Jak komunisté umučili Jirku Ganse: Malá vzpomínka na jednu zapomenutou oběť. A má ´špiónská léta´ v reálném socialismu

Foto: René Flášar

Popisek: Zmařený život Jiřího Ganse uctili jeho kamarádi ze Smetanky pamětní deskou na domě, kde bydlel

V uplynulých dnech mne nesmírně potěšila vzpomínka na Jirku Ganse, velkého podivína, ale i bohéma, fanouška všeho západního, zejména amerického, která vyšla na iDnes.cz. Autor článku Petr Kubát mi tak připomněl jednu etapu mého života, kterou jsem prožil na studiích v Českých Budějovicích. Tam jsem se také s Jiřím seznámil při jednom z dost nevázaných večírků, na kterých se hrála ona tehdy tak ´závadná´ zápaďácká hudba. Jirka Gans, to byla zvláštní českobudějovická postavička, svérázný člověk, a tak trochu podivín, který dokázal jako zázrakem vyčarovat odkudsi z rukávu nejnovější elpíčka The Beatles, The Superemes, Bee Gees, Chubbyho Checkera, The Rolling Stones nebo Raye Charlese. A to byla tehdy hodně velká vzácnost.

Jiří Gans zemřel právě před 30 lety, 16. ledna 1990. Na jeho smrti se podepsalo hlavně utrpení a mučení, které musel podstoupit během devítiletého věznění v komunistickém kriminále za údajnou protistátní činnost a spolupráci s cizími rozvědkami. Je jednou z mnoha pozapomenutých obětí, které má tehdejší režim na svědomí. V čem spočívala ona údajná protistátní činnost a špionáž? Pouze v tom, že jako obrovský fanda jazzu, ale i tehdy démonizovaného rocku či twistu, pořádal hudební večírky, na nichž se tahle ´podřadná´ západní kultura prezentovala.

Kus Ameriky v Budějicích

Za touhle fascinující muzikou v době, kdy kolem nás zněly především budovatelské písně, dechovka a sem tam i nějaký ten český pokus o rock, se tehdy táhly zástupy fanoušků a mezi nimi i já. Jirka totiž v Českých Budějovicích založil už v roce 1964 Klub přátel americké hudby. V té době jsem dostal během studia nabídku ujmout se funkce barmana a zároveň dramaturga českobudějovického Klubu mládeže, který tehdá fungoval tak trochu pod hlavičkou SSM a vedl jej právě Jirka Gans. Samozřejmě, že jsem po tom skočil bez váhání, protože jako študentovi se mi hodila každá koruna. Jiří byl skutečně rázovitou postavičkou a vzpomínám si i na jedno z našich prvních setkání, kdy jsem jej viděl bezradně postávat v nočním dešti pod Černou věží. Zatáhl jsem ho do hotelu Slunce, jehož restaurace byla ještě otevřená a do zavíračky jsme tam diskutovali o muzice.

Tajnou policii provokoval nejen jeho zjev, ale především záliba v zahraniční hudbě a poezii. Foto archiv

Elpíčka přímo od zdroje

Jednoho večera mne Jirka také seznámil se svým dodavatelem oněch převzácných elpíček, jímž nebyl nikdo jiný než kulturní atašé Velvyslanectví spojených států amerických, Robert Bolton Warner. Když jsem teď psal tuhle vzpomínku, našel jsem dokonce ještě jeho vizitku, kterou jsem tehdy od něj dostal a uchovával ji jako oko v hlavě. Protože jsem z Budějic jezdil velmi často do svého rodného města Prahy za nemocnou matkou, stal jsem se tak trochu i poslíčkem a vyzvedával gramodesky i různé americké časopisy na americké ambasádě a vozil je do Budějic.

Vstříc nám tehdy velmi vycházel i Jaromír Schel, který se později stal ředitelem českobudějovického Kulturního domu. Hudební produkce jsme většinou dělali právě v Klubu mladých, ale jako majitel jednoho z prvních cívkových magnetofonů jsem si samozřejmě po večerech v klubu přehrál většinu tehdejších hitů na pásky a provozoval hudební večírky i na koleji své alma mater, Vysoké školy zemědělské.

Pod dohledem StB

Jiří Gans byl tehdy takovým typickým představitelem hudebního undergroundu. Nezajímala ho politika, nestýkal se s tehdejšími disidentskými kruhy, žil zkrátka jen pro tu svoji muziku a chtěl jí nabídnout co nejvíce lidem. Samozřejmě, že jeho styky s americkými diplomaty neušly pozornosti tehdejší StB, a tak na něj byl veden tzv. pozorovací svazek, to znamená, že byl pod dozorem estébáků a později i kontrarozvědky. To proto, že americký atašé Warner byl prý mimochodem i důstojníkem americké CIA. Ostatně podobný pozorovací svazek jsem objevil po revoluci ve spisech StB i na moji maličkost.

Americký atašé byl skutečným špionem

Tady se autor článku na iDnes poněkud mýlí, když píše, že informace o Warnerově příslušnosti k CIA byla uměle zmanipulována a „byla dezinformací vytvořenou ve Východním Německu.“ Později jsem si totiž trochu zapátral a zjistil, že Warner skutečně pro americké výzvědné služby pracoval jako vysoký důstojník a po Pražském jaru a jeho tvrdém potlačení v roce 1968 dokonce obdržel Medaili za zásluhy od United States Army Intelligence Agency (USAIA), tedy výzvědné služby americké armády, za záslužné služby v Československu.

Zcela vykonstruované obvinění

Jirka Gans stál ostatně také u zrodu mojí žurnalistické kariéry, kdy jsme tehdy spolu s Honzou Bauerem, v současnosti naším nejplodnějším autorem stovek historických románů a dokumentů, a dalšími parťáky, založili studentský časopis Dialog. Tam jsem psal své první články a básně a publikoval i tehdy svou neumělou angličtinou i první překlady textů Beatles. Jejich skladby jsem si pouštěl kousek po kousku na svém magneťáku a poctivě, slovo po slovu, opisoval text a překládal. Jo, zlatej internet, co máme dneska. Ale zpátky k Jiřímu. Tehdejší StB jej v pozdějším obvinění vinila z toho, že nejen šířil západní propagandu a podvracel socialistické zřízení, ale dokonce prý prováděl špionážní činnost ve prospěch cizí mocnosti. Ta měla spočívat v tom, že pozoroval tehdejší vojenské letiště v Plané u Českých Budějovic a hlásil na Západ například přesuny vojenské techniky.

Špion slepý jak patrona

Směšnost tohoto obvinění spočívala v tom, že Jirka byl slepý jako patrona a když jsme spolu seděli například v českobudějovické vinárně U zlatého hroznu, nerozeznal na metr, zda je ve sklenici červené nebo bílé víno. Jeho megadioptrické brýle připomínaly spíše dalekohledy a představa, že by měl někde u letiště, ze vzdálenosti několika stovek metrů počítat letadla nebo vojenské náklaďáky je víc než srandovní. Nicméně, sranda už to vůbec nebyla, když v procesu, který s Jiřím proběhl později, počátkem roku 1977, pro něj tehdejší prokurátor Ladislav Kozel požadoval trest smrti. Nakonec dostal za trestné činy vyzvědačství a hanobení státu i světové socialistické soustavy ´jen´ 15 let natvrdo ve vězení s nejtvrdší ostrahou. Já už tehdy v Budějicích dávno nebyl, pracoval jsem od roku 1968 v Praze, a možná tak procesu unikl.

Patnáct let 'na tvrdo' Jiřího zlomilo a nikdy se už nedokázal vrátit do normálního života. Foto archiv

Vězení z něj udělalo trosku

O poslední etapě Gansova života jsem se pak dozvěděl už jen z doslechu. Ve vězení si musel vytrpět nemalou šikanu od dozorců a jeho zdraví tam dostalo zabrat. V roce 1985 sepsalo čtrnáct představitelů disentu petici za Gansovo propuštění, adresovanou tehdejšímu generálnímu prokurátorovi. Z vězení totiž unikly informace, že Gans je na pokraji smrti. Petice se objevila v exilových Listech, informovala o ní i Svobodná Evropa.

V září stejného roku byl pak Gans na základě amnestie prezidenta republiky Gustáva Husáka propuštěn. Jak jsem se později dozvěděl, už to nebyl vůbec ten starý Jirka. Z kriminálu se vrátila zlomená troska, která nedokázala vůbec komunikovat se svým okolím. Nikoho nepoznával, neuměl souvisle mluvit a skončil v léčebně Hrudkov u Vyššího Brodu. Později jej přesunuli do domova důchodců ve Chvalkově. Rehabilitace se nedočkal, ta plná přišla až posmrtně, v roce 1992.

Vložil: Pavel Přeučil