak, nikdo tam nikoho nevyhnal: „Tohle byl kraj, který patřil 160 let k Prusku, a když ho Masaryk v roce 1920 připojil k Československu, museli se všichni obyvatelé povinně přihlásit k Čechům, zatímco Hitler je v roce 1938 nechal automaticky zapsat jako Němce. Nikdo z mých předků se tedy neprovinil osobním přihlášením k nějaké národnosti a nikdo kvůli tomu taky nebyl odsunutý. Akorát ti, kteří se narodili do roku 1945, dodneška berou podporu z Bonnu jako Němci.“ Když Martina, která říkala dědečkovi Jörg a babičce Mariechen, promluvila s předky po jejich, ,nechytal' se ovšem Němec ani Čech. Jediný, kdo by snad poněkud chápal tamní řeč, by byl etnický Polák…

Rodilý Šumavan Michal, který během života opsal kruh na studia do Hradce Králové, s manželkou z druhé strany Sudet (Zlaté Hory na Jesenicku) pak do Českých Budějovic a Veselí nad Lužnicí, až nakonec zakotvil ve farním domku bývalého kašperskohorského varhaníka a hrobníka u 700 let starého kostela svatého Mikuláše (první zaměstnání ke své profesi ředitele školy přejal, druhé ne) deset kilometrů od bavorských hranic, mi vyprávěl: „To jsem si pomoh. Zatímco kašperský Němci byli náckové známí v celém rajchu a bylo to elitní zřídlo SS, u nás v rodném Vimperku Němci v roce ´38 dokonce povstali a táhli na Hitlerovu armádu, která je chtěla zabrat! Národnostní třenice u nás ve Vimperku nebyly, protože v obou zdejších hospodách, české i německé, byl nepsaný zvyk, že člověk bez ohledu na národnost může jít do obou, ale za každé použité slovo z toho druhého jazyka zaplatí pět korun do kasičky. Kdo se chtěl pořádně ožrat, to proto radši neriskoval, protože by se k ránu nedoplatil.“

Psali jsme

Rakušan žijící v ČR: Rakouské rozhodnutí očkovat všechny je rezignace na demokratickou republiku. Stojí za ním korporáty i Německo. Svět Tomáše Koloce

Dnes už v českém pohraničí oddělené hospody pro Němce a Čechy nejsou potřeba, ale možná, že přijdou na řadu hospody pro očkované a neočkované proti covidu. To ovšem jen pokud v nastalém boji zvítězí nadnárodní farmaceuticko-mocenský manšaft, proti němuž už dnes stojí aktivistická hnutí, jako česko-rakousko-německé sdružení ze Šumavy Slunce a svoboda, které (tak, jako to kdysi dělali na Sněžce či Rysech čeští a polští disidenti, kterým totalitní stát z politických důvodů bránil vycestovat) oslavilo Silvestra u hraniční závory mezi českým Dolním Dvořištěm a rakouskou obcí Wullowitz, zatímco z druhé strany stáli rakouští neočkovaní a s nimi solidární očkovaní, na obou stranách pokojně slavili a vyměňovali si příběhy svých nemocných a mrtvých známých, kvůli nimž se rozhodli odolávat těžkému očkovacímu tlaku, který se v Rakousku dokonce stal tlakem generálním (na všechny bez výjimek). Na závěr pak obě strany zazpívaly plnou verzi československé hymny v česko-slovenském a německém znění.

Rakouská hymna se nezpívala a nebude se prý zpívat ani na žádném z dalších setkání, které budou uskutečňovat místní aktivisté z obou stran na všech přechodech, až po ten mezi slovenskými Jarovcemi a rakouským Kittsee. Rakouská hymna prý zazní až době, kdy v Rakousku opět zvítězí demokracie. A tak zatímco sudetoněmecko-krajanští politici budou (nejspíš) schůzovat v Praze a formulovat tam tytéž 77 let staré požadavky, rozdělující naše národy, jedince z těchto národů opět spojí nový boj proti neústavnosti a fašismu. V Českých Velenicích se bude (opět po 84 letech) bojovat za Vídeň. Viel Glück für uns alle!

Vložil: Tomáš Koloc