Zabila ji válka a muzeum jí chce dát i jméno a příběh… Podívejte, jak vypadala markytánka ze 17. století

O více než ročním obléhání Tábora v letech 1620 - 1621

Vojenské město Tábor založili, jak každý ví již ze školy, roku 1420 husité. Husité zde vytvořili centrum husitského hnutí. Společenství, řídící se Božím zákonem, odevzdávalo svůj majetek do společného vlastnictví. Tábor neuznával nadřazenost krále, byl samostatnou politickou veličinou. Roku 1437 se stal královským městem. Tábor kapituloval až roku 1452 před zemským správcem Jiřím z Poděbrad. Klidný konec 15. století umožnil městu nebývalý rozvoj, to se ale změnilo v době třicetileté války, jejíž první dějství se psalo právě v Čechách. Tábor, jehož většina obyvatel ´přijímala podobojí´, se v roce 1618 přidal k povstání vedenému nekatolickou šlechtou, tak zvaných ´stavů´.  Osudná bitva na Bílé hoře však ještě neznamenala porážku všech vojsk na straně stavů v Čechách. Po 8. listopadu zůstaly v rukou vojenských posádek českých stavů, Fridricha Falckého a jejich spojenců mnohé pevnosti (jmenovitě Orlík, Cheb, Loket, Třeboň, Jindřichův Hradec, Zvíkov, Plzeň, Karlův Týn a právě Tábor).

Historii ročního obléhání Tábora popsal ve své diplomové práci Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy Mgr. Jan Šmejkal. A jeho dílo se čte jak dobrodružný román. Dovolíme si zde z něj proto úryvky citovat. Na vysvětlenou - v roce 1620 Tábor oblehlo císařské vojsko, kterému velel španělský generál Baltasar Marradas. Město dlouho statečně vzdorovalo, až v listopadu roku 1621 se táborští vzdali - což mimo jiné postihy znamenalo také nucené přijetí katolické víry.

„Strategická pozice města a dostatečná vojenská posádka složená z Frenckových oddílů zároveň vzbudila i jistou důvěru mezi „osobami rytířského" stavu, které v Táboře v této době vyhledaly úkryt. Společně s měšťany je jich v pramenech zmíněn větší počet, zhruba osmdesát osob rytířského stavu, které také později nesly část nákladů na obranu města. Jejich jména jsou dnes bohužel jen těžko zjistitelná, neboť je historické prameny městské provenience neuvádějí. V květnu 1621 zahájili císařští další, nyní už vážně míněné, vojenské akce. Před podniknutím prvního útoku bylo město nejdříve vyzváno, aby nekladlo odpor a bez prodlení se vzdalo. Odpověď Tábora byla negativní a zdá se, že obléhaní dokonce na uvítanou podnikli proti na zteč nastupujícím Marradasovým mužům prudký výpad. Ten shledal situaci nevhodnou k dalším pokusům získat město bez boje výhrůžkami nebo za úplatu, uzavřel silnice k městu a zároveň požádal o posily. Výzva ke kapitulaci byla opakována ještě víckrát, don Marradas nehodlal hnát své vojáky proti kvalitním hradbám zbytečně a zvětšovat tak své ztráty.

27. července 1621 velitel císařských Don Baltazar Marradas táborským poslal vzletný dopis, kterým chtěl „vysoce urozené pány, urozené a také slovutné a statečné a opatrné, zvláště příznivé milé pány a dobré přátele " přesvědčit, aby zanechali dalšího odporu. Táborští se ovšem ani po takovém naléhání nevzdali a nepřistoupili na nabízené podmínky kapitulace. Na konci července 1621 Marradasovi (na snímku) přišel na pomoc Lichtenštejnský pluk vedený Plukovníkem Jindřichem de la Saga, přezdívaným Paradys. Nové posily se však proti úporné obraně města neprosadily. Jejich velitel sám byl zraněn. Při pokusu obhlédnout opevnění města se příliš přiblížil k hradbám a nečekaná rána z muškety mu způsobila zranění tváře a pronikla až k nosu. Nechal se tehdy slyšet, že obléhání Tábora bude díky pečlivé přípravě obránců a jejich odvaze a úsilí velmi dlouhé a náročné. Marradase před Táborem mezitím posílily další oddíly, tentokrát od Albrechta z Valdštejna. Císařští se několikrát pokusili pomocí dělostřelby prolomit hradby a zároveň vysílali k hradbám vojáky ke šturmu, ale vždy bez úspěchu. Posádka s pomocí měšťanů průlom většinou rychle zatarasila a císařské zahnala zpět. Ztráty císařských je možné odhadnout jen velmi přibližně na několik stovek padlých, u posádky Tábora se nelze bohužel v odhadu opřít o žádný údaj v pramenech.

Tři lidé vyhození z oken Pražského hradu, tak zvaná pražská defenestrace. Tak začal nejkrvavější konflikt, jaký Evropa do té doby zažila. ČT natočila ke 400. výročí výpravný film, z něhož zde pro dokreslení dobové atmosféry publikujeme pár snímků, foto ČT.

K urputnému boji obránce města, obzvláště měšťany a uprchlé šlechtice, motivovalo také hrůzné divadlo, jež se v této době odehrálo na Staroměstském náměstí v Praze a při němž byli popraveni čelní představitelé stavovské opozice. V ostatních částech Čech vládl celkem klid, Tábor jako místo prudkých bojů působil poněkud osamoceně. Císařským se podařilo během léta 1621 shromáždit dostatečné síly, které měly město srazit na kolena. Podle Pavla Skály ze Zhoře Marradas po celou dobu nepřestával na Tábor naléhat, aby se urychleně vzdal. Táborští mu však odpovídali emotivními prohlášeními: „...že chtějí jí (tj. pevnost pozn. autora) do poslední krůpěje krve bránití, anobrž nežli by ji poddali, že raději sami město zapálí a spolu s ním shoří na popel!“

Bůh s námi - od defenestrace k Bílé hoře, foto ČT

Čas hrál ovšem proti obléhaným. V říjnu táborští vypravili posla s listem k hraběti Mansfeldovi, v kterém líčili svou špatnou zásobovací situaci. Ve městě se nedostávalo jak munice, tak i proviantu a ranhojičských potřeb. Psaní obsahovalo zároveň výzvu k pohotové Pomoci, jinak se Tábor neudrží déle než do svatého Martina. 13. října 1621 se pokusil Marradas o další útok. V průběhu tří hodin se císařští celkem sedmkrát marně pokoušeli vzít Tábor útokem. Nepomohlo ani kopání štol pod hradby a podminování opevnění. Císařští měli také mnoho raněných. Rozhodující obrat se dostavil koncem října, kdy padl velitel nizozemských oddílů Romanyško, který řídil dosavadní obranu města. Zdá se, že požíval i jisté důvěry táborských měšťanů, kteří mu, na rozdíl od Hermana Frencka, zapůjčili mnohem větší finanční obnos.

Bůh s námi - od defenestrace k Bílé hoře, foto ČT

Kritickou situaci obležených ještě více prohloubil příchod zimy a s ním nedostatek topiva, soli a dalších nezbytností. Tábor přesto zoufale očekával pomoc, dokonce vytrval ve svém odporu několik dní přes lhůtu stanovenou v dopise Mansfeldovi. 18. listopadu nakonec vysílená posádka města uznala další odpor za marný a sjednala s Donem Baltazarem Marradasem příměří. Naprosto vyčerpané město tak padlo do rukou císařských. Tábor byl postoupen za obdobných podmínek, které si před nedávnem vyjednal pro sebe a své oddíly Herman Frenck. Táborští museli ze svého vyplatit odcházejícím Nizozemcům žold za dva měsíce a holandským vojákům bylo dovoleno opustit město se vší svou výzbrojí, výstrojí i s celým svým proviantem a s rozvinutými praporci. V následujících dnech Tábor opustila zbylá nizozemská posádka, čítající celkem dvě kompanie po osmdesáti mužích, kterou vystřídaly tři prapory císařských.“

O Husitském muzeu v Táboře

Historická tradice husitství a jeho představitelů se v Táboře udržovala téměř bez přerušení. K jejímu výraznému oživení však došlo až v 2. polovině 19. století, v době národního obrození. V souvislosti s obecně se prohlubujícím zájmem o národní dějiny a jejich významné postavy také obyvatelé Tábora cítili potřebu učinit více pro obnovení historických tradic svého města. Neformální skupinku nadšenců, kteří se takovému úkolu věnovali, tvořili především profesoři táborských středních škol a univerzitně vzdělaní měšťané.

Husitské muzeum v Táboře, ilustrační foto Facebook

Základem pro pozdější historicko – archeologické sbírky muzea se také stala sbírka starožitností reálného gymnázia v Táboře. Na počátku roku 1878 navrhl tehdejší ředitel vyšší hospodářské školy v Táboře František Farský, „aby po příkladu jiných vlasteneckých měst dbajících minulosti své slavné a nehledících netečně a lhostejně k přítomnosti a budoucnosti své … založeno bylo u nás v Táboře městské muzeum, kteréž … poskytovalo věrný, obsáhlý a pěkný obraz duševního a hmotného stavu a pokroku města s okolím na poučenou a potěšenou každému, domácímu i cizímu.“ (Písemný návrh Klubu přátel věd a umění v Táboře). Po mnoha jednáních schválilo 6. prosince 1878 obecní zastupitelstvo města Tábora založení městského muzea. Tento den je tedy datem vzniku Husitského muzea v Táboře. Bylo nutno nejprve zkompletovat základ sbírek a upravit vhodnou místnost pro jejich vystavení. Muzejní sbírky proto byly veřejnosti zpřístupněny až o šest let později.

V roce 1906 uspořádalo muzeum velkou výstavu věnovanou osobnosti Mistra Jana Husa. Výstava se stala dalším impulsem pro rozvoj činnosti muzea. Postupně se také rozšiřovaly výstavní prostory. Po objektu historické radnice v pozdně gotickém stylu (čp. 1), stojící na dnešním Žižkově náměstí, následovala Bechyňská brána, jež představuje nejvýznamnější památku středověké fortifikace města. Na počátku 90. let přesídlilo ředitelství a odborná pracoviště muzea spolu s téměř kompletním depozitářem, archivem a bohatou muzejní knihovnou do rekonstruované budovy bývalého kláštera augustiniánů bosáků na náměstí Mikuláše z Husi. Sbírková činnost probíhající po desetiletí soustředila množství muzeálií ze všech oblastí lidské činnosti. je tedy nasnadě, že ve všech výstavních prostorách lze představit veřejnosti pouze reprezentativní zlomek.