Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2021

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

MFF Karlovy Vary 2021

MFF Karlovy Vary 2021

Hvězdy, hvězdičky, róby, filmy i všechno kolem

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

S Petrem Uhlem jsme seděli v base s komunisty i Romáky a nikoho nediskriminovali. Sortýrovat lidi je vždy podezřelé. Svět Tomáše Koloce

komentář 05.12.2021
S Petrem Uhlem jsme seděli v base s komunisty i Romáky a nikoho nediskriminovali. Sortýrovat lidi je vždy podezřelé. Svět Tomáše Koloce

Foto: Hans Štembera

Popisek: Petr Uhl (kolem roku 2013)

ROZHOVORY NA OKRAJI Ve středu 1. prosince zemřel Petr Uhl (1941 – 2021). Tentýž den jsem zavolal jeho bývalému spoluvězni a příteli Milanu Danielovi (1946), který byl průkopníkem českého nezávislého tisku už za normalizačního režimu (a právě proto se dostal do vězení) a dnes je komentátorem Časopisu Argument. Pan Daniel si právě balil zavazadla do nemocnice, ale přesto sršel svým obvyklým humorem jako před lety, v roce 2016, kdy jsem ho potkal poprvé. Jemu, člověku, který kdysi strávil čtyři roky vězení za protesty proti režimu v ČSSR okupované SSSR, tehdy náhle zazvonil mobil hlasem slavného sovětského rozhlasového hlasatele Levitana: „Vnimánije, vnimánije!“ Půlka chrudimského autobusového nádraží tenkrát, v době kulminace protiruského diskurzu mainstreamových médií, otočila hlavu po mém respondentovi – a mozek jim začal horečně šrotovat. Čtenáři Krajských listů a jejich mozky – i bránice – mají tutéž možnost dnes…

S Petrem Uhlem jste se seznámili ve vězení. Jak k tomu došlo?

´Neosobně´ jsme se vlastně seznámili dřív, a to prostřednictvím tehdejšího tiskového orgánu Komunistické strany Československa, Rudého práva. O něm i o mně tam totiž v roce 1970 vyšly celostránkové dehonestující články, a já jsem se z toho jeho o Petrovi vlastně dozvěděl. Později jsem se dozvěděl, že jsme měli i stejnou soudkyni, a tak jsme založili její fanklub. Já jsem se od těch členů Hnutí revoluční mládeže, které jsem ve vězení potkal, jmenovitě od pozdějšího ministra životního prostředí Ivana Dejmala a pozdějšího ministra zahraničí Jaroslava Bašty, dozvěděl, že Petr přijde k nám do plzeňské věznice na Borech. Petr se ale na rozdíl ode mě dostal do druhé nápravné, do mírovské věznice, odkud ho nějakou chybou přeřadili k nám, na oddělení zvané přibylák, kde byl ovšem i holič, který stříhal i nás, a tak jsem se dobrovolně přihlásil, že „jsem málo“, abych se k Petrovi dostal. Tam proběhlo naše první osobní setkání.

Za co se dostal do vězení Petr Uhl, vím; za založení trockistického Hnutí revoluční mládeže, které „kritizovalo režim zleva“, že neplní to, díky čemuž si osoboval právo na diktaturu – své závazky k sociálně nejslabším vrstvám. Ale za co jste se tam dostal vy?

Začalo to tak, že jsem si na jaře 1968, kdy mi bylo 22, podal inzerát do Mladého světa, že uděláme klub, který bude dělat nezávislé výzkumy veřejného mínění a pomocí jejich výsledků, které budeme šířit po republice a tím to mínění zpětně ovlivňovat. Poprvé jsme měli schůzku v květnu 1968 u Máchova pomníku na Petříně, který byl tehdy něčím jako je v Londýně Hyde Park, svobodnou burzou názorů. Tam jsme se sešli jen čtyři. Silně nám konkuroval chlapec, co zakládal dvě politické strany, z nichž obě měli haškovský název: jedna se jmenovala „Strana mírného pokroku v mezích normálního lidského chápání“ a druhá „Strana mírného pokroku mimo meze“, v obou byl předsedou, a měl daleko víc zájemců o vstup než než my. Já jsem pak ty naše informace šířil samizdatem, který byl po Palachově sebeupálení v lednu 1969 přejmenován na Plamen bulletin, kde byly i jiné zajímavosti, pro něž nás potom nějaký lidový pozorovatel nahlásil a já jsem šel nejen ze studií žurnalistiky, ale i do basy. Petr s oblibou vyprávěl, že ta poslední kapka, proč mě zavřeli, byl citát ze slovníku sovětské Akademie věd, kde se psalo, že brežněvovi je třeba zkrátit ocas. Brežněv je totiž ruský druh kohouta.

Já jsem Petra Uhla osobně neznal, a jako jeden z mnoha disidentů-politiků, o nichž referoval mainstream 90. let, mě neoslovil. Pak jsem ale četl knihu Prezidentův vězeň na hradě plném bláznů, v níž Vladimír Škutina popisoval Petra Uhla jako svého spoluvězně ze samého počátku normalizace v roce 1969: skoro hluchého rachitického inženýra, který byl jako jeden z mála zavřen ne za to, že chtěl primárně obnovu západní demokracie, ale že se držel západního ideálu sociálního státu a kritizoval tehdejší režim zleva. Od přečtení Škutinovy knihy jsem začal Petra Uhla sledovat. V moři těch, kteří za minulého režimu byli na vrcholu a měli všechno, a dnes na něj plivou, si získal můj nehynoucí respekt tím, že ač byl vůbec nejdéle sedícím normalizačním disidentem (v letech 1969 – 89 strávil ve vězení celkem 9 let!) tvrdě se ohrazoval proti značkování normalizace jako ´totalitního režimu´ (tím podle něj byl Hitlerův nacismus nebo Pol Potův komunismus v Kambodži, ale ne Husákův režim), říkal nahlas, že minulý režim měl své klady (kupříkladu existenci jednotných zemědělských družstev, které sice klopotně, ale samozásobily naši zemi potravinami) a že některé jeho epochy (adresně mluvil o Pražském jaru 1968) nabízely lidem víc demokracie než režim dnešní, a navzdory jednohlasnosti českého politického mainstreamu se postavil za právo většinově ruského Krymu na sebeurčení, jímž bylo připojení k Rusku. Škutinova kniha sice popisovala vaše věznění dostatečně barvitě, ale když někdy poslouchám vaše historky (včetně příběhu Jak jsem sežral půlku koně, který jste nám napsal pro Kulturní noviny) jsou ještě barvitější. Mohl byste popsat, jaké spoluvězně jste tehdy s Petrem Uhlem měli a za co tam byli?

Byli jsme 4 měsíce na jedné cele, kde byl kromě nás plzeňský rozhlasový režisér František Juřička, a Zdenko Koch, ředitel základní školy z Lipníka nad Bečvou, kterému před domem rozkopali ulici, již předtím vyasfaltovali, a on se naštval a u nich v ulici házel do schránek letáky, v nichž prosil lidi, aby v nastávajících volbách ty ... (podstatné jméno vynechám), co to zavinili, nevolili (pozn. aut: za minulého režimu sice existovalo 6 politických stran, ale nekomunisti byli zcela ve vleku zákona o vedoucí úloze KSČ a volby byly fakticky pouze potvrzením tak zvané jednotné kandidátky, která byla jedinou možností, jež se dala volit – či pod hrozbou perzekuce nevolit). Dlouho ho nemohli najít, protože byl navenek docela loajální člen KSČ. Pak tam byl jeden estébák, který si s kolegy počkal na nějakou děvku, kterou více méně znásilnili, a ona aby se jim pomstila, ukradla jim přitom tajný spis, který odevzdala esenbákům, kteří byli tradičně s estébáky na kordy. Pak tam byl ještě jeden estébák z Moravy, co házel při služebních cestách do schránek dopisy, kde haněl práci StB, a když po něm pak pátrali, pátral s gustem s nimi, díky čemuž si mezi námi spoluvězni vysloužil přezdívku HONILISMEMĚ. Dostal 7 let a dnes je již plně rehabilitován.

Jakou jste měli za mřížemi práci – a v případě možnosti i zábavu?

Navlékali jsme na kartony zavíracích špendlíků, norma byla půl druhýho kila za den, za což jsme dostávali 25 korun za den. Petr nás ´na svou víru´ nijak neobracel, ale když se dalo, psal a dával mi číst třeba komentáře k procesu se západoněmeckými teroristy Baaderem a Meinhofovou ze skupiny Frakce Rudé armády. Byl tam s námi generál Prchlík, bývalý náčelník hlavního štábu armády, který prosazoval nezávislost naší armády na Varšavské smlouvě a kritizoval sovětská vojska, že se při odchodu hlavního korpusu své půlmilionové okupační armády loudají. Založili jsme čtenářský kroužek, kde byl on, já a nějaký zloděj a Prchlík nám četl nahlas Švejka. Když jsme chodili na procházky, museli jsme salutovat dozorcům, ale jelikož jsme to dělali ledabyle, nařídili nám, abychom si ze svého středu vybrali jednoho a na tom se naučili, jak se mu má salutovat. Tak jsme vybrali generála Prchlíka, kolem kterého jsme chodili do kruhu a salutovali…

Hezkou vzpomínku mám taky na „převýchovu“, které se nám dostalo v kinosále, jímž kriminál disponoval. Pracně nás rozsadili po celách ob řadu, abychom „se nemohli domlouvat“ a pak nám pustili film Věznice parmská podle Stendhalova románu, kde karbonářští vzbouřenci na cyklostylech rozmnožovali a rozšiřovali letáky, za něž byli potom uvězněni. Pro nás to jednak sranda a jednak úžasné povzbuzení. Převýchova filmem tím ale bohužel skončila.

Kdy jste se z vězení dostali?

Mě pustili skoro o rok dřív v roce 1973, jeho v listopadu 1974. Pamatuji si, že jsem byl jednou u Petra na návštěvě a věšel jsem tam Hance (jak celý disent říká Anně Šabatové) na zeď poličku z nábytku, který dostali po Bartoškovi. Petr mně pak posílal samizdaty, se kterými měl co dělat Jan Tesař, exilový historik z Paříže, a já byl tak neopatrný, a na dráze, kde jsem pracoval, jsem to dával číst spolupracovníkům, z nichž jeden byl konfident StB, takže jsem se dostal znovu do basy. Pak už jsem z disentu odešel. Deprimovalo mne neustálé pronásledování, neviděl jsem žádnou perspektivu pozitivní změny, měl jsem doma malou dcerku. Stáhl jsem se do takové vnitřní emigrace. Paradoxní je, že k tomuto rozhodnutí jsem dospěl na konci roku 1976, v lednu 1977 vznikla Charta. Petrovi jsem se s tím ve stejné době svěřil, přijal to mlčky, ale s pochopením

Kdy jste se poprvé potkali po listopadu 1989?

Když tu byl v Chrudimi s Občanským fórem, zjistili jsme, že přátelství nezmizelo a navázali jsme dřívější kontakty. Petra jsem poznal jako člověka, který byl vždy proti jakékoli diskriminaci lidí, co jsou v nevýhodě. Angažoval se v romské otázce, stejně jako já (k čemuž jsme se více méně dostali tak, že jsme v base poznali Romy jako dobré lidi); s Karlem Holomkem z Brna jsem rozjížděl čtrnáctideník Romano hangos, dokonce po mně chtěl, abych se přestěhoval do Brna. Změna postavení a zejména myšlení RomůPodle mých zkušeností je pár lidí, kteří nemají problém s integrací a jiní, co jim v tom chtějí pomoct, ale někteří to dělají jen jako řemeslo pro výhody a těch je většina. Petr si to nepřipouštěl. Až jsem ho musel obdivovat, jak setřásal všechny ty útoky: „Vem si jich pár domů, a uvidíš…“ Oni ho taky za to měli rádi a když tady v Chrudimi vystupovala Ida Kelarová se svou skupinou romských dětí, přijeli s Ankou a bylo to krásné, jak se k němu měli.

Nebyl fakt, že Petr Uhl nevnímal ten oportunismus některých, kteří pracují s touhle agendou, trochu handicap?

Lze to vnímat jako handicap i požehnání. Petr se samozřejmě se někdy i mýlil, byv o své pravdě přesvědčen. Přestože byl někdy paličatý jako beran, dokázal čestně přiznat i omyl a své názory sám na základě argumentů korigovat. Já jsem zakládal sdružení Most pro lidská práva, který se nejprve zabýval rasismem proti Romům, ale brzy se přeorientoval na cizince. Tehdy do našeho kraje přicházeli hlavně Ukrajinci, ale třeba také Mongolové. Pro nás bylo primární pomoct cizincům, co znamenají pro svou komunitu přínos. Podle mě by se imigrační politika měla profilovat tak, aby sem chodili jen lidi, co mají předpoklady, aby se začlenili do téhle společnosti. To předpokládá dobrou vůli se něco učit, pracovat, a úsilí. Pamatuju se, jak mně Petr v době migrační krize ukazoval, že má merkelovskou placku WIR SCHAFFEN DAS, a ptal se mě, zda rozumím. Nekomentoval jsem to, přestože můj názor byl tehdy už jiný – věděl jsem, že mnozí to nezvládnou, přišli jen proto, aby si v lepším případě vydělali peníze a zase odejdou. O integraci stál málokdo. Petr ale vždycky, i v soukromí. Naše cesty se mou vinou, které budu už provždy litovat, na čas rozešly. Petr mne však přesto ze života neškrtl a zůstal více než půl století mým nejbližším kamarádem. Bratrem volbou.

 

Vložil: Tomáš Koloc