Tak jako jazyk stále naráží na ulomený zub, tak já se vracím k svýmu nádraží… se vzteklým seniorem bez respirátoru. Život v lockdownu, den osmnáctý

Foto: René Flášar (stejně jako ostatní snímky v článku)

Popisek: Slunečné ráno z kabiny vlaku

V nadcházející neděli měl původně končit lockdown, už je ale nad slunce jasné, že tomu tak nebude. Možná nás čeká menší uvolnění osobního pohybu po okrese, na cestování po republice, na větší nakupování nebo návštěvy restaurací ale zatím můžeme stále zapomenout. Minimálně do Velikonoc nás tak čekají stejně náročné dny jako dosud. Vlastně možná ještě víc. Psychická odolnost lidí zvládat současná tvrdá opatření postupně klesá, stále častější jsou stresové situace v rodinách i na pracovištích.

Dnešní nepravidelný deník z lockdownu ale začnu souhrnnou odpovědí na několik zpráv, které mi přišly po zveřejnění prvních dílů deníku, že si nevážím lidských životů a nabádám čtenáře k nerespektování vyhlášených vládních opatření. Jedna ze čtenářek mi dokonce na Facebooku pohrozila trestním oznámením.

Vážené čtenářky a čtenáři, nepatřím ani do jedné skupiny rozdělené společnosti. Nechci a nehodlám zpochybňovat nebezpečnost Covidu 19, neboť nejsem odborník a snažím se věřit těm, kteří tomu rozumí, takže na žádné demonstraci proti vládním opatřením mě určitě neuvidíte. Na druhou stranu nemůžu souhlasit se vším, co je nám nařizováno. Například nechápu, jak zvýším riziko nákazy covidem, když si chci v obchodě koupit ponožky nebo sešit na psaní či pro děti omalovánky. Všechny tyto položky (a mnohé další) neprojdou pokladnou, protože obchody je nesmí prodávat. Opravdu nechápu proč. A vysvětlení, že jsou tak chráněni malí obchodníci, kteří museli své podniky zavřít, mi přijde více než úsměvné. 

Smutný stav našich lesů

Do lesů nesmíme, sejdeme se všichni v parku

Podobně nechápu nařízení pohybu při vycházkách či sportování pouze v rámci katastru své obce. Lesy v okolí měst jsou prázdné a všichni sportovci, vycházkáři a venčitelé psů se scházejí v městských parcích, kde je pak o víkendech doslova hlava na hlavě. Myslím, že pustit lidi, alespoň omezeně, do lesů by bylo logičtější, než je uzavřít a tím pádem shromáždit na několika přístupných místech.

Toliko prozatím k mému osobnímu přístupu k lockdownu. A nyní se pokusím objektivně svýma očima podívat na několik uplynulých dní. Při snídani koncem minulého týdne se mi ulomil kus stoličky. Zavolal jsem tedy svému zubnímu lékaři a chtěl se objednat na opravu zubu, abych se nekousal trčícím pahýlem neustále do jazyku. Jenže ouha. Můj zubař ordinuje pouze jednou týdně, a to jen v pondělí dopoledne a objednávky má až do května zcela zaplněné. K ošetření požaduje navíc negativní covidový test. Zkusil jsem tedy pohotovost, tady byli mnohem vstřícnější, ale oba pokusy o zdejší ošetření jsem vzdal. Čekárna byla v obou dnech, kdy jsem pohotovost v nemocnici v Českých Budějovicích navštívil, doslova narvaná k prasknutí. Čekat několik hodin na ošetření jsem vážně psychicky nezvládl. Nejspíš mají i ostatní lidé podobné problémy se svými zubaři jako já. Tak doufám, že pahýl se časem zaoblí sám a zub vydrží čekat na květnové ošetření.

Doma si lezeme na nervy

Právě takovéto zážitky, jakož i dlouhodobé uzavření lidí ve svých domácnostech, kdy si už všichni navzájem lezou takříkajíc na nervy, je důvodem, proč přibývá domácího násilí a depresí. Kamarádka už proto raději ´utíká´ z domova na chatu, aby nemusela sdílet domácnost se svými dvěma syny ve věku puberty. Jejich vzájemné vztahy se během několika posledních týdnů natolik vyostřily, že raději zvolila tuto formu soužití. Pro obě strany je to prý bezpečnější.

Abych ale nehovořil jen o druhých, podobnou situaci, máme i u nás doma. Soužití se dvěma syny ve věku 17 a 19 let, kdy jsme, s výjimkou mých pracovních cest, neustále spolu, je stále náročnější. Sebemenší hloupost, jako třeba spor o to, kdo umyje nádobí nebo vyvenčí psa, končí hádkou. Venčení psa se tak většinou ujímám sám, hodina procházky v lese je totiž nakonec tou nejlepší relaxací.

Opuštěné berounské nádraží

Z vlaku v poutech

V neděli mi konečně skončila nucená dovolená a já se tak po dvou týdnech dostal do práce. Musím říct, že nikdy v životě jsem se do ní netěšil tolik, jako tentokrát. Dvanáctihodinová směna na vlaku, mojí současnou druhou profesí je totiž průvodčí u soukromého vlakového dopravce, mi dokonale pročistila hlavu a dala odpočinout od rodinných trampot. Cestujících na spojích mnoho nejezdí, z čehož je znát, že většina lidí vládní nařízení respektuje. Lidé jsou vcelku vstřícní i k nošení respirátorů, i když občas se najde protestující osoba. Takovou je pak nutné upozornit, že pokud si roušku nenasadí, může být vyloučena z přepravy. Na většinu tato informace stačí. Kolegyně už ale musela na agresivního seniora, tedy na člověka z nejvíce ohrožené skupiny obyvatel, volat policejní hlídku. Nejenže si odmítal nasadit respirátor, ale začal napadat i posádku vlaku a následně i strážce zákona. Z vlaku musel být vyveden za použití donucovacích prostředků a v želízkách. Nejspíš i na jeho chování se projevil stres ze současné situace, k vyjádření své nespokojenosti ale zvolil tu nejméně vhodnou formu.

Poučíme se z covidu?

Závěrem se pokusím o trochu optimističtější řádky. Vždy, když se toulám se psem lesem, srdce mi chce plakat nad stavem našich lesů a přírody vůbec. Proto chci věřit nadějným slovům paní doktorky a zakladatelky hospicové péče Marii Svatošové, která v pořadu Českého rozhlasu Plus vyjádřila naději, že současná situace kolem Covidu 19 povede nakonec ke zlepšení vztahů mezi lidmi, k uvědomění si skutečných hodnot a větší pokoře lidí vůči přírodě a Bohu. Chci věřit, že její slova budou pravdivá.

A zapomenout nesmíme ani na písničku. Dnes jedna od Tomáše Kluse. Hezké a pokud možno klidné dny, přátelé!

Vložil: René Flášar