dnes je středa 27.7. a svátek má Věroslav

Mám strach z imigrantů, přiznal slavný fotograf Šibík. A mluvil o svém vývoji, od sluníčkáře k realistovi. Byl v džungli v Calais, v Řecku, fotil uprchlíky, a teď si myslí toto... Unikátní interview

23.02.2016
Mám strach z imigrantů, přiznal slavný fotograf Šibík. A mluvil o svém vývoji, od sluníčkáře k realistovi. Byl v džungli v Calais, v Řecku, fotil uprchlíky, a teď si myslí toto... Unikátní interview

Autor: Facebook

Popisek: Jan Šibík

ROZHOVOR Negativních ohlasů bylo jen několik desítek. Naopak přišly tisíce pozitivních reakcí. Když jsem se to snažil vysvětlit, měl jsem na Facebooku sedm tisíc lajků, což se mi nikdy nestalo. To se stalo poté, co reportážní fotograf Jan Šibík vyvěsil na Facebook video, na němž se uprchlíci nechovali zrovna moc skromně. Jan Šibík v obsáhlém rozhovoru mluví i o pomalém umírání reportážní fotografie, soutěžích Czech Press Photo, angažovanosti, válce v Sýrii i elitářství médií….

REKLAMA

Jak jste vnímal vlnu nevole, kterou vzbudilo vaše video z maďarsko-srbské hranice, na kterém uprchlíci vyhazovali jídlo, zatápěli stany a karimatkami?

O podobné věci se zajímám pětadvacet let. Bral jsem to jako nezkušenost kritiků. Jen jsem ukázal, že vše kolem uprchlíků není tak růžové a bezproblémové. Proti lidem, co uprchlíkům pomáhají, nic nemám. Naopak, jsou mi sympatičtí. Nicméně jsem trochu vystřízlivěl, protože mě zarazily agresivní způsob kritiky a nenávist. Negativních ohlasů bylo ale jen několik desítek a proti tomu přišly tisíce pozitivních reakcí. Když jsem se to snažil vysvětlit, měl jsem na Facebooku sedm tisíc lajků, což se mi nikdy nestalo. Nicméně je pravda, že se s tím svezli i xenofobové. Proti takovým lidem jsem naježenej. Podle mě nic nechápou a zapomněli na dobu, kdy se pomáhalo nám. Události kolem uprchlické krize se vyvíjí a dnes už video upadlo do bezvýznamnosti. Ostatně bylo bezvýznamné už v době svého vzniku. Fakt, že tak rezonovalo, a že to média pořád rozviřovala, spíše ukazuje na způsob práce médií.

Nechci se na věci dívat černobíle. Byl to pro mě podotek. Zásadní jsou fotografie a video je nový způsob, jak oslovit další lidi. Kdybych trval na fotkách, tak už bych to dlouho dělat nemohl. Fotožurnalismus je, co se týče tištěných médií, totiž v těžké krizi. A já to dělat chci. Proto se musím poohlížet i po nových způsobech. Nyní třeba dělám videa z fotek. Vyberu dvacet fotek, třeba i z archivu, uspořádám je do videa a namluvím k tomu komentář.

To ale dělají západní média, třeba New York Times, už dávno...

Přesně tak. A je to velmi populární. Mají třeba chlapíka, co fotí módu. Moc neumí fotit, ale přesto je jeho video-foto blok hodně sledovaný.

Mě to učil zhruba před šesti lety Jan Šilpoch s kolegy v newsroomu Naší adresy. Projekt zanikl, zkušenosti zůstaly. Nicméně je to opravdu cesta, jak zaujmout nové diváky?

Pokud chce člověk dál fotit, nemůže už ustrnout na klasické fotce. Musí propojovat fotky, video, komentář. Lidi zajímá autenticita. Nadšený z tohoto vývoje nejsem, ale zdá se, že nemám jinou možnost. Pořád mi to připadá menší úlitba, než abych musel ve svých dvaapadesáti letech úplně změnit způsob obživy. Tohle je pořád dobrý. V Česku to však naráží na jednu zvyklost. Lidé mají pocit, že internet má být zadarmo. Jak ale může být zdarma něco, kde budou kvalitní novináři, kteří nad svými tématy stráví spoustu času a tudíž jdou do hloubky. Lidé za to ale nejsou ochotni zaplatit. Rozumím, že se plno tištěných médií přestěhovalo na weby, ale pokud mají nabízet kvalitní produkt, měly by být zpoplatněny. Nikdo přeci nepracuje zdarma.

Jenže na kvalitu se kašle. Informace se opisují, dělají se rozhovory přes mail, reportáže přes google a tak dále. Rozhodující je kvantita. To je realita. Na druhou stranu podle mě internet pohřbil zcela pomýlenou ideu elitářské novinařiny a s ní související nešvary, jako agenda setting, tedy cílený a mnohdy ideologicky promyšlený výběr témat,  či selektivní výběr osobností...

To je do jisté míry pravda. Teď se může prosadit patnáctiletá holka, která bude alespoň trochu zajímavě psát svůj blog. Nicméně musím říct, že jsem elitářství médií vnímal pozitivně. Vždyť jsem těch možností využíval. Byl jsem dvacet let v Reflexu, měl tam skvělé podmínky. Na začátku devadesátých let nebyly peníze, ale pak se to ruku v ruce s tím, jak se zlepšovaly výsledky Reflexu, vylepšovalo. Reportáže mi tiskli, někteří lidé mně za ně i chválili. Byl to skvělý život. Ano, neměli to všichni. Mě to ale zasáhlo v pravý čas a snažil jsem se té příležitosti maximálně využít. Na druhou stranu jsem dodnes přesvědčen, že když někdo udělá něco fakt dobrého, tak se to prosadí bez jakéhokoliv jména a podmínek.

Dnes je to, pravda, díky internetu trochu snazší. I tehdy ale, když někdo nafotil skvělý soubor a byl to fotograf, kterého nikdo neznal, tak se to rozneslo. Tichá pošta fungovala. Hodně lidí se schovává za chiméru, že to tenkrát nešlo. V osmdesátých a devadesátých letech se scházeli v kavárně Slavia. Všichni nadávali na bolševika, mluvili o tom, jaké chtějí dělat fotky, ale ve finále u toho zůstalo jen pár lidí. Na začátku devadesátých let mohlo plno lidí něčeho dosáhnout, něco předvést, ale schovávali se právě za to elitářství médií.

Jak berete úplně špatné fotky, které se občas objevují i na profesionálních zpravodajských serverech? Nezničila nadvýroba v době, kdy fotí každý, kvalitní fotografii?

Nebo opačně. Tím, že je tak snadné fotit a můžeme dělat technicky relativně slušné fotky mobilem, může být o to víc vidět kvalita. Neznervózňuje mě to, nechává mě to v klidu. Dokonce bych řekl, že to k tomu trochu patří. Dobrá fotka pro mě má jiné parametry než dobrá fotka na internetu. Dobrá fotka na internetu je informativní. Když budete s někým řešit problém neuklizených chodníků, bude potřeba informativní fotky, u které neočekáváte žádný přesah. Pro mě je dobrá fotka ta s přesahem. Nicméně špatné fotky nebo ty bez přesahu k internetu patří. Naopak tam nefungují fotky, nad kterými se chcete zastavit, udělat si na ně více času, vidět je ve větším rozměru. To nabízí právě časopisy, knihy, galerie. Patří to k vývoji.

Nesouhlasím s vámi, že se dobré dílo i neznámého autora vždy prosadí. Podívejme se třeba na Czech Press Photo a fotografie, které tam poslední leta vyhrávají. Podle mě většina z těch, co jsou vybrány na výstavu, žádný přesah nemá. Právě Czech Press Photo ukazuje, že elitářství poroty snahám o výběr toho nejlepšího hodně škodí...

Nyní ale mluvíme o jiném typu elitářství. Pozitivně jsem vnímal elitářství v redakci a byl vlastně jeho produktem. Člověk mohl někam odjet a pak mu to otiskli na deset stran. Ohledně toho, co říkáte o soutěži Czech Press Photo, s vámi souhlasím. Myslím si ale, že to není jen problém Czech Press Photo a fotografie. Podle mě jde o nešvar, který má živnou půdu i v mnoha dalších oborech. Czech Press Photo je určitě v obrovské krizi. V současné době už fotografii neposouvá dál. Zařekl jsem se, že už tam fotky posílat nebudu. Jeden rok jsem to vydržel a letos zase poslal. Měl jsem docela dobré fotky uprchlíků. Nic mi nedali. Trochu mě to naštvalo a zase jsem se zařekl, že už tam nic nepošlu. Člověk navíc nemůže být takový hamoun. Nevím to přesně, ale mám okolo pětačtyřiceti cen, takže je řada na další. Přítelkyně říká, že už to nemám zapotřebí, ať už tam fotky neposílám. Měla pravdu.

Pro fotografa je ale Czech Press Photo podstatné hlavně na začátku, když člověka nikdo nezná. Může ho to trochu zviditelnit. Nemělo by ale jít jen o jeden osamělý úspěch. Zviditelní ho, když vyhraje častěji. Oceněných jmen se tam totiž vystřídalo stovky. Pro mě je teď nejdůležitější, vlastně absolutní snaha, na kterou se chci zaměřit, vytvoření nové, v pořadí už čtvrté, knihy. To je stokrát víc, než kdyby mi dali znovu hlavní cenu Czech Press Photo.

Nicméně byl jste i v porotách. Před dvěma lety třeba v porotě Slovak Press Photo. Do jaké  míry hraje při jejich rozhodování politizování? Třeba, že se mezi oceněné nesmí dostat například fotograf z komunistických Haló novin, či člověk, který ztvárnil věci, co se nehodí či jdou proti hlavnímu myšlenkovému proudu. Myslím třeba na vaše video z pochodu uprchlíků...

Hraje to roli do té míry, do které si to připouštějí samotní porotci. Jak moc je to naštve a tak.  Byl jsem i v porotě Czech Press Photo a maďarské soutěže, takže mohu srovnávat. Nikde jsem necítil politický tlak. Nicméně slovenská soutěž mě zklamala, protože tlaky, které se mi nelíbily na Czech Press Photu, tedy osobní preference či sympatie, tam hrály velkou roli. Při letošním ročníku Czech Press Phota mi třeba přišlo skandální, že byly oceněny nahrané fotky. Jeden autor vyfotil v Iránu zcela evidentně nahrané fotky. Je tam třeba bouchačka na zdi a dívka koukající skrz hledí. Nahrané fotky jdou úplně proti smyslu živé fotky. Aranžovat fotky, které se tváří jako reportážní, je podvod a prostituce. U reportážní fotky si musí fotograf situaci vystát a ne, že si ji naaranžuje. To by pak bylo hrozně snadné. Přijedete do Afriky, tam někomu dáte deset dolarů a on udělá cokoliv. Tak to nejde.

Do jaké míry může být fotograf zároveň i ideologem?

Může, a u mnohých je to velmi silně zastoupené. Ostatně i u mě. Mám tendenci nejen fotit, ale k věcem se i vyjadřovat. Samozřejmě někdy mohou mít mé názory formu ideologického vidění, což se odráží i na práci. Mám pocit, že mám právo na svůj hodně osobní názor. Vždyť si ty situace prožiju, vidím je na vlastní oči a navíc mám za ty roky možnost srovnání. Rozumím, že může být dost lidí, kterým se to nelíbí. Nicméně fotograf může být angažovaný člověk. Podle mě to k tomu patří. Navíc to sedí i k mému naturelu. Chci se k věcem vyjadřovat. Proto se teď občas vyjádřím k uprchlíkům. Byl jsem na pěti místech, události zažil, udělal si názor. Ten se nicméně vyvíjí.

Můžete uvést fotografii anebo soubor snímků, při nichž jste si tuto angažovanost uvědomil nebo ji přímo deklaroval?

Ono se to vyprofiluje už podle výběru tématu. Když jedete fotografovat lidi v posledním stádiu AIDS na Ukrajinu, což jsem dělal opakovaně, a pak ty fotografie vystavujete, díky čemuž vybíráte peníze na lidi s AIDS, tak na diváky působíte. Ti, co byli proti, argumentovali, že naprostá většina lidí, co umírají na AIDS, si za to může sama. Byli to totiž narkomani, prostitutky a tak dále. V tom mají pravdu. Můj protiargument je, že chci pomáhat i těmhle lidem. Kritici mého postoje řekli, že je v Česku daleko jiných skupin, kterým je potřeba pomoci. Třeba staří či postižení lidé, matky s dětmi. A mají pravdu. Nicméně já jsem se chtěl pokusit pomoci těm, kteří jsou odsuzovaní a na okraji společnosti. Těm, co si to způsobili sami.

Naznačil jste, že je váš názor ohledně uprchlické krize ve vývoji. Do jakého stadia jste se dostal?

Názor se mi opravdu mění. Zpočátku jsem byl na pozici sluníčkářů. Ne že bych držel transparent: „Přijďte. Přijmeme milion uprchlíků!“ Nicméně jsem se tomu trochu blížil. Říkal jsem si, že to bude super, když tady vzniknou syrský restaurace, že to bude pestřejší. Když může všerasovost fungovat v New Yorku, tak proč by nemohla v omezené míře fungovat v Praze. Pak jsem si ale všimnul, že tomu česká společnost není nakloněná. Ostatně si toho všimli i uprchlíci. Proto nás berou oklikou. Je paradoxní, že čtyři země, kterým se za bolševika nejvíc pomáhalo, tedy Česko, Slovensko, Polsko a Maďarsko, mají největší výhrady k pomoci uprchlíkům. Ale budiž.

Pak jsem začal uprchlíky jezdit fotit. Byl jsem v přístavu Calais, na italsko-francouzské hranici, na ostrovu Lesbos a viděl jsem, jak humanitární pracovníci tleskají lidem, co připlouvají na lodích či přeplněných gumových člunech. První, co uprchlíci v reakci udělají, tak vezmou mobil a zavolají ostatním do Turecka, kde jich jsou ještě dva miliony. A říkají: „Hele, sežeň prachy a pojeď. Je to tady super, je o nás postaráno.“ Výsledkem je, že dobře myšlená pomoc vlastně zvyšuje počty uprchlíků. Navíc se do Evropy přemisťuje čím dál víc národností a to národností, které to nepotřebují. Lidé z Bangladéše, Indie, Pákistánu. Když se jim bude pořád takhle tleskat, tak jich bude jezdit víc a víc. I mně došlo, že už jich přijelo dost. Se Zemanem bytostně nesouhlasím a považuji ho za jednoho z největších škůdců, které znám. Když řekl, že uprchlíci mohou být infiltrováni islamistickými zabijáky, říkal jsem si, že je to blbost, protože ti se sem dostanou jinak, jednodušeji. Nicméně jsem se mýlil. Bohužel měl pravdu Zeman, kterého nemám tak rád. Když nad tím uvažuji, říkám si, bodejť by neměl. Je logické, že v milionu uprchlíků bude nějaké promile těch, kteří se tady pak třeba odpálí. To je pro Evropu úplně nový fenomén. Nejvyšší hodnota je lidský život. Sebevražední útočníci ji ale, za ty ideologické řeči a sliby o pannách, obětují. Poslední roky to byla doména izraelsko-palestinského konfliktu, teď se to připlížilo do Evropy.

Začal jste se snažit porozumět lidem, kteří se uprchlíků bojí?

Ano. Když fotím podobné světové události, jsem logicky pesimista. Vidím, co si lidé dělají navzájem. Teď se to ještě zhoršilo, protože mám strach z toho, co se může dít doma. Mám strach z těch let, co nás čekají. Radikální zhoršování bezpečnostní situace je nasnadě. To, jak jednoduše islamisté strach vyvolávají, je až hrůzné. Vyvolávají ho i u mně, byť mám oproti běžnému občanu České republiky mnohem větší přehled a zkušenosti. Přinejmenším v tom, že jsem viděl různé situace, války a tragédie. O to víc musí být strach usazen v myslích běžných občanů. Odsuzoval jsem lidi, kteří jsou kategoricky proti přijímání uprchlíků. Teď jim trošičku začínám rozumět. Máma, která má dvě děti a žije spořádaným způsobem života třeba v Berouně, si zapne televizi, kde informují jeden den o atentátech v Paříži, druhý o výbuších v Indonésii, třetí o nepokojích v Egyptě, má logicky strach, že se k nám přes uprchlickou vlnu dostanou teroristé. Když k tomu připočtu chlad a strach, který na ni jde z putinovského Ruska, tak se divím, že se nesloží. Když navíc vidíme neschopnost Evropské unie, rozklad schengenského prostoru a odpadlické snahy Velké Británie, na dobré náladě to nepřidá. To je hrozně blbá situace.

Před čtyřmi lety jsem si naivně myslel, že výdaje na zbrojení jsou vyhazováním peněz. Uvažoval jsem, že by se ty finance měly dát třeba do sociální oblasti. Třeba právě důchodcům nebo ženským s dětmi. Říkal jsem si, že jsme v Evropské unii. Rusko není sice demokratické, ale jsou tam vidět alespoň náznaky demokratických změn. A ejhle, jak se nám to změnilo. Putin dostal chuť na víc. Nenapadlo mě, že by si v této době mohla nějaká země jen tak vzít jinou zemi. Třeba Krym. Nevím, co má Putin v hlavě, ale určitě to nic dobrého není. To, proč je tak aktivní v Sýrii, není až tak o pomoci Asadovi. Nálety logicky vyvolají jen další a další uprchlické vlny. Ví, že to bude i nadále rozkládat Evropu. Má radost z toho, jak je Evropa bezradná, jak jsme v koncích.

Nenasazujete teď Rusku a Putinovi psí hlavu nespravedlivě? Vždyť to samé mohou vyvolat nálety a bombardování ze strany USA, Francie či Jordánska...

Nevěřím, že by americké nálety sledovaly cíl vyvolat další a další uprchlické vlny. Neříkám, že Američané nikdy neudělali chybu nebo že se občas nespletou v cíli, že nejsou zodpovědní za oběti mezi civilním obyvatelstvem. Ale pořád si, podle vás možná naivně, myslím, že to není záměr. U Ruska a některých jeho kroků ten záměr cítím. Chce prostě znásobit výhody. Nelíbí se mi ruská politika.

Podle mě je to „vrtění psem“. Z médií dnes vymizel problém Krymu a Donbasu, zato nálety, i ty ruské, na pozice Islámského státu, jsou v nich pořád. I díky tomu se Putin dostává zpět do společnosti politiků demokratického světa...

To je to naše evropské i americké pokrytectví. Proč je východní Ukrajina zapomenuta? Protože problém přebil jiný problém. Něco, co nás pálí daleko víc. Uprchlická krize. Dnes už de facto nikdo východní Ukrajinu neřeší. Přímo při atentátu v Bostonu zahynuli tři lidé. Vyvolalo to obrovskou mediální vlnu a psalo se o tom dlouho. Při výbuchu v Ankaře přišlo dva roky poté o život sto lidí a skoro nikdo o tom celé tři dny nevěděl. Nechci dávat na jednu misku vah sto mrtvých a na druhou tři. V obou případech jde o neštěstí. Nicméně je na tom znát určitá selekce. Negativní roli při ní sehrávají právě média. To, co se stalo v Paříži, je děsivé. Kdyby se to stalo v nějaké metropoli rozvojového světa, takovou mediální hysterii to určitě nevzbudí. Na některých serverech bychom to nezjistili vůbec, v novinách by tomu dali na stránkách zahraničí malý sloupek. Trochu přeháním, ale ne moc. Měříme nespravedlivě. Jakoby se zdálo, že hodnota křesťanského života má větší cenu, než hodnota třeba toho muslimského. Snažím se být mnohem tolerantnější. Chápu, že si myslíte, že Američané jsou za uprchlickou vlnu minimálně stejně zodpovědní jako Evropa nebo Rusko.

Upřímně, to si myslím...

Velkou roli sehrály arabské revoluce Byli jsme naivní, když jsme těm revolucionářům tleskali, protože chtěli stejné svobody jako u nás. Tleskali jsme Egyptu, Tunisu, Lybii, Sýrii. Výsledek je, že jsou ty země, snad kromě Tunisu, v rozkladu a jejich bezpečnostní situace je mnohem horší, než byla před tím. Uvědomili jsme si, že tehdejší vůdcové jako Husní Mubarak či Muammar Kaddáfí, kteří nebyli až tak velcí demokraté, si to tam ale ohlídali. Mohli jsme tam jezdit. Teď, když tam pojedeme, podstupujeme riziko, že se vedle nás nějaký magor vyhodí do povětří. V dobré vůli jsme chtěli demokratické procesy v těch zemích posílit a výsledek je tragický. Hodně lidí, co tenkrát tleskali demonstracím za demokracii, by dnes rádo, aby se vrátil Kaddáfí a další vůdcové.

Vývoz demokracie západního typu do zemí, které jsou na konci středověku, je chybou.

Přesně tak. Celý Západ se nechal omámit idealistickými a nerealistickými vizemi, že demokracie může fungovat stejně v Afghánistánu, Egyptě a Lýbii jako v Evropě. Měli jsme to nechat, jak to bylo.

Export demokracie západního typu do zemí, které jsou na konci středověku, se neosvědčil. Nemyslíte si ale, že v tomto ohledu selhává i celá agenda boje za lidská práva? Ostatně ten byl velmocemi, ať už západními či východními, vždy brán dost selektivně. Podle toho, kterým mocenským zájmům to mělo posloužit...

Ano. Saúdská Arábie si ze dne na den popraví čtyřicet čtyři lidí a zakáže šachy. Civilizovaný svět k tomu mlčí, protože Saúdy potřebuje. To je pokrytectví. První, čím by se dalo v tomto ohledu začít, by bylo pojmenování pravého stavu. My si některé věci velmi idealizujeme a neřekneme na rovinu, že třeba přehlížíme přešlapy prezidenta Recepa Erdogana, protože je Turecko členem NATO. Právě on nechal před třemi lety demonstranty postříkat z vodních děl nějakou kyselinou nebo chemickou látkou. Několik demonstrantů, z těch sto tisíců, bylo popálených. Saúdská Arábie už se úplně blíží Severní Koreji. A přesto nikdo nic neudělá. Je třeba to pojmenovat. Ale dál jsem v koncích, jako jsou v koncích všichni. Současný stav světa je tak rozjitřený, že nevím, co by ho uklidnilo. Ostatně i na Putina se začíná nahlížet mírněji. Už se mu začínají promíjet různé věci. Jedná s francouzským prezidentem a tak. Je si toho vědom. Neuvěřitelně posílil. Chápu, že tady není osoba, skupina či organizace, která by vyřešila nejpalčivější problémy světa, ale možná by se mohlo začít na nižších úrovních. Vezměme si, co v Česku způsobilo pro a proti uprchlické krizi. Jak to rozhádalo kamarády, že spolu nejdou ani na pivo.

Myslím si, že rozdělení národa začalo už přímou volbou prezidenta, pokračovalo konfliktem na Ukrajině a teď se přelilo do uprchlické krize...

Nicméně uprchlická krize vše vyhrotila asi nejvíc. To je hrozně nezdravý trend. Začal bych obrušováním těchto hran. Pozoruju, jak lidé pro a proti uprchlíkům nechtějí navzájem slyšet argumenty. Je pravda, že už o uprchlické krizi bylo všechno řečeno. Těžko kdo řekne novou větu, kterou ještě nebylo slyšet. Obě strany jsou zabarikádované na svých pozicích a s tím by chtělo něco udělat. Měli bychom se o to pokusit.

To je na hodně dlouhé lokte. Chce to moře porozumění a oceány trpělivosti...

K tomu můžu říct konkrétní příklad. Dvacet let se znám s Jiřím X. Doležalem. Ne, že bychom spolu chodili na kafe nebo si zahulit. Ale vždycky jsem ho bral za hodnýho a křehkýho kluka, co si kolem sebe vystupováním na veřejnosti vytváří určité brnění, aby mu nikdo neublížil. Prostě jde o obranu. Měl jsem k němu vždy určité sympatie, i když jsem mu to nikdy neřekl. A teď, jak občas pozoruju ty jeho výplody a tu brutální antiuprchlickou propagandu, tak jsem z toho vedle. Občas mi to chodí na Facebook, tak jsem to musel zablokovat. Nedlouho před tím, když měl ještě manželku, občas jsme někam zašli. Vzal jsem přítelkyni a šli jsme s nima na jídlo a tak. Teď bych to ale nedal. Jeho názory mě tak iritují, připadnou mi tak hloupý a škodlivý, že mi to přetavilo celých těch dvacet let, co jsem ho bral za fajn kluka. To je dost nezdravý stav.

Myslíte si, že by se v zemi našel někdo, kdo by byl silným soupeřem Miloše Zemana pro příští prezidentské volby?

Obávám se, že vyhraje i podruhé. Mě Zeman nezklamal, mě překvapil. Netušil jsem, že po Václavu Klausovi, hlavně po konci jeho hradního angažmá, přijde ještě něco horšího. Zemana každý znal. Já jsem nevěřil, že svou funkci bude takovým způsobem zneužívat. Připadá mi jako masochista. Užívá si toho, jak vypouští věty. Podle mě vždycky večer přijde domů, zapne si televizi a těší se na Události, komentáře a pak jde blaženě spát. Bohužel to není taková sranda. Je to prezident. Fakt jsem si nemyslel, a zase jsem se zmýlil, jako už kolikrát, že bude tak děsný. Nicméně jeho popularita, díky uprchlické krizi, způsobu komunikace a slovníku, se stále drží. Proto je pravděpodobnost jeho zvolení vysoká. Poslední dobou dost přemýšlím, kdo by se mu mohl postavit. Napadla mě dvě jména. Nejsem originální. Šimon Pánek, ale ten řekl opakovaně, že je ještě mladej, že se mu do toho jít nechce. Ten by byl skvělý. U něj bych cítil šanci. Není spjatý jen s pravicovým způsobem myšlení, ale je akceptovatelný pro některé lidi ze sociální demokracie, lidovce a další. Napadl mě také Michal Horáček. Bohužel nedokážu odhadnout, jak by působil na lidi žijící mimo velká města. O každých volbách se volá po změně. Tihle dva by byli opravdovou změnou.

Nicméně terčem kritiky se s uprchlickou krizí stává i neziskový sektor, jehož je Pánek ikonou. Nemůže mu tohle škodit?

Máte zčásti pravdu. On je ale šéfem Člověka v tísni. To přeci není nic zlého. Není to špatná nálepka, nebydlí na špatné adrese. Myslím si, že si to uvědomuje, že je v době uprchlické krize, která bude nejspíš pokračovat, neprůchodný. Lidé ale zapomínají. Třeba se to za určitou dobu změní. Nikdo mě jinak pro současnost nenapadá.

Nemyslíte si, že se Evropa může kvůli krizi rozdělit až rozpadnout?

Děsíte mě. Špatně se mi to poslouchá. Při tisíci a jedné výhradě k Evropské unii si neumím představit, že by Česko vystoupilo a bylo samostatné. Nebezpečí rozpadu EU je asi velké. Východoevropské země, kterým bylo nejvíc pomoženo, se začínají z EU názorově vyčleňovat. Visegrádská čtyřka si ohledně krize hodně rozumí. Takže, i když se mi to blbě poslouchá, sám vidím, že k nějakému rozmělňování dochází. Chtěl bych, aby to bylo rozdělení jen názorové, a ne faktické. Neřekli jsme ale ještě jednu zásadní věc. Některé kroky je třeba dělat rychle. Jedním z prvních by měla být pozemní operace v Sýrii. Určitě by to nevedlo k tomu, že se bude Sýrie vyvíjet demokraticky. Nicméně nebezpečí, které nás trápí a ovlivňuje, je třeba zlikvidovat. V tomto případě rozumím použití síly.

Podle mě by to nebylo šťastné. Všechny arabské země, kde se něco řešilo silou, tedy pozemními operacemi, naopak šly cestou většího radikalismu a nenávisti vůči Západu. Neměli by si to v Sýrii s podporou protiradikáních sil vyřešit sami?

Jestli toho jsou schopni? Vezmu to spíše z vojenského pohledu. Jedna raketa stojí miliony dolarů. Vím, jak to tam vypadá. Raketa dopadne, zboří barák a nic. Islamistů při tom zemře  minimum. Efektivita je malá. Kdežto pozemní operace by byla mnohem efektivnější. Je sice děsné posílat vojáky na smrt, ale plno lidí bere „vojančení“ jako životní styl a to se všemi riziky. Vezměte si, kolik lidí odchází ilegálně bojovat do různých konfliktů. Ať už na východní Ukrajinu, do Libye nebo jinam. Při pozemní operaci by určitě nějaké oběti byly, ale mohlo by to snížit riziko atentátů v Evropě. Evropa se mohla zbláznit, když Izrael začal stavět zeď, protože to v nás vyvolávalo vzpomínky na Berlín. Nicméně ta zeď obrovsky snížila počet sebevražedných atentátů, které se pravidelně odherávaly v Tel Avivu či Jeruzalémě. Sice byla děsivá, rozdělila pole a rodiny, ale také zachránila stovky, ne-li tisíce, lidských životů. Podle mě to mělo smysl. To samé, což se vám asi nebude líbit, si myslím o náletech na Bosnu. Ty ukončily vleklou válku na Balkáně a zachránily mnoho lidských životů. Proto by mělo dojít k pozemní operaci v Sýrii a to co nejdřív. Jsem přesvědčen, že by stejně uvažoval i Václav Havel. Nicméně u vás cítím z náznaků a řeči těla, že nesouhlasíte.

To máte pravdu. Efektivita zničení Islámského státu pozemní operací je zřejmá. Nicméně neberete ohled na budoucí vývoj. Když se zachováme tímto neokoloniálním způsobem, tak do tamních generací vložíme další mem nenávisti, který po nich zdědí budoucí dcery a syni. Je třeba myslet i na lidskou hrdost, náboženskou víru a kmenovou příslušnost. To všechno by pozemní operace pošlapala...

Jaké řešení teda máte?

Definovat a vybrat odbojové skupiny v Sýrii a Iráku, které budou hodny podpory a masivně je podporovat tak, aby dokázaly smést Islámský stát samy...

To je ale pořád vojenské řešení a je to v podstatě to samé. Myslím si, že vojáci západních zemí jsou lépe vycvičeni a misi by zvládli lépe. Trochu se u vašeho řešení obávám, že by se zbraně, co by se tam poslaly, mohly dostat do rukou nepovolaným. Islámský stát získal obrovská území ne díky úžasným vojenským strategiím, ale kvůli tomu, že k němu přešli iráčtí vojáci i se zbraněmi. Podle mě je potřeba tam nasadit opravdové vojáky, profíky, zabijáky. Nicméně by šlo o první krok, aby se snížil počet atentátů, které můžeme očekávat v Evropě a USA. Aby také oni pocítili strach. Strach, že proti nim zakročí profesionální armáda a nejen rakety, před nimiž se mohou schovat. Nemyslím si, že to situaci úplně vyřeší. Vaše řešení by proto mohlo přijít v druhém sledu. Nejdřív by tam přišli „čističi“ a pak by si to tam místní začali hlídat sami.

Když jedete do míst, kde jde o krk, berete to jako práci, cestu poznání anebo poslání?

Je to můj způsob života. Teď jsem na volné noze, nikdo mě nikam neposílá. Ani v dobách Reflexu mě nikdo nikam neposílal. Iniciativa přišla v naprosté většině případů ode mě. Hodně jsem ale, co se týče dramatických míst, přibrzdil. Hodně bych třeba nyní zvažoval, kdybych dostal nabídku jet do Sýrie, Afghánistánu či Iráku. Nebezpečí je tam obrovské, šance volného pohybu minimální, tak co tam člověk vyfotí? Proč riskovat a nemít ani fotky? Na jednu stranu obdivuju Lenku Klicperovou a Jarmilu Štukovou, že tam jely. Na druhou mám pochybnosti o tom záměru. V médiích samozřejmě prezentují, že chtěly podat informace. Ale fotkami, které udělaly, kloužou po povrchu. Přitom jsou fotografky, takže by to měly cítit. Je dobré, že si mohly udělat názor přímo na místě. Pro mě, kdybych neměl alespoň dvě dobré fotky, by to bylo málo.

Slyšel jsem o vás všelijaké historky. Jak takový „životní extrémista“, který si nezadá třeba s francouzským fotografem Patrickem Chauvelem, mění pracovní zvyky… Přichází tenhle rozmysl s věkem?

Chauvel je jinde. U mě to opravdu přišlo s věkem a s tím, že o rizicích víc uvažuju. Taky jsem si sakra uvědomil, že je fajn, že tady s váma můžu sedět, což tak být nemuselo. Daleko víc zvažuju riziko. Většinou mi za to nestojí a navíc o takové cesty nemá nikdo moc zájem. Jsou velmi nákladné. Zahraniční reportáže jsou v tištěných médiích mizejícím žánrem. Pořád chci ten papír, pořád ho chci držet v ruce. Ne tablet, ale papír. Až bude tablet jako papír, tak mě to možná přejde. Nyní spolupracuji s časopisem Reportér, kde dostanu někdy i deset stran. Před šéfredaktorem Čásenským smekám. Co řekne, dodrží. Začal jsem zpátky spolupracovat s Reflexem. Po čase ale i tak nosné téma, jako uprchlíci, přestane čtenáře zajímat.

Neznamená to, že se do budoucna začnete ve větší míře orientovat na „statičtější reportáže“ či trvalejší témata? Třeba, jak jste na Kubě fotil mladé boxery?

To snad nebylo statický?

Proto jsem to dal do uvozovek...

Na začátku rozhovoru jsem říkal, že jsem začal dělat i videa a vše propojovat, abych nabral nové publikum. Na cesty, ve kterých chci pokračovat, vydělávám hlavně jednodenními workshopy na digitál či mobil a zahraničními akcemi. Minulý rok jsem měl workshop v Istanbulu, Rangúnu, Bangkoku, Havaně. Také fotím svatby, beru zakázky. To, co mám pocit, že zvládnu, beru. Občas beru i to, co se obávám, že nezvládnu. Dnes, když dostanete zakázku, nemůžete říct: „Ne, to neumím, to neberu.“ Musíte to udělat. A za ty prachy jezdím za uprchlíky. Naštěstí jsou blízko. Teď jsem se dostal do vlastní pasti. Naštěstí pro fotografa, naneštěstí pro Evropu.

Jaký máte poměr? Třeba třicet procent času pro vlastní témata a sedmdesát procent na výdělek?

Ten váš poměr by byl super, ale nevím, jestli se mi do něj podaří dopracovat. Zatím je to tak devadesát ku deseti. Tak deset procent se věnuju tematickému focení. Na druhou stranu je i těch devadesát procent spojeno s fotkou.

Osobně jsem si před setkáním myslel, že rozešlete své unikátní fotografie po světových agenturách a na účtu se vám hromadí dolary...

To je velká blbost. Fotek a skvělých fotografů je hodně. Možností, kde je publikovat, je čím dál tím míň a za čím dál tím menší prachy.

Jan Rychetský

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh  na .           

Vložil: Anička Vančová

REKLAMA
reklama
Kultura

Kultura

Pojďme se bavit: Je tu hudba, film, knihy, výstavy, nechybí exkluzivní recenze

Životní knockouty

Životní knockouty

Dal vám život ránu na solar? Nejste v tom sami, čtěte skutečné příběhy

Rozhovory

Rozhovory

Politici, umělci, zkrátka každý, kdo má co říci

Kauza uprchlíci

Kauza uprchlíci

Legální i nelegálni migranti je problém, který hýbe Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě celebrity dobrovolně neřeknou?

Nejčtenější

Někteří ji přirovnávají k mafii… Ročně vybere ´OSA NOSTRA´, Ochranný svaz autorský, miliardu korun; téměř bez kontroly. Až senátor Valenta našel na OSU bič. Autorské poplatky musí být transparentní, říká

Někteří ji přirovnávají k mafii… Ročně vybere ...

Ochranný svaz autorský (OSA) vybere ročně ...

Její nejslavnější role zároveň znamenala konec kariéry. Jedna z nejkrásnějších českých hereček nevydýchala chování kolegů a přístup režimu; co Evu Hudečkovou tak ponížilo? Tajnosti slavných

Její nejslavnější role zároveň znamenala ...

Eva Hudečková si zahrála ambiciózní doktorku ...

V 59 letech přiznala známá herečka celému světu svou lesbickou orientaci a přítelkyni novinářku. Za paseku v srdci se omlouvám, říká milenka Jitky Smutné. Lidé ji chtějí léčit násadou krumpáče

V 59 letech přiznala známá herečka celému ...

Přitom celý život žila známá herečka Městských ...

Když manžel s dcerou přišli do koupelny, bylo to jako na jatkách. Co jsem měla na sobě, několik osušek, sprchový kout, vše bylo zbrocené krví… Bývalá televizní hlasatelka Marie Retková o nejtěžších chvílích

Když manžel s dcerou přišli do koupelny, ...

Marie Retková, bývalá hlasatelka České televize, ...

Tak tohle už je vážně síla - Andrej Babiš se prý spolčil se šílenými mohamedány. Zbraně, munice, zfalšované dokumenty... to a zřejmě mnohem víc prý dodával Islámskému státu. Tohle obvinění fakt nevymysleli v naší sněmovně

Tak tohle už je vážně síla - Andrej Babiš ...

Bývalý vysoký představitel CIA Gary Berntsen ...

Nejdiskutovanější

Někteří ji přirovnávají k mafii… Ročně vybere ´OSA NOSTRA´, Ochranný svaz autorský, miliardu korun; téměř bez kontroly. Až senátor Valenta našel na OSU bič. Autorské poplatky musí být transparentní, říká

Někteří ji přirovnávají k mafii… Ročně vybere ...

Ochranný svaz autorský (OSA) vybere ročně ...

Její nejslavnější role zároveň znamenala konec kariéry. Jedna z nejkrásnějších českých hereček nevydýchala chování kolegů a přístup režimu; co Evu Hudečkovou tak ponížilo? Tajnosti slavných

Její nejslavnější role zároveň znamenala ...

Eva Hudečková si zahrála ambiciózní doktorku ...

V 59 letech přiznala známá herečka celému světu svou lesbickou orientaci a přítelkyni novinářku. Za paseku v srdci se omlouvám, říká milenka Jitky Smutné. Lidé ji chtějí léčit násadou krumpáče

V 59 letech přiznala známá herečka celému ...

Přitom celý život žila známá herečka Městských ...

Když manžel s dcerou přišli do koupelny, bylo to jako na jatkách. Co jsem měla na sobě, několik osušek, sprchový kout, vše bylo zbrocené krví… Bývalá televizní hlasatelka Marie Retková o nejtěžších chvílích

Když manžel s dcerou přišli do koupelny, ...

Marie Retková, bývalá hlasatelka České televize, ...

Tak tohle už je vážně síla - Andrej Babiš se prý spolčil se šílenými mohamedány. Zbraně, munice, zfalšované dokumenty... to a zřejmě mnohem víc prý dodával Islámskému státu. Tohle obvinění fakt nevymysleli v naší sněmovně

Tak tohle už je vážně síla - Andrej Babiš ...

Bývalý vysoký představitel CIA Gary Berntsen ...

REKLAMA
REKLAMA
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace
zavřít
Na začátek stránky