Na Šumavu se po dvaatřiceti letech vrátili vojáci se samopaly. Život v lockdownu, den šestý

Foto: René Flášar (stejně jako ostatní snímky v článku)

Popisek: Nádraží Černý Kříž zeje prázdnotou

Pomalu máme za sebou první týden lockdownu. Tedy ne úplného, jak by si přála většina odborníků a část občanů, přiznávám, včetně mě, protože dokud nezavřeme i velké fabriky, nemají současná opatření žádný smysl. Lidé si pomalu zvykají na zavedená opatření a začínají je i chápat. Policie zpřísnila opatření, přestupky už neřeší jen domluvou, ale i pokutami. Na Šumavu se po dvaatřiceti letech vrátili ozbrojenci, aby střežili zdejší prostor před výletníky.

Ve čtvrtek ohlásila policie, že končí s domluvami a začne při vážných porušeních pokutovat ´nezbedné´ občany. Na hranicích okresů se tvoří čím dál větší fronty vozidel, kontroly už probíhají nejen v dopravních špičkách, ale namátkově v průběhu celého dne.

Zde je tedy pravý čas vysvětlit si, kdy můžeme autem cestovat mimo okres. Podle nařízení vlády je to možné pouze v případech, kdy jedeme za neodkladným jednáním na úřady, pomoci nemocným příbuzným nebo do zaměstnání. Při posledně zmiňované možnosti je potřeba mít potvrzení od zaměstnavatele, že dojíždíme pracovně mimo svůj okres, v ostatních případech stačí čestné prohlášení. Ale pozor, i toto si mohou strážci zákona ověřit, třeba telefonátem do bydliště nemocné osoby, kterou jedeme navštívit. Nedělají to často, ale několik takových případů bylo zaznamenáno.

Policie hlídá Hlavní nádraží v Praze

Jak je to s cestováním po okrese

Největší nejasnosti ale budí rozhodnutí, že je možné cestovat libovolně po okrese, ale pouze za účelem nákupu nebo opět nezbytného vyřizování úředních či osobních záležitostí. Pozor, mezi ně nepatří návštěva přítelkyně či přítele v sousední obci. V praxi je tak tato situace paradoxní, protože pokud nasednete do auta či vlaku, můžete po okrese jet bez omezení, pokud ale z dopravního prostředku vystoupíte, může to být jen za účelem nákupu či návštěvy úřadu nebo nemocné osoby. Na vycházku či za sportem můžete vyrazit pouze v katastru své obce. Tady je potřeba připomenout, že katastr obce není území od cedule k ceduli, ale většinou i část okolních lesů a polí. Předtím, než se tedy někam vydáte, je dobré se podívat do map a zjistit, kam až sahá katastr vaší obce. Může to být les za vsí, ale také pouze úzký pruh cesty vedoucí k blízké silnici.

Nutno ale říci, že při kontrole sportovců a venčitelů psů nejsou policisté při kontrolách tolik přísní. Nejspíš sami chápou, že je lepší se vydat se čtyřnohým miláčkem do prázdného lesa, než se všichni sejít v městském parku.

V pátek se rozhoduji vyzkoušet, jak funguje cestování vlakem. Všem, kteří mě kritizují, že si hraji na hrdinu a dávám špatný příklad ostatním občanům, jak nedodržovat pravidla vládního nařízení, si dovoluji tímto sdělit, že v rámci výkonu svého povolání mám vystavené potvrzení o možnosti cestovat i mimo svůj okres a kraj. Opravdu mi jde jen o zmapování situace a případné upozornění na nelogičnost některých opatření.

Prázdná hala pražského Hlavního nádraží

Poloprázdný rychlík

V Českých Budějovicích nasedám na rychlík Vltava s odjezdem v 10.08 a mířím do Prahy. Vlak je poloprázdný. Pracující jsou již ve svých zaměstnáních, a tak tímto vlakem opravdu cestují nejspíš jen lidé, kteří přesun nutně potřebují. Takzvané baťůžkáře nepotkávám vůbec. Horší je to s dodržováním používání respirátorů. Pokud sedí lidé v kupé sami, většinou je nasazené nemají. Zde se ale dovolím jich zastat, ani já nevidím důvod, proč bych měl sedět v prázdném kupé s nasazeným respirátorem, který v danou chvíli nikoho nechrání, jen mi zhoršuje dýchání. V kupé, kde sedí více lidí pohromadě, jsou lidé ale solidární a mají respirátory nasazené.

Po cestě do Prahy neprochází vlakem žádná policejní hlídka, nařízení kontroluje jen průvodčí. Na Hlavním nádraží vystupuje z vlaku odhadem kolem dvaceti cestujících. Když se některých ptám, kam cestují, většinou mi nechtějí odpovědět, postarší paní s vozíčkem mi sděluje, že jede navštívit nemocnou sestru do Kolína.

Samotné pražské Hlavní nádraží je poloprázdné, stále se zde však pohybuje více lidí, než tomu bylo při jarním lockdownu. Občerstvení fungují přes okénka, nakoupit si můžete v místní Bille, ostatní obchody jsou většinou zavřené. Zaujme mě ale paní, která při procházení horní halou nádraží se zastaví v jejím středu a všem lidem popřeje hodně zdraví a štěstí. Pak opět vezme svoji tašku a pokračuje směrem ven z nádraží.

Jak konzumovat jídlo ve vlaku

Zpět do Budějovic se vracím rychlíkem s odjezdem před půl druhou odpoledne. Nutno říci, že do tohoto vlaku nastupuje mnohem větší množství lidí, odhadl bych to tak na stovku. Většina cestujících ale vystupuje v Benešově, nejspíš se tak vrací ze svých kanceláří.

Obecně hodně lidí ve vlaku nechce mít nasazený respirátor a odvolává se na to, že po dobu konzumace potravin jej používat nemusí. Toto je ale pravda jen částečně. Podle vyjádření od dopravců a ministerstva dopravy, které jsem si nechal zaslat, je ve vlaku sice povolena konzumace potravin, ale pouze na nezbytně dlouhou dobu. „V praxi to znamená, že cestující si může respirátor sundat pouze na moment, kdy pije nebo si chce kousnout do jídla, jídlo přežvýkávat v ústech už ale musí opět s respirátorem na ústech,“ objasňuje Tomáš Vrba, koordinátor zákaznické péče společnosti Arriva. A stejně hovoří i výklad ministerstva dopravy. „Konzumovat je možné jen po nezbytně nutnou dobu, tedy respirátor sundat, kousnout, respirátor nasadit a pak jíst.“ Za dobu nezbytně nutnou je všeobecně považována doba deseti minut. Domněnka, že nasazení respirátoru obejdu několikahodinovou postupnou konzumací nakrájené zeleniny nebo chipsů je tak zcela mylné. V době nouzového stavu navíc není možné ve vlaku požívat žádné alkoholické nápoje, tedy ani pivo.

Po příjezdu na budějovické nádraží se dnes poprvé potkávám s policejní hlídkou. Muž a žena jsou v civilu, jen s páskou Policie přes rukáv. Kontrolují především nasazené roušky, k zevrubnější kontrole si vybírají asi třicátníka s batohem na zádech.

Prázdný vlak na Šumavu

Na Šumavě prázdno, jen policie a armáda

V sobotu se vydávám vlakem soukromé společnosti GW Train Regio na Šumavu, konkrétně do Černého Kříže. Zde musím opět vysvětlit, že i tuto cestu mám povolenou. Starám se totiž o zdejší nádraží, kde zajišťuji úklid a provoz kiosku. Pro uklidnění přísnější části veřejnosti, přestože zde stále platím nájem, je kiosek v době lockdownu uzavřený. Uklidit je ale potřeba. Na starost mám nejen nádraží v Černém Kříži, ale i zastávky Pěkná a Ovesná.

Ve vlaku se mnou cestuje asi šest lidí, většina vystupuje v Českém Krumlově, do Černého Kříže dováží malá souprava, běžně zde o sobotách jezdí velké soupravy, které jsou plné doslova k prasknutí, dva cestující. Jeden přestupuje do vlaku na Volary, další pokračuje do Nového Údolí.

Během hodiny, co čekám na zpáteční spoj, zametu nádraží, uklidím odpadkové koše, nasypu ptáčkům do krmítka a nakrmím tři černé kočky, které zde žijí už několik let. Během této doby nepotkávám žádného turistu, ani kontrolu. Od strojvedoucího vlaku se pak ale dozvídám, že v Novém Údolí byla několikrát policie a v pátek zahlédl i ozbrojenou hlídku tvořenou policistou a vojákem se zbraní. „Nevěřil jsem, že dvaatřicet let po revoluci něco podobného na Šumavě ještě uvidím, ta doba se vrací,“ říká s mírně ironickým nádechem.

Jedna ze tří černých koček, které žijí na nádraží v Černém Kříži a jsou odkázány s krmením na autora tohoto článku

Pomůže jen tvrdý lockdown

Do Českých Budějovic pak vezeme celkem šest cestujících, kteří nastupují postupně po cestě. Je tedy zřejmé, že většina lidí se snaží nařízená opatření dodržovat. Mezitím ale v rádiu poslouchám rozhovor s předsedou lékařské komory panem Kubkem, který označuje současný lockdown za nedostatečný a vyzývá vládu k totálnímu uzavření společnosti, tedy k tomu, že zavřené by měly být i velké podniky a továrny. „Bez tohoto opatření nebude mít současný lockdown žádný smysl, největší šíření nákazy probíhá právě v těchto velkých podnicích. Pokud je neuzavřeme, bude se stav stále zhoršovat,“ říká Milan Kubek.

Turisté nechodí. Je poledne a nikde ani noha

Jeho slova mi pak následně večer potvrzuje kamarád, který pracuje v jednom z velkých budějovických podniků, když mi telefonuje, že už čtvrtý den leží v horečkách a zimnici a jeho stav se nijak nelepší. „Dlouhou dobu jsme do práce chodili i s jasnými příznaky Covidu 19, vedení nechtělo, aby se výroba zastavila,“ říká mi po telefonu kamarád, jemuž bylo teprve nedávno dvacet let.

A na závěr opět jedna písnička… „Změny bývají málokdy veselé…“

Vložil: René Flášar