Sebevrah s sebou vzal i děti, to nechce vidět nikdo, říká koroner a přidává další zážitky ze své práce
28.03.2018
Foto: Facebook
Popisek: Výjezdní automobil koronera
Jaroslav Gutvirth se vedle práce ambulantního lékaře v českobudějovické nemocnici věnuje na vedlejší úvazek další práci. Je koronerem. Není to žádná napínavá akce z amerického thrilleru, ale vlastně všední práce, kterou prostě někdo dělat musí. Jaroslav Gutvirth ji dělá rád. Přiznal to v rozhovoru pro server iDnes.
A co vlastně koroner dělá? Ohledání mrtvých, zjištění příčiny a času úmrtí. Velmi nepříjemná představa, ale jak tvrdí Gutvirth, zvyknout se na to dá. V rozhovoru podotkl, že smrt vytěsňují všichni, a to i lékaři, kteří jsou se smrtí vlastně neustále ve styku. „Umírání a smrt jsou jevy, které i lékař trochu vytěsňuje. Přitom nás to všechny čeká - osobně i s příbuznými. Není na škodu, když člověk na ten konec získá díky koronerským zkušenostem trochu jiný náhled. Smrt už nevytěsňuji,“ řekl Gutvirth do iDnes.
A co je pro koronera nejhorší zážitek?
Jaroslav Gutvirth v rozhovoru přiznal, že nejvíce je mu líto zbytečně zmařených životů. A to jak sebevražd, tak i obětí u autonehod. Když jde o lidi staré nebo těžce nemocné, dá se přes to přejít. Ale když je zmařený mladý život, který měl celou budoucnost před sebou, jedná se o skutečnou tragedii. A tam je hluboká lítost skutečně na místě. „Nedávno mě povolali k ostatkům mladé ženy, které asi rok ležely v lese. Podle fotek šlo o docela hezkou mladou dámu ze Slovenska, ona si však o sobě myslela, že je ošklivá. Měla blud v rámci deprese a spáchala sebevraždu. Deprese jsou často rodinou nerozpoznaný problém. Je naprostý omyl domnívat se, že kdo mluví o sebevraždě, nikdy ji nespáchá,“ řekl Gutvirth v rozhovoru a dodal, že je nesmírně důležité, aby spolu lidé mluvili, aby byli všímaví, ohleduplní, protože bez toho může docházet k hrozným situacím.
Jako doklad pro své tvrzení použil Jaroslav Gutvirth další zážitek ze své práce: „Jednou jsem přijel k pánovi, který se střelil do hlavy neškodnou pistolkou, která mu jen prorazila kůži. Navíc mířil do místa, kde je lebka nejsilnější. Ležel na zemi, nehýbal se a plakal. Rodina pak uvedla, že tento čtyřicátník pláče už půl roku. Asi si mysleli, že je to normální. Ti nebyli všímaví. K návštěvě psychiatra to pořád chce určitou statečnost, a to i od příbuzných.“
Sebevrah vzal s sebou i děti. Ze msty. To nechce zažít nikdo
A ten nejhorší zážitek Jaroslava Gutvirtha? Je o sebevrahovi, který s sebou vzal i své blízké. Ze msty. „Nejhorší je, když s sebou sebevrah vezme lidi, kterým se chce pomstít. Obzvlášť když jsou mezi nimi děti. To je za hranou všeho, co by člověk chtěl v životě vidět. Dům, v němž se u nás v regionu podobný případ stal, zbourali a dodnes je po něm jen prázdná parcela.“ Přesto Gutvirth uznává, že práce je to v drtivé většině „obyčejná“. Podobné případy, kdy zůstává rozum stát, se stávají ojediněle. Ale stávají se.
Všední práce?
Měsíčně musí koroner soukromé firmy vyrazit do terénu až dvacetkrát. A to v jedné třetině do domovů důchodců nebo ústavů pro mentálně postižené. Tam smrt chodí často a dá se to i čekat. Na koronera tak vlastně čeká jen potvrzení lékařské diagnózy, kterou měli pacienti vedené v papírech. Další případy jsou pak většinou doma. „Smrt je blbá a umírání jakbysmet. Jde o to, co bychom ještě měli připustit a co už ne. Třeba bývalý ministr kultury Pavel Tigrid se podle mého ve Francii zastřelil proto, že zjistil, že u něj začíná demence a nechtěl připustit, aby jeho tělo žilo bez duše,“ myslí si Jaroslav Gutvirth a vyjádřil tak obavy mnohých lidí, kteří se bojí pomalého umírání bez možnosti cokoliv ovlivnit.
A jak je umírání rozdělené genderově?
Jaroslav Gutvirth je zastáncem umírání doma. A přitom až 70 % lidí umírá v nemocnicích. Ale je velký rozdíl mezi tím, když se o umírajícího stará žena, a když se o něj stará muž. „Péče o příbuzného je ale jinak nadměrná zátěž hlavně pro ženy. Jsou ohroženy depresí. Potřebují mít doma uklizeno, uvařeno, k tomu mají směnu u ošetřování. Pečující chlap má doma bordel, jídlo kupuje v hospodě a všichni ho ještě obdivují za statečnost. Ženám není tolik odpuštěno a subjektivně vše prožívají jinak,“ poukázal pro iDnes Jaroslav Gutvirth na jistou nespravedlnost v pohledu společnosti.
Vložil: Štěpán Cháb