Třikrát projela kolem, než zastavila a řekla, prosím vás, neurazíte se, když vám něco dám? Komentář Štěpána Chába
komentář
30.12.2019
Foto: Facebook
Popisek: Vyhazovat věco do popelnice jen v krajním případě. Přemýšlet o tom, jestli se dá něco ještě využít, dává prostě smysl
„Nepotřebné, ale stále funkční věci už nemusí Jihočeši vyhazovat do popelnic. Šestnáct měst a obcí, mezi kterými je třináctitisícový Český Krumlov i Chelčice na Strakonicku s necelými 500 obyvateli, pořídilo takzvaná re-use centra,“ tak uvádí nový projekt jihočeských měst Český rozhlas. O co v projektu jde? Města si pořídila s podporou kraje mobilní buňky, do nichž mohou lidé vozit věci, které už nevyužijí a skončily by v popelnici, ale které se mohou hodit někomu jinému. Fajn přístup k ekologii a celkově k udržitelnosti.
Kdybych byl despota ve funkci, uzákoním podobné buňky povinně v každé vsi a v každém městě, jen s tím rozdílem, že bych zakázal prostor uzamykat a moci jít něco odevzdat nebo si vzít pouze po domluvě s úřední osobou. Jihočeská centra budou totiž zamčená a prohlédnout si ‘zboží‘ bude moci člověk jen po telefonické domluvě. Což odradí mnoho těch, kteří by do centra něco dali, nebo by si z něho rádi něco vybrali. Kontakt s úředníkem není každému milý a příjemný.
Knihovna v zastávce
V naší vsi je velká zděná autobusová zastávka. Prostor velký natolik, že by se v něm daly pořádat býčí zápasy. Náš starosta, inteligentní to muž, nenásledoval trendu ostatních vsí a nenechal zastávku nahradit malým skleněným a hlavně nevkusným útvarem, kterému z nouze také musíme říkat zastávka. Naopak, nechal zastávku opravit, vymalovat a do jejích útrob, namísto býků, nechal instalovat knihovnu. A tak máme zastávku plnou knih. Knihovna už tam stojí přes rok, nikdo ji nezamyká a přesto nevznikl chaos, nikdo knihy nerozhazuje, neničí, nepodpaluje. Chodíme si tam s místními a knihy, které už doma chytají jen prach, přesouváme na zastávku a zároveň si vybíráme knihy nové, které chytaly prach u někoho dalšího. Funguje to. Stejně tak by fungovaly i buňky s nepotřebnými, ale použitelnými věcmi. Proč zamykat? Že by tam někdo něco ukradl?
Rozpaky
Na podzim kolem našeho domu projela stříbrná Oktávka. Za deset minut jela opačným směrem, paní za volantem na nás mile zamávala a jela dál. Za dalších deset minut jela zpátky, zastavila, vystoupila a nesměle řekla: „Omlouvám se za vyrušení. Mám tady takovou delikátní záležitost, doufám, že se neurazíte, zbyly mi po dětech nějaké věci a hračky a je mi to líto vyhodit. Že bych vám to tady nechala, když se neurazíte, vidím, že máte děti, třeba to využijete.“ Bylo vidět, že je na rozpacích. Po ujištění, že věci s nadšením uvítáme, s úsměvem z auta vyskládala několik beden a vyloženě šťastná odjela.
Ty rozpaky byly vlastně fascinující. Paní, co nám věci dovezla, se cítila nepatřičně. Dvakrát kolem nás projela, než se odhodlala zastavit a hračky s oblečením poslat zase do oběhu. Proč ty rozpaky? Snad jsme si odvykli být tak nějak spolu, trh nás naučil, že máme být bohatí, nebo spíše bohatství s umem národního umělce předstírat, aby se neřeklo. A přesto, nám udělaly bedny s oblečením velkou radost, děti se vrhly na hračky, a paní, co nás obdarovala, odjela šťastná s vědomím toho, že nevyhodila věci, které se dají ještě použít. Výborný způsob ekologie a udržitelnosti.
Nevyhazuj to
Na internetu je web se jménem Nevyhazuj to. Lidé tam už leta nabízejí věci zdarma. Cokoliv, co se dá ještě použít. Vše zdarma, nebo za odvoz. Platidlo se, pravda, ujalo. Když si od někoho něco berete, dáte mu čokoládu. Symbolická cena určená spíše ku potěše a jako vyjádření jistého poděkování za to, že v tom jedeme spolu. Většinou jsou tam drobnosti, ale najdou se i poklady. Web žije, denně tam lidé přidají i desítky nových věcí. Což má smysl. Jsme v tom totiž spolu. Neustále.
Vložil: Štěpán Cháb