Když už máte jednou psa, zamilujete se, a když odejde, tak vám něco chybí. Děkuji vám, všichni mí pejskové
10.04.2017
GLOSA Naše čtenářka, paní Eliška z Českých Budějovic, o sobě říká: „Nejsem novinářka ani spisovatelka, jen mě občas baví zachytit život. Jen doufám, že se nebudete moc nudit." Dáma, která již má „svoje krásná léta“ za sebou, není ale vůbec nudná. Posuďte sami... Tentokrát píše o krásných dnech a letech, které mohla prožít se svými pejsky.
Nikdy v životě jsem zvlášť po pejskovi netoužila. Jako dítě jsem měla Borečka, což byla skvělá pouliční směs a byla s ním legrace. Ovšem jednou jsem mu provedla něco zlého. Dostala se mi do rukou bužírka a hráli jsme si s ní oba. Já foukala a Boreček kolem poskakoval a snažil se foukat z druhé strany. Bohužel se mu to moc líbilo a z Borečka byla najednou koule. Prostě jsem ho nafoukla. Nikdo to nedokázal pochopit a vysvětlit. Ovšem milý pejsek začal najednou plakat a běhat jako šílený po bytě. Všichni jsme si mysleli, že se asi zbláznil bolestí a že nás pokouše. Duchapřítomná babička otevřela dveře na zahradu a Boreček utekl. Běhal pořád dokola až ušel. Muselo ho to strašně bolet. Nikoho ani nenapadlo, že by se něco takového mohlo stát. Ovšem pejskové jsou úžasní. Boreček nás ani nepokousal ani na nás nezanevřel. Nevím, jak by reagoval člověk. Z toho by asi byl náš doživotní nepřítel. Pak se jednoho dne Boreček ztratil. Sousedi tvrdili, že ho sežral antoušek. Možná. Začala jsem v té době chodit do první třídy, a tak můj smutek přehlušily jiné zájmy.
V dalším životě mě vlastně ani nenapadlo pořídit si pejska. Prostě jsem si žila jako ostatní, do doby než jsem se čirou náhodou ocitla v psím útulku. Bránila jsem se a bránila, ale nebylo mi to nic platné. Odnesla jsem si odtud bílého špice Betynku. Byla krásná, běloučká a hodná. Vybavili nás nějakou potravou, radami a bylo. Tak jsme my holky přišly domů. Betynka dostala hned vodu, oběhla si byt a docela domácky skočila za mnou na gauč. Já jí vysvětlovala, že si s pejsky nevím rady, ale ona mi vylezla na klín, packami se mi opřela o ramena a zadívala se mi do očí. Prostě jsme se jedna do druhé zamilovaly. Psí oči jsou psí oči. Bohužel jsem neměla ani tušení, že je těžce nemocná. Dala jsem ji dvakrát operovat, ale nic už nepomáhalo. Doktor mi dokonce řekl, že už mi ji neměli ani z útulku dávat, protože to věděli. Nakonec jsem musela podniknout tu hroznou cestu za poslední injekcí. Tiše mi usínala v náručí a snad si neuvědomovala, že jde do psího ráje.
Když už máte jednou psa, zamilujete se do něj, a když odejde, tak vám něco chybí. Začala jsem uvažovat o dalším.pejskovi. Potřebovala jsem menšího pejska, který zvládne jízdu v autě, být se mnou v práci a pozdní noční návraty domů. Navštívila jsem útulek s jasnou představou. Prošla jsem ho, a když jsem viděla ty tvorečky, kteří tak toužili někomu patřit, tak jsem se rozbrečela a nebyla jsem schopna si nějakého vybrat. Tím jsem ovšem naštvala správce útulku, který se na mě rozječel, že tyhle paničky zná, že hned brečí, odnesou si pejska a hned ho druhý den vrací. Neuvěřitelně mě naštval. Co o mně ví? Co ví o tom, jak jsem se starala o Betynku? Prostě jsem hledání pejska vzdala. Nevzdala to ovšem moje známá, o které jsem ani nevěděla, že tam dochází a nosí jim krmení. Znala dokonce i správce. Vylíčila jsem jí situaci, i to, jak jsem se naštvala a že už žádného pejska nechci. Hned druhý den mi oznámila, že má pro mě přesně to, co potřebuji.
Čekala jsem hodinu v autě, protože pejskové byli právě na procházce. Pak mi přinesla starší nevzhlednou fenku, s neuvěřitelně upižlaným ocáskem, celou vyplašenou a vůbec podivnou. Nebyla to žádná krasavice, a proto také byla v útulku dlouho. Tak na tohle stvoření jsem čekala hodinu! Vzala jsem ji do náruče, zadívala jsem se jí do očí a obě jsme se zamilovaly. Se správcem jsem odmítla jednat a podepisovat jakékoli papíry. Vše zařídila moje známá. Ani jsem se nezeptala na jméno a jela jsem domů. Ta chlupatá holka vyskočila z auta a zmizela mezi paneláky. Hoňte psa, když nevíte, jak se jmenuje. Ovšem ta chudinka byla tak vyplašená, že se raději po chvíli vrátila k nám. Očividně nás měla za menší zlo. Donesla jsem ji domů. Oběhla si byt, postavila se proti mně, zvedla pacičku a já jí řekla Ťapko. Od té chvíle na to slyšela.
Byla to neuvěřitelně hodná holka, poslušná a věrná. Jezdila se mnou všude. Auto také milovala, protože věděla, že se zase někam podívá. Strávily jsme spolu krásných deset let. Začala mít zažívací potíže a já začala kolečko návštěv u několika veterinářů. Nikdo nic nezjistil, až nakonec na klinice řekli, že jediný způsob, jak zjistit příčinu, je operace. Operace byla drahá, příčinu nezjistili a druhý den Ťapka zemřela. Celou noc jsem s ní byla vzhůru, protože jí zcela zřejmě nebylo dobře. Ležely jsme spolu na gauči, já ji hladila a ona mi zamilovaně koukala do očí. Ráno začala špatně dýchat. Hned jsem volala kliniku a do telefonu jsem slyšela otrávený hlas, který říkal, ať ji tedy přivezu, že jí dají na kapačky. Nevím, proč lidé studují veterinární medicinu. Možná se nedostali na normální lékařskou fakultu. Ovšem předpokládala bych alespoň citlivý přístup ke zvířatům. Operaci si dali zaplatit, příčinu nezjistili a Ťapka umřela. Možná by bez té jejich péče žila déle. Dodneška mi to leží v hlavě a každému rozmlouvám, ať nechodí na veterinární kliniku.
Bylo mi moc smutno, a tak netrvalo dlouho a nechala jsem se přemluvit a opět jsem zašla do útulku. Paní doktorka z místní ordinace mě pustila do výběhu a řekla, že mám počkat, až si mě nějaký pejsek vybere. Netrvalo to moc dlouho a začal se se mnou mazlit pejsek, skoro štěňátko, který jako by z oka vypadl Ťapce. Ovšem byl to fešák a měl celý ocásek. Nebyla jsem pro něj autem, a tak jsem ho dala na vodítko. Nevím, jak to bylo možné, ale on mě vedl přímo k nám domů. Prostě jako by znal cestu. Začínám věřit, že jsou věci mezi nebem a zemí, o kterých nemáme ani ponětí. Ovšem nevěděla jsem, že Ferdu, jak jsem mu začala říkat, odložila do útulku paní, jejímuž synovi patřil. Ten dostal práci mimo město a neměl na něj čas. Ona sama měla už dva pejsky, a tak Ferdu dala do útulku. Za týden mně volal jeho původní majitel a chtěl Ferdu vidět. Tak jsme si venku sedli na lavičku, a když odcházel, tak jsme čekali, za kým půjde. Zůstal se mnou a já byla moc šťastná. Ještě několikrát se byl jeho bývalý páníček na něj podívat. Možná se chtěl přesvědčit, že je Ferda v dobrých rukou. Odcházel spokojený.
Ferda byl rošťák a erotoman. Pořád by jen proháněl holky. Ovšem byl to dobrák a nikdy na nikoho nezaútočil. Jednou se pokoušel zavrčet na buldoka. Měl kliku, že to byl hodný pes, a tak se Ferda vrátil celý oslintaný, ale nepoškozený. Patnáct let jsme spolu spokojeně žili a dávali si radost. Bohužel jsem si zlomila kotník, byla jsem na operaci a asi čtrnáct dní jsem ležela v nemocnici. O Ferdu (i o Nelinku, ke které se ještě vrátím) se staral syn. Asi po těch čtrnácti dnech, kdy jsem stále ještě byla v nemocnici, odmítl Ferda chodit ven. Řekla jsem synovi, aby ho vzal do náruče a vynesl ven. Jenže Ferda dokonce na syna vrčel a cenil zuby.Tak jsme se dohodli, že prostě zůstane doma, a pak byt dáme do pořádku. Ovšem ani to nepomohlo a během dvou dnů neudělal doma nic. Přestal žrát a ani nepil. Tak jsem podepsala revers a vrátila se domů. Ferda už byl tak zesláblý, že nebyl schopen mi ani jít naproti. Situace byla jasná. Můj Ferda prostě mou nepřítomnost neustál. Zavolala jsem veterináře, který po prohlídce řekl jasný ortel. S každým pejskem jsem se těžko loučila, ale tady jsem se cítila zodpovědná za svou nemocnici a jeho smrt. Ještě teď na něj vzpomínám.
Poslední rok s Ferdou jsem měla i Nelinku. Velkou jako Ferda, také pouliční směs, běloučkou a hodnou. Patřila sousedce z vedlejšího domu, Marjánce. Marjánka byla sice mnohem mladší než já, ale v množství nemocí jsem se jí nemohla rovnat. Nelinku jsem jí hlídala pokaždé, když byla v nemocnici. Protože to byla fenka, tak s Ferdou nebyl problém, a rádi jsme ji adoptovali. Jiného pejska by k nám Ferda jistě nepustil. Také jsem slíbila, že kdyby se její paničce něco stalo, tak že se o ni postarám. Díky ní mi přestal Ferda lézt do postele. Byl galantní a své místo jí přenechal. Ovšem Nelinka byla líná skákat, tak jsem měla pokoj od obou.
Jednoho časného rána mě probudila policie, že si mám přijít pro Nelinku. Marjánka to v noci vzdala. Nelinka s ní byla celou noc a také podle toho vypadala. Byla jsem asi jediná, která ji mohla od paničky odvést. Pomalu jsem ji dovedla ven a hodlala si ji vzít domů. Ovšem nešlo to. Prý je předmětem dědictví a musí do útulku. Tak jsem předmět dědictví posadila policii do auta aby ji odvezli. Nikdy nezapomenu její pohled. Celou noc byla s mrtvou paničkou, nikdy neseděla v autě, a ke všemu ji vzali od jediného člověka, se kterým byla ochotná jít. Nedalo se nic dělat. Jen jsem vzkázala do útulku, že si pro ni za hodinu přijdu, a taky jsem tam za hodinu byla. Marjánka byla jako kůl v plotě. Nikde žádní příbuzní, a pokud by se našli, tak budou chtít jiné věci, než starou fenku. Nelinka se mnou byla dva roky a pomohla mi překonat stesk po Ferdovi. Nebyla to žádná mladice, a tak jsme si, my holky, rozuměly. Jenže přišel týden a Nelinka se den ze dne horšila. Nastalo, co muselo.
Děkuji vám, všichni mí pejskové, za krásné dny a roky, které jsem s vámi mohla prožít. Byli jste kamarádi, kteří nikdy nezklamou. Snad na mne v tom psím nebi vzpomínáte se stejnou láskou jako já.
Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na
Vložil: Redaktor KL