Tohle jméno si zapamatujte: Je okouzlující, je sexy, trochu rebel, má charisma jako ďábel a říká: Touha po nezávislosti je univerzální; každý z nás občas zatouží rozletět se a vzít osud do vlastních rukou

Foto: ČT

Popisek: Marek Adamczyk ve Zlodějích zelených koní, jihočeském easternu, který má ve čtvrtek premiéru

ROZHOVOR Ve čtvrtek má premiéru očekávaný film režiséra Dana Wlodarczyka Zloději zelených koní, dobrodružný příběh ze světa ilegálních hledačů jihočeských vltavínů, žánrově něco jako český eastern. A hlavní role v něj ztvárňují Pavel Liška, nečekaně jako záporák, a dosud nepříliš známý Marek Adamczyk. To se ale určitě brzy změní…

O čem je příběh? Zběhlý student geologie Pavel (Marek Adamczyk) a nezaměstnaný zemědělec Kačmar (Pavel Liška) se živí jako nelegální kopáči vltavínu, zelených polodrahokamů z jižních Čech. Ten první proto, aby nebyl závislý na manželce Karolíně (Jenovéfa Boková), ten druhý, aby uživil rodinu. Existence na hraně zákona jim dává peníze, svobodu a nezávislost, ale také vyžaduje těžkou fyzickou dřinu, obezřetnost před policií a převrácený životní režim. Dřou, riskují, utíkají, potýkají se s nebezpečím. Při kopání vltavínů jde totiž i o život. To se Karolíně nelíbí. Chce, aby Pavel nechal kopání a vrátil se do normálního světa. Ukáže se však, že Karolína má i další důvody, které se už zdály být pohřbeny v minulosti, minulosti, která se s vltavíny znovu vyplavila na povrch. Film vznikl na motivy stejnojmenného románu Jiřího Hájíčka.

Marek Adamczyk a Pavel Liška na snímku z filmu

Režisér Dan Wlodarczyk k námětu snímku říká: „Jižní Afrika má diamanty a zlatokopy, my tady v jižních Čechách máme vltavíny a jejich ilegální kopáče. Zloději zelených koní je příběh se silným regionálním akcentem. Nikde jinde než na jihočeském venkově se odehrávat nemůže, protože nikde jinde vltavíny prostě nenajdete. I když je to příběh do jisté míry dobrodružný, k romantice má daleko. Jirka Hájíček totiž napsal příběh, který je velmi fyzický. Fyzický je předmět touhy našich hrdinů – vltavíny. Už samotné dobývání těchto kamenů je fyzický akt. A fyzické jsou i vztahy mezi našimi postavami. Prostě hledají, kopou a s tím, co naleznou, se pak těžce potýkají. Proto jsme chtěli, aby i náš film byl fyzický a konkrétní.“

Kdo je Marek Adamczyk?

Pražskou Akademii múzických umění ukončil v roce 2012. Následujícího půl roku strávil na stáži na londýnské Rose Bruford College Of Speech And Drama, kde mimo jiné účinkoval v inscenaci Strach a bída třetí říše a příležitostně poučoval své britské spolužáky o českých reáliích. Během studií také hostoval v menší roli v Cyranovi z Bergeracu na scéně Národního divadla a kromě několika menších filmových rolí ztvárnil také klíčovou postavu Fialy v historickém filmu Lidice. Smlouvu s divadlem Josefa Kajetána Tyla v Plzni, kde hraje dosud, podepsal 1. dubna 2012. Protože je rodem Pražák, má dva byty, malý v Plzni, v Praze sdílí s přítelkyní a dalšími přáteli větší byt. Ve filmu Lidice hrál Vaška Fialu, kluka, který chtěl svému kamarádovi pomoci v milostných pletkách. Aby se z nich pak vyvlékl, napsal dopis, v němž spekuloval o své účasti v odboji, čímž však zatahal čerta za ocas a stal se nevědomky záminkou pro Němce vykonat hrůzný, barbarský čin.

Herec v civilu

„Přemýšlel jsem o tom a zjistil jsem, že kdyby nepřišla druhá světová válka, přijde mi toto období jinak velmi přitažlivé. Třicátá a čtyřicátá léta se mi líbí hlavně tím, že věci měly řád a lidé se k sobě chovali jinak než dnes. Nic nebylo tak uspěchané a rozhárané jako dneska. S lidmi nehne už téměř nic. Všichni se někam řítí a ani nevědí kam. Dneska jsem někde četl, že Lady Gaga tančila na udílení amerických módních cen téměř nahá a vlastně se to nikoho ani nedotklo. Nefungovalo to, protože takových věcí už je prostě moc. A protože je tolik podnětů, lidi nevědí, z čeho si vybrat. Dnes se jeden týden můžou zajímat o hokej a druhý týden se věnovat rybaření s Jakubem Vágnerem. Cokoliv jen vybalíte z krabice a můžete to hned použít. Jednoduše konzumuje te. Dřív toho lidi stihli míň, ale aspoň měli čas si ty věci prožít. Dneska musí být všechno rychlé a flexibilní. Obdivuju svého dědu, kterému je už devadesát jedna let. První republiku zažil a vrací se k ní čím dál víc. Je velmi vzdělaný, a i když už dosáhl požehnaného věku, je pořád schopný přijímat nové věci a zamýšlet se nad nimi. Má velký rozhled a to se mi líbí. Nikdy nezůstává jen na povrchu, ale to už dneska dělá málokdo,“ prozradil Marek k filmu Lidice i ke svému nazírání na svět.

A dodal: „Hrál jsem divadlo odmalička v pražském Dětském divadelním studiu. Možná i proto, že můj tatínek učil dvacet let na DAMU a můj dědeček Karel Kraus byl dramaturgem Divadla za branou, kde pracoval s Otomarem Krejčou. Přesto se mi na DAMU moc nechtělo. Přihlášku jsem si podal poslední den, kdy se to uzavíralo. Věděl jsem, že to určitě zkusím jenom jednou, a když to nevyjde, budu dělat něco normálního.“

Pod kulisami toho Klondiku jsou ale přece příběhy, které jsou zcela nadčasové

O čem podle vás je příběh Zlodějů zelených koní především?

O přátelství. Možná banální odpověď, ale pro mě vystihuje podstatu toho příběhu nejlépe. A pak samozřejmě o jižních Čechách, jako ostatně skoro všechny příběhy z pera Jiřího Hájíčka. Myslím, že by mu měli udělit nějakou cenu za zásluhy o kraj nebo něco podobného.

Váš hrdina se dává na cestu hledače vltavínů spíš z profesionální posedlosti zelenkavými polodrahokamy, než kvůli finančnímu profitu. Jak jste rozuměl jeho rozhodnutí vyměnit seriózní pedagogickou kariéru za nejistou a na hraně zákona balancující existenci hledače vltavínů?

To nelze takhle jednoznačně říct. Pavel si to sice nerad přiznává, ale velmi ho láká svoboda, kterou získá až tím, že bude na kopání regulérně vydělávat. Ačkoli se rád chlácholí úvahami o romantice a „čistotě“ svých úmyslů, nakonec se stává jen dalším, ač velmi erudovaným, kopáčem. Je to pro něj útěk od všednodenní nudy akademické dráhy a obyčejného života k něčemu divočejšímu. Dlouho si ale neuvědomuje, co všechno tím může ztratit.

Pavel však neriskuje jen konflikty se zákonem – ale i svůj vztah k přítelkyni Karolíně, které se nová cesta jeho života vůbec nelíbí. Je mužská touha po nezávislosti a dobrodružství silnější než láska?

Především bych řekl, že touha po nezávislosti není nijak mužská, je univerzální. Každý z nás občas zatouží přetrhat pouta, rozletět se a vzít osud do vlastních rukou. Jenže někdy zapomeneme, že čím větší svobodu získáme, tím větší máme i zodpovědnost. Vůči sobě i vůči ostatním. A život se pak nezdráhá nám to rázně připomenout a dovede nás do bodu, kdy se musíme rozhodnout. Žádná jednoznačná odpověď tu ale neexistuje. Když jsem dočetl knižní předlohu Zlodějů a zjistil, jak si tenhle rozpor vyřešil literární Pavel, bylo mi ho upřímně líto. Ve filmu to celé ale máme trochu jinak. Je tam větší naděje na dobrý konec.

Myslíte, že takový příběh z českého Klondiku vůbec zapadá do témat, jimiž žije dnešní doba?

Pod kulisami toho Klondiku jsou ale přece příběhy, které jsou zcela nadčasové! Pro mě je velké téma dnešní doby jistá autenticita a opravdovost života, který žijeme. Respektive její nedostatek. Žijeme ve světě šablon, prefabrikátů, návodů… instinktivně cítíme, že nás to nenaplňuje a začneme proti tomu bojovat. Tenhle boj je i v našem filmu. Vlastně je to možná jeden z hlavních důvodů, proč měl takový film vzniknout.

Jaká byla vaše spolupráce se zkušeným kolegou Pavlem Liškou?

Pro mě ohromná. Pavel je velmi citlivý a důsledný herec a navíc má skvělý smysl pro humor. Je to prostě někdo, koho je neocenitelné mít při natáčení vedle sebe. Hodně mi pomohl nabrat před kamerou potřebné sebevědomí, uvolnit se a „být v tom“. A bylo zajímavé vidět, jak hraje takovou, pro něj netradiční, roli. To, že Pavel není jen komediální herec a představitel „variace na idiota“, jsem už tušil, ale tahle jeho poloha se od těch ostatních přeci jen liší. Má v sobě jistou krutost a bezohlednost, takovou temnotu. Myslím, že to lidi překvapí, až ho takhle uvidí.

Jak náročné byly scény kopání kamenů v hlubokých jamách a slojích?

Myslím, že každý, kdo někdy vltavíny kopal, by se musel ušklíbnout, kdybych řekl, že to byly nějak obzvlášť náročné scény. Kopat mezi klapkou a výkřikem „stop“ je něco jiného než kopat den za dnem osm hodin v kuse. Ale nenechte se mýlit, to natáčení celkově bylo velmi náročné. Měli jsme napjatý rozpočet a málo filmovacích dnů, trávili jsme v exteriérech celé dny a snažili se za co nejkratší dobu předvést to nejlepší, co dokážeme. Když kopete vltavíny, tak je normální, že někdy nemáte štěstí a jdete domů s prázdnou. My jsme ale museli každý den udělat velký kus filmu, ať už se nám dařilo nebo ne.

Pochopil jste onu posedlost, která žene i seriózní chlapy od rodin k často riskantním výpravám za vidinou nálezu vzácných zelených kamínků?

Když jsem poprvé na place viděl sbírku opravdových vltavínů, tak jsem tu touhu začal chápat. Ta představa, že něco takového vám leží pár metrů pod nohama a stačí správně kopnout, abyste to vynesli na světlo světa, člověka omámí. Pokud vás nezachvátí přímo zelená horečka, tak minimálně zelená zvýšená teplota určitě.

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh  na ');.           

Vložil: Anička Vančová